Marie Burkotová

„Bála jsem se, protože už partyzáni tam byli, v těch Životicích se něco dělalo. A chodili tam s tím vojáci. A já jsem se vdala mezitím a byla jsem rok a půl vdaná a musela jsem na mateřskou. V jednadvaceti letech se mi narodila dcera. A tak jsem šla, jako že musím ty lístky odevzdat pro obchod, protože už jsem tam nemohla v jiným stavu za pultem obsluhovat. Tak jsem šla na ten nemocenský a ten den se v Životicích dělala... jsme měli inventuru, jak byly ty Životice, stříleli tam ty naši zákazníci... Ti naši zákazníci od toho lesa chodili až k nám do prodejny nakupovat. A slyšeli jsme ty rány, jak to stříleli... a ty stodoly a tam jich... známí lidé... tam zabili pod tou stodolou. Tu inventuru jsme dělali a to byl takový chaos... Autobusy jezdily a vozily do Orlové na hromadný hřbitov. Tam toho postříleli, já nevím kolik, tam to je napsané na těch Životicích na té tabuli. Ale jezdily tam kolem nás ty vozy, úzká cesta. Byla jsem ráda, že jsem už šla z toho obchodu a že jsem jako na té mateřské.“

„Přišlo to Německo, tak museli Poláci... nesměli mít důležitá místa. Musel, kdo byl polské národnosti, tak musel být v tom skladě a musel jezdit s nákladním autem, rozvážet zboží, a nesměl být vedoucí. Tak já jsem tam přišla na tu prodejnu jeho jako vedoucí. Šestnáct roků, a byla jsem vedoucí. Ale přišlo potom to Německo, přišli Němci, a já jsem neuměla německy... trochu, můj bratr chodil do německé školy, ale my jsme neměli. Takže já jsem neměla. Přišli ti Němci a to byli gestapáci takoví, vojáci oblečení, a já jsem měla strach. A chtěli po mně máslo nebo to a já jsem teď nevěděla, či můžu, nemůžu, či mě zkouší, nebo to je vážně. To byla jedna noha v hrobě.“