The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Butová (* 1928  †︎ 2020)

• narodila se 13. srpna 1928 v Kněhynkách (někdy uváděné jako Kněhyninky)

• pocházela z české vesnice na Volyni

• před válkou chodila do české školy v Lucku

• od roku 1939 oblast ovládl Sovětský svaz

• vpád nacistů do SSSR rodinu zachránil před transportem na Sibiř

• během války otec zachránil a ukrýval židovského chlapce Grišu z ghetta v Lucku

• rodiče po válce repatriovali do Československa

• po válce se Anna provdala za Ukrajince Fjodora Buta

• Anna s rodinou se do Československa přestěhovala roku 1962

• pracovala v textilce Tiba ve Dvoře Králové

• v roce 1995 se s Grišou našli a Anna ho navštívila v Izraeli

• v roce 1997 byla zařazena mezi Spravedlivé mezi národy

• zemřela v srpnu 2020

Anna Butová se dožila úctyhodného věku, život však riskovala již jako náctiletá během druhé světové války. Rodačka z Volyně tatínkovi pomáhala dlouhé tři roky na statku skrývat židovského chlapce poté, co do Sovětského svazu vpadli nacisté. Když válka v roce 1945 skončila, její tatínek mladíka vypravil do Palestiny. Sovětští komunisté rodinu připravili o velké hospodářství a Annini rodiče se odstěhovali do Československa, zatímco ona sama se provdala za sovětského vojáka.

Do Československa se za rodiči podívala až v šedesátých letech a brzy se i s manželem a dětmi přistěhovala do Dvora Králové nad Labem. Rodinná historie na Volyni se proměnila v příběhy, které pamětnice vyprávěla svým vnoučatům, než se v roce 1995 zhmotnila v podobě novinového inzerátu. Izraelský občan Cvi Goldgammer v něm hledal své zachránce, Čechy, kteří o padesát let dříve žili na Volyni. Když se Anna dovolala na číslo v inzerátu, na obou stranách se ozval radostný pláč. Pamětnice odcestovala do Izraele a se Cvim se setkala. V roce 1997 pak za sebe a za již zesnulého tatínka převzala čestný titul Spravedlivý mezi národy, který oba obdrželi za jejich nasazení při záchraně mladého života.

Česká škola, to byla radost

Anna se narodila 13. srpna 1928 do rodiny Tomíčkových v Kněhynkách na Volyni. Obec se nacházela několik kilometrů od Lucku, centra volyňské oblasti. Kněhynky (někdy též uváděno Kněhyninky) byly převážně česká obec a její rodina tam vlastnila rozsáhlé hospodářství. Na statku ubytovávali také služebnictvo, která pomáhalo s péčí o více než padesát hektarů úrodné půdy a chmelnic.

Pamětnice pocházela ze tří dětí. Nejstarší ze sourozenců byl Pepa, nejmladší z dětí byla sestra Miluška. Pepa však zemřel na následky nehody při práci v lese ve svých dvaceti letech. Anniným rodičům se pak ještě narodil syn Jirka v době, kdy již žili v Československu a Anna byla sama v jiném stavu.

V Kněhynkách stála ukrajinská škola, kam nastoupila také malá Anna. Později se jí podařilo přestoupit do české školy v Lucku. Ta se v okolí těšila velkému uznání a pamětnice byla hrdá, že tam mohla docházet. „Česká škola, to byla pýcha a radost. Každý ji tam chtěl udělat. Nebylo to trápení,“ vzpomínala Anna. Z její vesnice se chodily do Lucku učit jen tři děti a tatínek je občas vozil na povozu nebo chodily pěšky.

Válka nikoho nešetřila

Když bylo Anně jedenáct let, začala válka. V roce 1939 přišli na Volyň Sověti a s nimi i komunismus likvidující kulaky. Tatínek musel propustit veškeré služebnictvo a vykopat chmelnici. O statek však nepřišli, protože paradoxně je zachránil vpád Němců v červnu roku 1941...

Tím začal teror polského i židovského obyvatelstva. Němci zřídili v Lucku židovské ghetto a ukrajinské jednotky prováděly útoky na polské vesnice v okolí. „Každý se bál. Babička mě schovala, aby mě Němci nevzali, a já jsem byla schovaná na půdě,“ vzpomínala Anna. Etnické čistky, za nimiž stáli ukrajinští banderovci, stály život polského ředitele ruské školy v Kněhynkách. „Když přišli k nám do vesnice, on chtěl utéct a schovat se. Manželka ho prosila, ať to nedělá, že utečou do Lucka,“ vzpomínala pamětnice. „Ale nepovedlo se mu to, oni ho zastřelili u nás na půdě.“

Griša byl jako člen rodiny

Mladý Cvi přišel do Lucku poté, co Polsko obsadili nacisté. Tehdy si říkal Griša, aby skryl svůj židovský původ. Našel tam útočiště u příbuzných a docházel do sovětské školy. Když vpadli Němci do Sovětského svazu, byl stejně jako ostatní Židé internován v luckém ghettu. Otci pamětnice, možná proto, že dříve přišel o jediného syna Pepu, se Griši zželelo a rozhodl se ho zachránit.

„Griša byl schovaný ve stodole. Krmili jsme ho jednou denně. On byl spokojený, dostal čisté prádlo a my jsme mu nosili jídlo,“ vzpomínala Anna. Griša vydržel ve stodole se zásobami řepy pro krávy až do konce války. Ukrývání Židů Němci trestali smrtí a tato hrozba mohla postihnout celou rodinu. „Tatínek mě hlídal. Říkal, že nesmím chodit do stodoly, ale musela jsem hlídat,“ vzpomínala Anna.

V roce 1943 se rychle Volyní rozšířila zpráva o vypálení Českého Malína. Zejména pro Čechy to byla mrazivá zpráva o smrti stovek jejich krajanů. Když na Volyň dorazil na jaře 1944 československý armádní sbor, jeho velitel Ludvík Svoboda se podle pamětnice do zpustošeného Českého Malína podíval. „Měl s sebou takového kluka, kluk ho držel pořád za ruku a ani se od něj nehnul. My jsme měli Svobodu rádi,“ vzpomínala Anna na setkání s pozdějším československým prezidentem. Ten mimo jiné verboval muže do řad 1. československého armádního sboru v Lucku a přidávali se k němu i někteří mladíci z Kněhynek.

Po osvobození Volyně a skončení války otec Grišu poslal do Palestiny, kde se měl zanedlouho zformovat Stát Izrael. „Tatínek ho ustrojil jako panáka. Koupil mu oblek, boty, všechno. Když šel, tatínek mu řekl, ať jde přes Polsko,“ vyprávěla Anna. „A když šel přes Polsko, tak potkal Sáru. Když se setkali, hned se do sebe zamilovali a Sára byla naše. Pěkná holka.“

Griša se Sárou odcestovali do Jeruzaléma. Tam se vrátil ke svému židovskému jménu Cvi Goldgammer a s manželkou se usadili v jednom z nově vznikajících kibuců. Jednalo se o venkovské osady komunitního typu, zaměřené na zemědělskou výrobu. Cvi tak našel živobytí v tom, čemu se u Tomíčků na Volyni v mládí naučil. Se Sárou se jim narodili dva synové a na dlouhá léta ztratil kontakt se svými zachránci.

Hledá se Aňa Tomíčková

Když rodiče odcházeli do Čech, pamětnice s nimi odjet nechtěla. Po válce potkala Ukrajince Fjodora Buta, který sloužil v Rudé armádě. I přes nevoli Anniných rodičů se dva roky po válce vzali. Anna otěhotněla a novomanželé se odstěhovali do Morivsku. Oba manželé našli zaměstnání u lesní správy, postavili si dům a narodily se jim postupně čtyři děti. Nejstarší chlapec však nedlouho po porodu zemřel. Následovaly dvě dcery a nakonec nejmladší syn, který však zahynul na následky pracovního úrazu v Čechách.

Anna se léta marně snažila setkat se svými rodiči. Ani netušila, že se rodičům narodil syn, její mladší bratr. Až po několika pokusech a krátkých návštěvách se podařilo celé rodině v roce 1962 natrvalo odcestovat do Československa. Jelikož se rodiče pamětnice narodili na Volyni a její děti na Ukrajině, nebylo pro rodinu jednoduché vyjednat si povolení pro odchod do Československa. Nakonec se rodina natrvalo usadila ve Dvoře Králové nad Labem. Anna našla práci v textilním podniku Tiba.

Až v roce 1995 se po padesáti letech Anna se Cvim setkali. Cvi se Sárou přicestovali do České republiky na léčebný pobyt do Karlových Varů. Při té příležitosti podal inzerát do novin, ve kterém hledal Aňu Tomíčkovou, narozenou na Volyni. Když se o inzerátu dozvěděla Anna, rozhodla se zavolat na přiložené číslo. Když se se Cvim po tolika letech uslyšeli, oba do telefonu plakali. Cvi pozval Annu do Izraele na návštěvu. Ta se nakonec rozhodla cestu absolvovat o dva roky později v doprovodu své vnučky. V Izraeli obě strávily u Cviho a jeho rodiny deset dní a zůstaly s ním v kontaktu až do jeho smrti.

V roce 1997 zařadil památník Jad Vašem v Jeruzalémě pamětnici mezi držitele titulu Spravedlivý mezi národy. Jedná se o nejvyšší izraelské ocenění pro ty, kteří se za cenu vysokého rizika zasloužili o záchranu židovských životů během druhé světové války. Mezi Spravedlivé mezi národy zařadil památník posmrtně i otce pamětnice Alexandra Tomíčka.

Anna se po návratu z Izraele těšila ze své početné rodiny a vnoučat. Zemřela v roce 2020 v Diakonii ve Dvoře Králové nad Labem.