The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MVDr. Augustin Buš (* 1938)

• narozen 19. září 1938 v Brně

• zažil nálety amerických i sovětských vojsk na Brno

• zažil školskou reformu v roce 1953

• vystudoval Vysokou školu veterinární v Brně

• po škole musel na dva roky na vojnu

• několik měsíců studoval ve Velké Británii

• získal titul kandidáta věd

• pomohl vybudovat laboratoř pro kontrolu dopingu u koní

• za socialismu pracoval tři roky jako zvěrolékař v Zambii

• v 90. letech se stal děkanem fakulty veterinární hygieny a ekologie

Při představování na začátku natáčení dává Augustin Buš svůj příchod na svět do souvislosti s politickými událostmi. Narodil se v Brně několik dní před podepsáním mnichovské dohody, 19. září 1938. Většinu života strávil v Brně, v městské části Královo Pole. První roky prožil v Protektorátu Čechy a Morava neboli „pod takzvanou ochranou německé říše“, cituje tehdejší označení pro část československého území okupovanou nacistickým Německem.

Většina aut jezdila na dřevoplyn

Za protektorátu byl pamětník sotva v předškolním věku, přesto se většina jeho vzpomínek pojí právě s tímto obdobím. Nejspíše v kontrastu s dnešní dobou se mu při vyprávění jako první vybavuje, jak vypadala tehdejší automobilová doprava. Děti si tehdy mohly bezpečně hrát na silnici, protože „auta prakticky nejezdila“ – má na mysli zejména osobní – a když, tak jen minimálně. „Při obsazení [v březnu 1939] zabrala armáda osobní auta. Pokud se jí nějaká nehodila, tak zůstala sice majitelům, ale zavřená v garáži. Měla odmontovaná kola a stála na špalcích.“ Celkem německá armáda zabavila 23 500 automobilů a 25 000 motocyklů.[1] „Auta stejně nemohla jezdit, protože nebyl benzin.“ S jedním takovým odstaveným autem si Augustin chodil hrát k sousedům, kde mohl alespoň točit volantem.

Automobily se staly v posledních předválečných letech součástí života vyšší, ale i střední společenské třídy. Začátek války v roce 1939 ale všechno změnil. „Provoz osobních automobilů byl záhy kvůli nedostatku pohonných hmot striktně omezen. Od prosince 1939 se vydávalo povolení k užívání vozidel, a tedy i příděly benzinu, jen těm majitelům, u nichž to vyžadoval ‚veřejný zájem‘.“[2] Výjimku dostali například lékaři, kteří dojížděli za pacienty, ale poukázky jim obvykle zdaleka nepokryly spotřebu benzinu na jeden měsíc.[3]

Lidé, kteří neměli nárok na benzin, začali jezdit na dřevoplyn. „Do kufru se přidělal kotel, kde se destilací špalíků z tvrdého dřeva vyráběl dřevoplyn, který šel do speciálního karburátoru, a na ten auta jezdila. Dřevoplynem byla vybavená většina aut, která patřila do civilního sektoru. Benzin měla pouze německá armáda, něco mohla mít snad česká policie a samozřejmě hasiči a sanitky,“ vysvětluje Augustin. Provoz na dřevoplyn byl sice nepohodlný a náročný, pro řadu řidičů ale představoval jediné možné řešení.[4] „Na protektorátních silnicích tak bylo možné spatřit i doslova bizarní kombinace luxusních limuzín s nejrůznějšími typy plynových generátorů.“[5]

Otravovalo nás, když jsme museli stát dlouho ve frontě

Od vyprávění o zoufalé situaci na silnicích pamětník přechází k nedostatku potravin. „Když jsme šli nakupovat, tak nás strašně otravovalo, když jsme s maminkou museli stát dlouho ve frontě.“

V Protektorátu Čechy a Morava byly potravinové lístky zavedeny na základě vyhlášky protektorátní vlády od 2. října 1939, v prosinci k nim přibyly i poukázky na textil a obuv. „Veškeré potraviny, snad až na malé výjimky, jako sůl anebo nějaké koření, byly na příděl. To znamená, že jste museli na úřadě vyfasovat potravinové lístky. Ty se přidělovaly podle stáří domácnosti i podle zaměstnání. Třeba těžké dělnické profese měly příděly větší.“ Právě z dělníků pracujících v českých a moravských zbrojních továrnách se za války stali do jisté míry chránění občané. Na jejich pracovních výkonech totiž závisel úspěch celého wehrmachtu.[6] Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich jim mimo jiné poskytl vyšší příděly tuků, cigaret či alkoholu.[7]

Například banány viděl Augustin poprvé v roce 1947 ve Švýcarsku, kdežto pomeranče a mandarinky lidé pořídili v zimě nebo před Vánocemi. Němci je podle pamětníka distribuovali z Řecka, které za války obsadili. „Dováželi taky jiné věci, například želvy. Tím se mělo pomoci zásobování. Želvy se používaly v drahých restauracích. Možná se to už dneska nesmí, ale já si pamatuju, že tak v šedesátých letech v Grandu [hotel v Brně] byla běžně k dostání želví polévka. Nebyla laciná, ale byla dobrá.“ Většina lidí údajně želvy nevařila, ale chovala je na zahradě jako domácí zvířata.

Oblečení se podle pamětníka dalo koupit leda tak pro kojence a batolata, starší děti už jen dědily. „Já si nepamatuju, že bych od takového čtvrtého nebo pátého roku měl na sobě nové oblečení, tedy kromě prádla. Třeba kalhoty, bundy nebo kabáty jsem měl všechny přešité po strýčkovi, po dědečkovi, po otci.“ Někdy na přešívání stačila maminka, jindy museli poprosit sousedku.

V návaznosti na přídělový systém popisuje Augustin vybavení běžných domácností. Pračku v té době neměl nikdo a pamatuje si jen na dvě domácnosti, které měly ledničku zakoupenou někdy před válkou. Topilo se pevnými palivy, protože nebyly kotle na plyn. Na tom se jen vařilo. V každé domácnosti byl sporák na pevné palivo, kde se topilo uhlím. Když měl někdo ústřední topení, musel mít povolení, aby dostal příděl koksu. Člověk s ústředním topením údajně musel obvykle podplatit toho, kdo rozvážel uhlí, aby mu ho prodal víc, a on tak přežil zimu. Přídělový systém byl u nás uplatňován i po válce. Zrušila ho až komunistická vláda v roce 1953.[8]

Zatajování potravin se považovalo za zločin

Brno bylo v první polovině minulého století průmyslovým městem. Sídlila zde Zbrojovka, která ve druhé polovině 20. let patřila k největším výrobcům pušek na světě a ve třicátých letech se z ní stal koncern světového významu.[9] S příchodem války ale firmu ovládli Němci a zbraněmi zásobovali svou armádu.[10] Lidé se proto podle pamětníka za války obávali, že se právě Brno může stát strategickým bodem pro bombardování.

Proto se během války (pravděpodobně v roce 1943) Augustin s mladším bratrem a matkou přestěhovali na statek do Podkrkonoší, kde žila matčina teta. „Každou chvíli k nám přijeli na motorkách Němci v kožených kabátech a začali všechno prohlížet. Teta měla mlýn, kde se mlela mouka, a to bylo pod velkou kontrolou.“ Pamětník tak poznal, jak vypadalo válečné hospodářství. „Zajímalo je taky, jestli někdo ve vesnici nechová třeba prasata navíc nebo jestli nedělá domácí porážky. To bylo velmi kontrolované, protože přestupky v této oblasti, jako například zatajování nějakých potravin, se braly jako zločin, protože se tím ohrožovalo válečné úsilí německé říše, a hrozil za to koncentrák nebo vězení.“ Za tajnou zabijačku hrozil až trest smrti a Heydrich několik exemplárních trestů smrti opravdu udělil.[11]

Nelibě také Augustin vzpomíná na zatemňování. „Bylo stanoveno, v kolik hodin se musela zatemnit okna, a žádné světlo nesmělo pronikat z domu ven. To kontrolovala česká policie, a pokud to někde nebylo utěsněné, tak zazvonili, napomenuli, no a pokud se to stávalo opakovaně, dostali jste pokutu. Zatemněné muselo být i schodiště a pořád jste na to museli dávat pozor. To bylo nepříjemné.“ Svítit nesměla ani auta. „Reflektory byly přelepené nebo zamalované černou barvou a zůstal tam jenom takový úzký obdélníkový průzor.“ Podle pamětníka se ale nejednalo o nic tak nebezpečného, protože provoz prakticky žádný neexistoval.

Na Brno dopadly první bomby

Přes obavy lidí v roce 1943 k žádnému bombardování Brna nedošlo, byly ale vyhlašovány letecké poplachy. Při těch lidé utíkali s batohy a kufry do polí, protože předpokládali, že případné bomby neminou ani obyčejné rodinné domy, i když nedopatřením.

První bombové nálety nakonec přišly 25. srpna 1944. Americké bombardéry měly zničit továrnu na výrobu leteckých motorů Flugmotorenwerke Glöckner-Ostmark v Brně-Líšni, Zbrojovku, letiště v Černovicích a také továrnu v Kuřimi.[12] Byl vyhlášen poplach a Augustin viděl, jak americká bombardovací letadla přelétala nad Brnem. S rodiči se proto ukryl ve sklepě. Německé stíhačky neodkázaly zakročit, protože musely operovat už na dvou frontách: západní i východní. Na město dopadly první bomby. Kobercový nálet zasáhl také některé přilehlé obytné budovy. Zahynulo celkem na 200 lidí, 38 z nich má pomník na židenickém hřbitově (Balbínova).[13]

Po náletech nefungovala elektřina, plyn a hlavně netekla voda, což obyvatele zasáhlo nejvíce. „Elektrika nevadila. Byly svíčky a petrolejky. To se dalo zvládnout.“ Bez vody si ale nemohli vařit nebo se mýt. „V místech, kde dneska stojí Vysoké učení technické, tak tam byla studna s pumpou. Tvořila se tam fronta: lidi si čerpali vodu do konví, kbelíků a bandasek. Když měli dost, naložili to většinou na dětské kočárky a jeli domů.“

Další americký nálet přišel o tři měsíce později. Augustin o něm mluví jako o „velkém bombardování Brna“. Příčiny dodnes nezná. „Slyšel jsem verzi, že letěli bombardovat nějaké průmyslové závody nebo rafinerie v Polsku, a kvůli špatnému počasí se vrátili, a pak buď omylem, anebo aby odlehčili stíhačky, tak pustili bomby na Brno,“ odhaduje a hned si vybavuje další verzi. „Vykládalo se taky, že k tomu bombardování středu města došlo proto, že byla mlha a že se spojenečtí zpravodajci domnívali, že je umělá, protože měl údajně Brno navštívit Hitler.“

Podle historických zdrojů americká letadla původně mířila k rafineriím v jižním Polsku, jenže operaci zkomplikovalo špatné počasí. Byla mlha a piloti továrny neviděli. Náhradním cílem bylo Brno a další jihomoravská města jako Hodonín a Břeclav.[14] Akce se účastnilo 474 letadel, z toho nad Brno přímo jich zamířilo 149.[15]

Cílem útoku bylo hlavní nádraží, jelikož odsud jezdily vlaky s municí a zásobami na frontu. Ale i nad Brnem panovalo špatné počasí a kvůli mlze piloti nemohli mířit na vytyčené cíle. Bomby tak shazovali podle nepřesného radaru a zničili převážně obytné domy.[16] Při náletu zahynulo 578 osob, vnitřní město i s přilehlými předměstími utrpělo značné škody a na 6000 obyvatel zůstalo bez střechy nad hlavou.[17]

Poslední nálety na Brno podniklo nejspíše nedopatřením jedno americké letadlo v prosinci 1944, ale způsobilo už jen malé škody a nikdo přitom nepřišel o život.[18]

Němečtí vojáci se ke mně chovali přátelsky, civilizovaně a ohleduplně

Královým Polem občas pochodovali Němci na střelnici. Jako dítě vídal Augustin německé cvičné letouny, které trénovaly na nedalekém letišti. V neděli potkával Němce – příslušníky Hitlerjugend – na Medláneckém kopci, kde Němci trénovali na kluzácích. V Králově Poli s nimi ale pamětník do styku nepřišel. Německé rodiny údajně žily spíše ve Starém Brně nebo Brně-střed.

S německými vojáky se setkal až na konci války. Do města se blížila fronta a nikdo nevěděl, jak bude vypadat dobývání města – zda nedojde k bombardování. Takže kdo mohl, z Brna odešel. Augustin tehdy odjel k babičce a dědečkovi do Blanska.

Dědeček měl na mezi před domem vysazené dvě lípy. Němečtí ženisté si na konci války pod rozrostlými lípami postavili skříňová nákladní auta plná výbušnin, kterými měli vyhodit do vzduchu všechny mosty v Blansku. „Ale musím říct, že se ženisti chovali slušně. Neexistovalo, že by si třeba zabrali nějaký dům, ve kterém by spali, nebo že by si chodili vařit k lidem do kuchyně. Nevím přesně, kde se stravovali, ale viděl jsem je, když tam svačili, že měli krabičky. Sedli si tam u těch aut, najedli se, všechno uklidili a v civilních domech nespávali.“

Někde se ale němečtí vojáci potřebovali umýt. „Tak se domluvili s dědečkem. Ten sice neměl v domě zavedenou kanalizaci, ale na zahradě měl pumpu, tak u té se němečtí vojáci ráno umývali. Já jsem si tam hrál na zahradě a chovali se ke mně jako k malému děcku: velice přátelsky, civilizovaně a ohleduplně.“

Dopoledne se objevily první jednotky Rudé armády

Den po oficiálním konci druhé světové války měli němečtí vojáci podminované všechny mosty (zejména u nádraží) a poradili obyvatelům, aby si vysadili nebo zabednili okna a předešli tak škodám způsobeným tlakovou vlnou po výbuchu. „Oznámili, že brzy ráno 9. května vyhodí do vzduchu komunikaci, kudy by mohla přijít ruská armáda.“ Nakonec ale k ničemu podobnému nedošlo. „Ráno už byly nákladní skříňové vozy pryč a během dopoledne se objevily první jednotky Rudé armády, které nepřišly směrem od Brna, ale od Vyškova, kde most nebyl.“ Takto si Augustin vybavuje konec války.

Ve vzpomínkách se ale vrací ještě o měsíc zpět a vypráví o sovětských náletech na Brno, které provázely „zbytečné oběti na životech“. „Ruská letadla z neznámého důvodu bombardovala několik civilních domů v ulicích na okraji Blanska.“ Ten den selhaly sirény, takže letadla přiletěla bez ohlášení a svrhla malé tříštivé bomby. Ty sice nezpůsobily velké hmotné škody, zato si vyžádaly velké oběti na životech především u lidí, kteří trávili nedělní odpoledne v parku. Za mlčícími sirénami mohla stát sabotáž ze strany německé protiletecké ochrany.[19] Podobný scénář se opakoval i o čtyři dny později.

Tatínek se šel podívat, jestli se vůbec máme kam vrátit

Hned v květnu po konci války se pamětník s bratrem a rodiči vrátili do Brna. „Prvně se ale šel tatínek podívat, jestli se vůbec máme kam vracet. Nikdo nevěděl, jestli náš dům stojí. Telefon byl tehdy vzácnost, vlaky nejezdily, železniční mosty byly vyhozené do vzduchu…“ Tatínek se tedy vydal pěšky z Blanska do Brna a zjistil, že než tam bude moci přivést rodinu, musí dát dům do pořádku. „Protože ruští vojáci si z naší prádelny udělali polní kuchyň. Natahali tam zabité koně nebo krávy, čtvrtili je a kotel se jim hodil, tak si tam vařili. Kosti pak házeli ze schodů dolů.“

Dům Bušů za války zasáhl dělostřelecký granát a zdevastoval první poschodí pod střechou. „Granát zasáhl překlad nad oknem, takže jsme měli poničenou půlku střechy, celou fasádu a jedno okno.“ Bombardování obvykle nejvíce poničilo okna. Augustin také vzpomíná na barevná okna kostelů, která byla všechna vysklená. Největší boje probíhaly na východ a na jih od Brna.

Ve městě samotném ale číhala po válce na civilní obyvatelstvo spousta nebezpečí. „Nesměl jsem na ulici, protože v předzahrádce byl zákop po jednom střelci a ležely tam zbytky ručního granátu. Tak dokud to pyrotechnici neodstranili, tak jsme tam jako malí nesměli.“ Před všemi nástrahami je ale rodiče ochránit nedokázali, a tak si děti podle pamětníka běžně hrály se střelivem. Dodnes se diví, že se nikomu nic nestalo.

Učili jsme se psát na břidlicové tabulky

Po válce Augustin nastoupil do základní školy v Králově Poli na Slovanském náměstí. V každé lavici byl kalamář a psalo se inkoustem. „Když jsem přišel do první třídy, tak jsme se učili psát takovým pisátkem na břidlicové tabulky. Když jsme to trochu zvládali, dostali jsme linkované sešity a psali jsme tužkou. Až potom jsme psali pery, ale ne plnicími. Používali jsme násadky s ocelovým perem, to jsme namočili do inkoustu, otřeli, abychom nedělali kaňky, a tak jsme se naučili psát.“

Ve druhé třídě se děti ještě učily z protektorátních učebnic, které byly psané česky, ale musely tam černou tuší zamalovat německé názvy. Jídelny ve školách neexistovaly a děti si musely nosit svačiny. Spousta škol se po válce nacházela v dezolátním stavu, protože byly za války používány k válečným účelům. Děti proto chodily do školy na směny: jeden týden dopoledne a druhý odpoledne. Takhle to fungovalo několik let. Tehdy existovalo jedenáct ročníků – první a druhý stupeň.

Už od dětství Augustin rád četl. U prarodičů si jako dítě oblíbil také chov zvířat a rád jezdil na koních. Tehdy měl ještě auto málokdo, a tak jeho prastrýc v Podkrkonoší často zapřáhl kočár. Na gymnáziu se dál zdokonaloval v jízdě na koni a začal chodit do jezdeckého Sokola. „Hned po válce, jak jsme nastoupili do první třídy, tak jsme se všichni přihlásili do Sokola. To bylo normální.“ Láska ke koním, ale i ostatním zvířatům ho nakonec dovedla na vysokou veterinární školu.

Krátce chodil také do Skauta. Navštěvoval ale klub, kde úřadovala komunistická strana, a děti nechtěly chodit tam, kde to řídili komunisté. Mezi dětmi nejnižších ročníků se totiž používalo označení „komunista“ jako nadávka. „Byla k nim nedůvěra. Slyšeli jsme v rodině, že se o nich mluvilo nehezky, až na nějaké výjimky, ale těch bylo mezi našimi spolužáky minimum.“

Poznal jsem, že všichni mají strach z další války

Po válce panovala mezi lidmi dobrá nálada a vládl optimismus. Do Československa proudila pomoc UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration)[20] od Spojených národů. S dodávkami potravin Češi podle Augustina často kšeftovali. Američtí vojáci v Plzni a v západních Čechách po válce rozprodávali věci, které už nepotřebovali, aby si přivydělali. Zbavovali se například stanů nebo gumových člunů. „Já si pamatuju, že když jsme v létě se sousedovými kamarády chtěli stanovat, tak jsme spali v americkém vojenském stanu.“ Na Vranovské přehradě zase jezdil na americkém gumovém člunu s přimontovaným motorem.

Pro děti ze zemí postižených válkou existovaly programy, které jim umožňovaly vycestovat do zahraničí. Proto vzal v červnu 1946 otec Augustina na pobyt do Švýcarska. Po cestě přes Německo mohli vidět rozbombardovaný Norimberk. „Byly tam koleje, perony, a pak už nic. Nikde nestály žádné nádražní budovy. V dáli byla řeka, ale jinak to bylo absolutně srovnané se zemí, tak jako kdyby se to hodilo do luftu a potom tam projel buldozer.“ Stuttgart prý nevypadal tak zle.

Po návratu ze Švýcarska jel ještě na dovolenou na Vysočinu a všiml si, že mezi rodiči panovala divná nálada. „Nechápal jsem to. Všichni měli starosti a vím, že už na téhle dovolené rodiče plánovali, co se musí koupit za trvanlivé potraviny, za kým se půjde a kde se to zamluví, aby byla zásoba. Když jsme se vrátili domů a slyšel jsem maminku bavit se se sousedkami, poznal jsem, že všichni mají strach, že bude znovu válka... Bylo prostě napětí mezi lidmi.“ Náladu ve společnosti už v létě 1945 zjitřila zpráva o tom, že byla shozena historicky první atomová bomba. „Nervozita, kterou jsme vnímali jako malí, přetrvávala až do února 1948, kdy došlo k převratu.“

Najednou se začaly měnit dětské časopisy

Po převratu děti od třetí do páté třídy nepociťovaly žádné zásadní změny. „Učitelé nám říkali to, co předtím.“ Ve čtvrté třídě se sice začaly učit základy ruštiny, „ale učitel se ruštinu musel naučit vždycky předem a v podstatě nás nic nenaučil“.

Změn si děti všimly asi až rok nebo dva po převratu. „Najednou se začaly měnit naše oblíbené dětské časopisy. Některé úplně přestaly vycházet.“ Z časopisů Junák a Vpřed nejprve zmizely americké komiksy. „Třeba takový seriál ‚Roy a jeho bobři‘, ten byl o amerických skautech, zmizel jako první.“ Nějaký čas ještě přetrvávaly Rychlé šípy v časopise Vpřed. „Ovšem pak už se začaly kazit. Poznalo se to podle toho, že u jednotlivých obrázků nesměly být obláčky, kterými postavy mluví. Asi to zavánělo imperialistickou ideologií. Text musel být vedle nebo pod obrázkem.“

V šesté třídě už Augustinova třída dostala na ruštinu rodilého mluvčího původem z Volyně, profesora Zemskova, který uměl ukrajinsky, rusky i česky. Vyučoval všechno v ruštině včetně gramatiky. Při testování znalostí ruštiny většinu žáků ohodnotil známkou 4 nebo 5. „To naše čtení nemělo s ruštinou nic společného.“ Pamětník, stejně jako ostatní děti, se tak ruštinu musel doučit a za rok a kousek už s ní neměl problémy.

Později dostal na ruštinu učitelku, která probírala převážně ruskou literaturu 19. století. Ruština byla povinná i na vysoké škole. Díky profesoru Zemskovi ji ale Augustin zvládal až do konce studií na výbornou. Ruština se mu pak vyplatila i při komunikaci se zahraničními studenty z Bulharska a na praxi v zahraničí. Ruštinu uplatnil i na postgraduálním studiu ve Velké Británii, kde pomohl kolegům přeložit ruský abstrakt z odborného časopisu.

V padesátých letech přišla školská reforma a devět povinných ročníků základní školy se scvrklo na osm. „O tom jsme se ale nedozvěděli v předstihu. Zjistili jsme to až v dubnu nebo v květnu.“ Žáci základních škol se tak dozvěděli asi jen měsíce předem, že je brzy čekají závěrečné zkoušky. Vedení školy si vytvořilo seznamy žáků podle prospěchu: kdo bude moci postoupit do 10. a 11. třídy a zakončit studium maturitou, kdo půjde na technické obory a kdo do učení. Navzdory tomuto dělení zbývala asi polovina žáků, která nezapadala do žádné z kategorií. Proto se zřídily tzv. jednoroční učební kurzy (JUK), kam mohli nastoupit žáci, u kterých se nevědělo, v čem by se jednou mohli uplatnit.

V posledních ročnících už Augustin plně pociťoval politickou indoktrinaci. Na základní škole to nebylo tak nápadné a jednalo se spíše o výjimky. Na některé učitele pamětník pohlíží zpětně s obdivem. „Třeba učitel biologie a také hudební nauky nám doslova říkal: ‚Prosím vás, nenechte si od nikoho namluvit, že fyzická manuální práce je nadřazená práci duševní.‘ Bylo to z toho důvodu, aby nás povzbudil k učení.“

Ztracené dva roky

K vysokým školám obvykle patřily vojenské katedry, na kterou museli studenti povinně docházet dva roky místo klasické vojny. Veterinární fakulta Vysoké školy zemědělské v Brně (pod kterou byla v padesátých letech na několik let začleněna Vysoká škola veterinární v Brně), kde studoval Augustin, ale takovou katedru neměla, a studenti tak museli jít po promocích na dva roky do základní vojenské služby. „To jsem považoval za úplně ztracené dva roky,“ vzpomíná na „velkou zradu“ Augustin. Vojenský výcvik absolvoval v letech 1962 až 1964. „Když jsme se vrátili z vojny, tak ne že bychom těžko hledali místa, to dostal každý na umístěnku, ale ti, kteří nebyli na vojně, už byli dál,“ posteskne si.

Po vojně pracoval ve veterinární nemocnici v Českých Budějovicích. Měl zkušenosti jako pomocná vědecká síla z Ústavu patologické fyziologie, kde jednoho dne vypsali konkurz na interního vědeckého aspiranta, po jehož absolvování člověk získal titul kandidáta věd, zkratka CSc. (dnešní titul PhD.). Pamětník v konkurzu uspěl a vystudoval doktorský studijní program, i když – jak podotýká – za ubohé stipendium. V rámci tohoto postgraduálního studia se dostal na několik měsíců do Velké Británie. „Ale tím, že jsem byl ve Velké Británii, už jsem byl podezřelý, protože jsem měl úzké styky se západními imperialisty.“

Dostal jsem se do světa a ještě mi za to platili

Po dostudování pracoval ve výzkumné laboratoři na vysoké škole a byl zaměstnancem Diagnostického veterinárního ústavu v Brně. Jeho školitel se na jaře 1968 příliš politicky angažoval, za což byl při prověrkách vyloučen z komunistické strany a musel odejít do nuceného důchodu. Pamětník proto nemohl dělat ani základní výzkum, ale snažil se být alespoň nějak užitečný, takže celou normalizaci (nebo alespoň tu „nejtvrdší“) jezdil po JZD, kde dělal diagnostiku metabolismu u skotu.

Později přešel na Ústav farmakologie a farmacie na Fakultu veterinárního lékařství v Brně, kde byl stejně jako už dříve opět placen nemocnicí, a s kolegy začal budovat laboratoř pro kontrolu dopingu u koní. Konečně se tak dostal k vysněné práci u koní, i když v rozhovoru naznačil, že česká laboratoř nebyla pro podobný výzkum dostatečně vybavena.

Ještě za socialismu se mu po dlouhých průtazích podařilo vyjet pracovně do zahraničí a několik let působil jako veterinář v Zambii. Opět pracoval u skotu. Na cestách ho doprovázela žena a syn v předškolním věku. Po třech letech se vrátil opět do laboratoře, kde zůstal až do změny režimu. „Díky svému povolání jsem se dostal do světa a ještě mi za to platili,“ pochvaluje si. Vzápětí ale mírní nadšení a dodává, že si v zahraničí nikdy nepřišel na extra velké peníze. „Byl jsem rád, když jsem si po návratu z Afriky koupil škodovku a zaplatil dluhy.“

Nejvíc jsem se motal kolem kravských zadků

Celou dobu si přál stát se vysokoškolským učitelem, ale „kádrově na tom nebyl tak dobře“, aby mu to dovolili. „Kdo se nezapojil do normalizace, tak byl takovým občanem, nechci říct druhé kategorie, ale neměl šance k nějakému kariérnímu růstu, nemohl získat lepší místo nebo něčeho dosáhnout, i když měl dobrý nápad. Všechno se brzdilo.“

Na vysoké škole začal učit po sametové revoluci a vypracoval se až na vedoucího Ústavu farmakologie a farmacie. Na několik let se také stal děkanem fakulty veterinární hygieny a ekologie. Období po listopadu 1989 považuje za nejšťastnější ve svém životě. „Mně už bylo přes padesát, ale říkal jsem si, tak teď stojí za to žít.“ Hned v březnu po sametové revoluci jel do „skutečné laboratoře“ pro kontrolu dopingu ve Švédsku.

Dnes by si Augustin nejspíš znovu vybral ke studiu některý z přírodovědných oborů. „Jestli by to byla medicína, nevím. Tehdy jsem si na medicínu netroufl, ale z nějakého idealismu a nezralého romantismu jsem si myslel, že budu u koní a se psy, což tak vůbec nebylo. V životě jsem se nejvíc motal kolem kravských zadků.“

„Když čtu v poslední době literaturu, tak mám pocit, že lidi toho sice hodně zažili, ale jsou stále nepoučitelní. V dnešní době je důležité nenechat se ohlupovat falešnými informacemi a zprávami a nepodléhat tomu, co je na první pohled líbivé a co jenom útočí na slabší stránky lidské povahy, přitom záměry jsou špatné. Tedy vyhýbat se populismu, který se šíří celou Evropou a prakticky celým světem.“

„Myslím si, že je za každou cenu důležité vést to tak, aby nedošlo k válce. Protože když dojde k válce, tak je to pro většinu lidí, kteří ji nezažili, něco nepředstavitelného. A takovou tuchu o tom můžete získat jedině, když budete pravidelně sledovat zprávy o tom, jak to vypadá poslední čtyři roky nebo možná ještě déle v Sýrii. To je něco naprosto jiného. U nás to nebylo civilizované, byly tam strašné výstřelky, docházelo ke zločinům proti lidskosti, ale aspoň se snažili, aby ta válka měla nějaká pravidla.“

Na závěr svého vyprávění Augustin Buš dodává: „Jak někdo zavání populismem a má velké sliby, tak mu nevěřit a být strašně opatrný.“

 

[1] BURIANOVÁ, Miroslava. Móda v ulicích protektorátu. Praha: Národní muzeum, 2013, s. 142.

[2] BURIANOVÁ, Miroslava. Móda v ulicích protektorátu. Praha: Národní muzeum, 2013, s. 141 n.

[3] BURIANOVÁ, Miroslava. Móda v ulicích protektorátu. Praha: Národní muzeum, 2013, s. 142.

[4] BURIANOVÁ, Miroslava. Móda v ulicích protektorátu. Praha: Národní muzeum, 2013, s. 142 n.

[5] BURIANOVÁ, Miroslava. Móda v ulicích protektorátu. Praha: Národní muzeum, 2013, s. 143.

[6] Ozbrojené síly Třetí říše v letech 1935–1945.

[7] Jídlo za protektorátu: Náhražky i tajné zabijačky. Čt24.cz [online]. 15. 3. 2014 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1043656-jidlo-za-protektoratu-nahrazky-i-tajne-zabijacky  

[8] RŮŽIČKA, Daniel. Přídělový systém. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/syst_pridel.php

[9] Historie Zbrojovky Brno. Zbrojovka-brno.cz [online]. [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: http://www.zbrojovka-brno.cz/cz/pages/341-historie-zbrojovky-brno.aspx  

[10] OSOUCH, Marek. Zbrojovka by oslavila 100 let. Zbraně mířily z Brna do celého světa. Idnes.cz [online]. 22. 2. 2018 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/brno/zpravy/zbrojovka-brno-100-let-zbrane-traktory.A180221_384497_brno-zpravy_dh

[11] Jídlo za protektorátu: Náhražky i tajné zabijačky. Čt24.cz [online]. 15. 3. 2014 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1043656-jidlo-za-protektoratu-nahrazky-i-tajne-zabijacky

[12] I. AMERICKÝ NÁLET NA BRNO. Encyklopedie.brna.cz [online]. 7. 4. 2019 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=118  

[13] I. AMERICKÝ NÁLET NA BRNO. Encyklopedie.brna.cz [online]. 7. 4. 2019 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=118

[14] Nejničivější nálet na Brno: školáky zabila vařící voda. Deník.cz [online]. 21. 11. 2014 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/nejnicivejsi-nalet-na-brno-skolaky-zabila-varici-voda-20141121.html

[15] II. AMERICKÝ NÁLET NA BRNO. Encyklopedie.brna.cz [online]. 7. 4. 2019 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmj/?acc=profil_udalosti&load=117

[16] Nejničivější nálet na Brno: školáky zabila vařící voda. Deník.cz [online]. 21. 11. 2014 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/nejnicivejsi-nalet-na-brno-skolaky-zabila-varici-voda-20141121.html

[17] II. AMERICKÝ NÁLET NA BRNO. Encyklopedie.brna.cz [online]. 7. 4. 2019 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmj/?acc=profil_udalosti&load=117

[18] III. AMERICKÝ NÁLET NA BRNO. Encyklopedie.brna.cz [online]. 7. 4. 2019 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=116

[19] I. SOVĚTSKÝ NÁLET NA BRNO. Encyklopedie.brna.cz [online]. 7. 4. 2019 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=115

[20] Účelem mezinárodní organizace UNRRA bylo plánovat, koordinovat, spravovat nebo zajišťovat pomoc obětem druhé světové války ve všech oblastech pod kontrolou Organizace spojených národů prostřednictvím poskytování potravin, paliva, oděvů, přístřeší, základních a zdravotních potřeb, dopravních prostředků, surovin nezbytných pro vzkříšení průmyslu, hnojiv a hospodářských strojů pro obnovu zemědělství a dalších nezbytných služeb.

 

Zdroje:

I. AMERICKÝ NÁLET NA BRNO. Encyklopedie.brna.cz [online]. 7. 4. 2019 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=118

I. SOVĚTSKÝ NÁLET NA BRNO. Encyklopedie.brna.cz [online]. 7. 4. 2019 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=115

II. AMERICKÝ NÁLET NA BRNO. Encyklopedie.brna.cz [online]. 7. 4. 2019 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmj/?acc=profil_udalosti&load=117

III. AMERICKÝ NÁLET NA BRNO. Encyklopedie.brna.cz [online]. 7. 4. 2019 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=116

BURIANOVÁ, Miroslava. Móda v ulicích protektorátu. Praha: Národní muzeum, 2013. ISBN 978-80-7036-397-3.

Historie Zbrojovky Brno. Zbrojovka-brno.cz [online]. [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: http://www.zbrojovka-brno.cz/cz/pages/341-historie-zbrojovky-brno.aspx

Jídlo za protektorátu: Náhražky i tajné zabijačky. Čt24.cz [online]. 15. 3. 2014 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1043656-jidlo-za-protektoratu-nahrazky-i-tajne-zabijacky

Nejničivější nálet na Brno: školáky zabila vařící voda. Deník.cz [online]. 21. 11. 2014 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/nejnicivejsi-nalet-na-brno-skolaky-zabila-varici-voda-20141121.html

OSOUCH, Marek. Zbrojovka by oslavila 100 let. Zbraně mířily z Brna do celého světa. Idnes.cz [online]. 22. 2. 2018 [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/brno/zpravy/zbrojovka-brno-100-let-zbrane-traktory.A180221_384497_brno-zpravy_dh

RŮŽIČKA, Daniel. Přídělový systém. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-06-15]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/syst_pridel.php