Věra Burešová

„Bylo tam francouzské okno až dolů a za ním prostor asi metr, aby tam šlo normální světlo, aby to nebylo úplně utopené. A tehdy právě začali sem do Prahy jezdit ‚enderáci‘. Byl jich plný hotel. Jak se tam dostali, nevím, ale najednou byl plný hotel. Začala je různě honit policie a stalo se mi, když jsem jednou sloužila, tak byl najednou takový šum a rána, jako když někdo skočí. A nějakej mladej kluk skočil seshora z ulice před to okno a říkal: ‚Honí mě policajti, nezlobte se na mne.‘“ – „Mluvil česky, nebo německy?“ – „Mluvil česky. Já povídám: ‚No tak víte co? Tak pojďte.‘ Tak jsem ho vyvedla personálním vchodem. Šla jsem nahoru do recepce a ptám se, co se to děje venku? Protože tam nebylo nic slyšet. Tak jsme viděli davy lidí a policajty mezi nima venku před hotelem, protože on je na nábřeží, tak tam to bylo dost živý.“

„Najednou jsme slyšely, že to hučí – byla slyšet letadla. A najednou taková hrozná rána. Roleta se vyklonila dovnitř a rozbila sklo a dveře. A slyšely jsme, jako když nad náma něco bouchá, propadá se. Tak jsme s tou Věrkou stály u kastrůlků a nehnuly se. A jen jsme slyšely, jak padá jedno poschodí za druhým. Tak jsme si myslely, že je to u nás. Pak byl klid, otevřely jsme dveře na chodbu, a nebylo tam vůbec vidět. Omítka, všechno bylo černé. A lidé běhali po schodech, protože nikdo do krytu nešel. Všichni lidé běhali seshora dolů, a tak jsme viděly, že je zle.“