Václav Bumbálek

„V pětačtyřicátém, to už mi bylo třináct, tak už my, ti starší kluci, jsme slyšeli, že tam hučí auta odněkud od Prachatic nebo z Volar. To byla americká armáda. Tak jsme se tam šli dívat taky, to bylo asi pět kilometrů daleko, ta Volyně. Tam byl takový prostor, tam uskladňovali auta, tam bydleli. To bylo už odpoledne. Pak jsme šli domů s partou, všichni si povídali, ti byli starší. Já pak jsem se utrhl a šel jsem sám.“

„No, nejdřív tam přijeli Němci, tam to začali obsazovat, tak jezdili kolem Dalešic, tam si pak udělali takovou střelnici v lese. Jezdili tam po polích a lidi měli problém, že jim tanky rozjezdily pole, přejely po něm. No a potom jsme byli s matkou v Neveklově a tam už byly na náměstí vystavené tanky, řada tanků seřazených a už to začalo. A pak – jak tam stříleli, tak potom zjistili... Protože naše vesnice, tam je takový kopec a od Jablonné směrem od řeky, od Vltavy, je tam takový hezký rozhled a oni to tam začali stěhovat. Začali to nejdřív vykupovat, ty baráky, Němci a někdo to překládal s nimi. A začali to tam revidovat a pak, když jako z rozhodnutí, že je to cvičiště, tak vyhlásili, aby si lidi sháněli jiné bydlení a vystěhovali všechno.“