Vladimír Čada

„Rok 1968 mi vytřel zrak, totálně a jednou provždy. Když bylo pražské jaro, tak se to rozvolňovalo a [v borské věznici] na ty staré bachaře každou chvilku něco prasklo. Jeden se tam dokonce pokusil o sebevraždu. Chtěl se zastřelit, ale špatně se trefil, přežil to. Oni se tak klepali… A jednou v noci ten dotyčný Dobřaňák [který mi k té práci tam pomohl] u nás zazvonil a volal: ‚Vláďo, vstávej! Pojď! Něco se děje. Hele, je stoprocentní pohotovost, pojď!‘ Já jsem přitom do práce dojížděl na kole. A tohle bylo v noci. Tak jsem nasedl na kolo a jel jsem. Nevěděl jsem, co se děje, ale tam jsem se to dozvěděl. Bachaři už byli celí odlehčení, jak jim spadl kámen ze srdce. Jeden povídal: ‚Vždyť už bylo načase! Jinak by si tu každý za chvíli dělal, co by chtěl.‘ A měli to za sebou. No ale já jsem to měl před sebou. Druhý den ráno přijeli Rusáci v tanku, otevřela se brána, soudruh náčelník je přivítal, šli spolu do kanceláře a tam jednali. A dopadlo to tak, že my jsme v tom kriminále zůstali zavření spolu s těmi mukly.“

„V domě, kde jsme bydleli, byli domácími Kympergerovi, pan Kymperger s paní, kteří měli syna. Můj tatínek učil toho jejich syna hrát na harmoniku. Dnes by se řeklo, že na akordeon, ale ne, tatínek hrál na harmoniku. Pětiřadová harmonika, sto dvacet basů, značka Josef Kebrle, nádherný nástroj. Tatínek hrával na veselkách a tak [různě], byl to samouk, nicméně byl muzikální a učil toho mladého Kympergera na tu harmoniku [hrát]. Vzpomínám si, jak k nám vždycky [pan domácí se synem] chodili a jak ho to [můj tatínek] učil. Jednou ale [pan domácí] se synem nepřišli. Až za pár dní jsem uviděl černé spřežení, černý kočár, jak se na dvorku připravoval k pohřebnímu průvodu. Až když jsem byl větší, tak jsem pochopil, co se tehdy stalo, rodiče mi to vyprávěli. Ti Kympergerovi dělali v Plzni ve Škodovce, a jednou tam byl nálet – zahoukala siréna a všichni spěchali do krytu. Jenže oni byli [tou dobou] ve městě, a tak se schovali do krytu v hotelu Continental. Byli tam jako jedni z prvních a za nimi se valili další. Asi tam bylo hodně lidí. Potom prý blízko vchodu [do hotelu] padla bomba. Všichni začali couvat, a oni, jak tam byli tak vzadu, tak se udusili. Zkrátka byli udušeni ostatními lidmi z toho krytu.“