The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Burešová (* 1928)

• narozena 24. června 1928 v Kublově

• vyrůstala a dospívala v Praze-Michli

• 14. února 1945 prožila na Vinohradech bombardování Prahy

• vzpomíná také na dobu Pražského povstání

• za války vypomáhala v účetní kanceláři a po válce absolvovala hotelovou školu

• pracovala v řadě pražských hotelů a také vedla učně

• roku 2021 žila na pražských Vinohradech

Věra Burešová sice pochází z vísky Kublov pod vrchem Velíz nedaleko Berouna, kde žili její prarodiče, ale velkou část života spojila v dospělosti s pražskými Vinohrady nebo jako dítě s Michlí. V tamější restauraci Sparta, která existuje dodnes, se její otec staral o výčep a maminka vařila a obsluhovala. Dne 14. února 1945 oba její rodiče s hrůzou pozorovali bortící se a hořící Vinohrady, kde v Řipské ulici nedaleko náměstí Jiřího z Poděbrad jejich dcera pracovala v účetní kanceláři. 

Cvičenec obrovský

V Michli žila Věra s rodiči zprvu ve vilce a později v domě s dvorkem u Botiče. Tam začal otec s provozováním první restaurace. Na malou Věru, která nastupovala do první třídy, neměl kvůli tomu nikdo moc čas, a o dva roky mladší sestru Milušku dokonce poslali rodiče na opatrování k babičce do Kublova. S restaurací souviselo mnoho práce a starostí. Než malá Věra odešla ráno do školy, musela vždy například umýt keramické pivní tácky, na které večer předtím tatínek tužkou psal hostům čárky. Odpoledne se ale dalo i zmizet. Michle tehdy byla ještě periferií Prahy s vesnickým rázem, obklopená loukami, kde měly děti dostatek prostoru na své hry. Chodilo se ale také do Sokola a pro pamětnici se brzy stal sport a tanec zábavou číslo jedna. „Tatínek mě odborně nazýval ‚cvičenec obrovský‘, protože jsem pořád třeba v bačkorách tančila na špičkách,“ vzpomíná Věra Burešová. Cvičila i na Všesokolském sletu v roce 1938, kde spolu s dalšími žákyněmi promokla na kost.

Michle za války

Jako jednu z výrazných změn, kterou do života pamětnice přinesl Protektorát Čechy a Morava, si vybavuje nařízení, na základě kterého musely hospody a restaurace na jeden den v týdnu zavřít. Paradoxně tak získala spolu se sestrou, která se k rodině znovu vrátila ve svých sedmi letech, každé úterý čas k trávení do té doby nevídaného volna s rodiči, kteří byli jinak plně vytíženi starostí o chod v pořadí druhé restaurace Sparta (na rohu dnešních ulic Michelská a Hadovitá). „Ve výčepu jsme měli gramorádio. Chodili k nám stálí hosté a debatovalo se. Každý ale musel koukat, kde kdo je, aby se něco nepovídalo před někým neznámým. Naši zahraniční rozhlas neposlouchali, to si tatínek nedovolil. Ale pamatuji si, když vypálili Lidice, to se muselo všude brzy zhasínat, bylo zatemnění, tak to naši poslouchali,“ vzpomíná Věra na atmosféru doby okupace Československa za druhé světové války. Pamatuje si také na židovský pár, manžele Bondyovy, kteří žili nedaleko Sparty v hospodářském stavení a Věra k nim chodívala pro mléko. Za války se k Bondyovým přistěhovali příbuzní se dvěma dcerami a mladší René chodila s Věrou i do školy. „Pak se najednou ztratili a myslím, že se nikdo z nich nevrátil. Říkalo se: Už zase jsou pryč ti a ti...“ vzpomíná.

Lidé z Michle sledovali, jak na Vinohrady padají bomby

Ještě za války absolvovala Věra dvouletou Obchodní školu Cecílie Blochové na Vinohradech. Uplatnění pak získala v účetní a revizní kanceláři Gustava Seimela v Řipské ulici. Dne 14. února 1945 si s kamarádkou Věrkou Protivovou o polední pauze postavily kastrůlky s jídlem z domova na kamna a chystaly se poobědvat. „Na houkání a nálety jsme byly zvyklé. Nikdy se ale nechodilo do krytu. Většinou se jen stáhla roleta do ulice. Ale ten den jsme slyšely hučet letadla. A najednou hrozná rána. Roleta se úplně vyboulila dovnitř a pak jsme slyšely, jak se nad námi v domě něco jakoby propadá. Stály jsme u kastrůlků a poslouchaly, jak padá jedno poschodí za druhým. Otevřely jsme dveře na chodbu a tam všude omítka a lidé běhali po schodech tam a sem. Tak jsme viděly, že je zle,“ popisuje pamětnice. Když se dostaly z domu ven – zasažený byl nakonec dům sousední, a ne jejich – otevřela se před nimi ulice změněná k nepoznání. „Všude bylo sklo, dům vedle hořel. Na nic jsme nečekaly a pádila jsem domů pěšky. V Sázavské ulici hořela synagoga. Všude kouř. Byla jsem celá černá a schvácená, ale tenkrát jsem měla ještě mladé nohy,“ říká Věra Burešová. „Pohled na Vinohrady z Michle musel být hrozný. Viděli, jak tam padají bomby,“ popisuje pak ještě zkušenost obyvatel městské části, ale také svých rodičů, kteří nešťastně a v obavách o její život sledovali, co se děje.

Nejezdily tramvaje a v parku ležel mrtvý německý voják

Do zaměstnání v kanceláři se pamětnice vrátila už jen na chvíli. Poté pracovala jako korespondentka ve Vodotechně v Praze 1. „Byla sobota a už se to zřejmě začínalo mlít,“ mluví pamětnice o dnech Pražského povstání. „Začalo hlášení, a tak jsem si řekla, že jdu domů. Šla jsem Vinohradskou ulicí dolů, ale už nejely tramvaje. Šla jsem přes Wilsonovo nádraží a v parku ležel mrtvý německý voják.“ Věra dostala strach, a zamířila proto raději namísto domů do Hybernské ulice ke kamarádce Věrce, se kterou už prožila únorový nálet. „Všichni z celého domu jsme šli do sklepa. Paní Protivová tam natahala i peřiny a vedle v domě bylo řeznictví, tak se z něj vzaly pro nás zásoby jídla. Slyšeli jsme různé věci, ale nemohli jsme vyjít ven. Asi v úterý přijela na Masarykovo nádraží posila esesmanů a začali kontrolovat okolí. Pamatuju si, že jeden ozbrojený Němec přišel i k nám do sklepa a ptal se na zbraně. Začali to tam prohledávat, ale nenašli naštěstí nic,“ vypráví pamětnice. Z doslechu se pak dozvěděla, že nedaleko v jiném domě při podobné „šťáře“ byly zbraně skutečně objeveny. Hrozilo, že němečtí vojáci vystřílí kryt, kde se tísnilo na sto dvacet lidí. Aby se zabránilo takovému krveprolití, přihlásili se údajně dobrovolně dva lidé. Jedním z nich byl i otec Věřina budoucího muže Josef Bureš. Podle dokumentů dostupných online na Digitální studovně Ministerstva obrany ČR padl 8. května 1945 a jeho tělo bylo nalezeno ve 13.30 hod. v domě č. p. 28 v Hybernské ulici. „Když byli kluci malí, chodili jsme tam s manželem s květinami,“ dodává Věra, když mluví o pamětní desce, která ve dvoře připomíná oběti Pražského povstání.  

Po válce

Tři dny strávila pamětnice ve sklepení domu v Hybernské ulici, během kterých se maximálně na chvíli dostala na dvůr, aby se vydýchala a škvírou ve vratech přelétla pohledem ulici. Když se pak rozšířila zpráva o konci utrpení a konečném vítězství, vydala se konečně domů. „Přišla jsem k nám a uviděla tu spoušť. Přímo z Reitknechtky dostala naše hospoda zásah. Sháněla jsem se po tatínkovi. Seděl za domem na dvoře na židli, a když mě viděl, tak jsem poprvé viděla, že mu tekly slzy,“ říká pamětnice.

Ve zmiňované Reitknechtce (rozsáhlé zemědělské usedlosti na rozhraní Nuslí, Michle a Pankráce) v průběhu Pražského povstání došlo k zatčení dvaceti tří českých povstalců a civilistů, kteří společně s vlasovci bránili Prahu před bojovou skupinou SS Wallenstein, která postupovala od jihu. Zavražděni byli nedaleko, v dnešní Doudlebské ulici. „Vystřelili nám výklad. Poničené byly i stoly. Netrvalo to ale dlouho a měli jsme lokál zase v pořádku. Majitel se o to postaral,“ dodává pamětnice.

Když bylo po válce, mladí, a nejen oni, se snažili především dohnat ztracené roky, kdy byla omezena zábava, tanec a setkávání. Věra vzpomíná, jak jezdívala tančit až do Obecního domu Na Příkopy a domů se vracívala v noci pěšky, bosá, ale šťastná. Vzpomíná také na první poválečné sokolské plesy, tzv. šibřinky: „To bylo ohromné. Pořádalo se to pod vlajkou OSN a my mladé holky jsme dělaly ‚girls‘, tancovaly jsme na americké šlágry. Měly jsme krátké kalhotky a házely jsme nohama. Byla nás dlouhá řada, snad i třicet. Měly jsme ohromný úspěch.“

To nejlepší až na konec

Roky naplněné nadějemi na krásný nový život po válce ale záhy vzaly zasvé. Věra snila o studiu v zahraničí, ale od roku 1948 se kurz vlády nad Československem otočil a komunisté se chopili moci. Krátce předtím také zemřel Věřin otec. Maminka, ačkoliv bez koncese, získala od cechu výčepních svolení k pokračování provozu restaurace. Brzy ale došlo k zákazu živností a restaurace, ve které byla maminka v nájmu, připadla Komunálu. Z Michle se rodina přestěhovala do bytu na Pankrác a Věra po vyučení kuchařem-číšníkem nastoupila do Mariánských Lázní na hotelovou školu. Studovat mohla díky stipendiu, ale na maturitu došlo až na sklonku padesátých let, kdy už měla dva syny. Během učňovských let se seznámila s Jiřím Burešem a v roce 1952 se vzali. Manžel byl řadu let zaměstnaný v hotelu Alcron, kde se stal žádaným a ceněným číšníkem a jako jeden z mála se dostal také v roce 1967 na Světovou výstavu do Montrealu, kde obsluhoval v československé restauraci. O pár let později, v době, kdy působil v Japonsku, se za ním přes kus světa odvážně vypravila i Věra. Díky celoživotnímu zdokonalování se v angličtině neměla problém kdekoliv se domluvit, a tak i po předčasné manželově smrti (v roce 1973) pokračovala v cestování – ještě v letech vlády komunistů se dostala na olympiádu v Kanadě a při té příležitosti také na pozvání přátel do New Yorku.

Profesně se postupem let vypracovala přes mistrovou učňovského střediska v Palác hotelu Praha až na prestižní místo recepční v nově vystavěném hotelu Budovatel v sousedství dnešního InterContinentalu na Dvořákově nábřeží.

Když se ohlíží za svým životem, říká pamětnice: „Nikdy jsem nebyla nijak moc věřící, ale vždycky jsem si říkala, že Desatero božích přikázání je základ morálky, a snažila jsem se to dodržovat.“