PhDr. Michal Čakrt

„Jsem dělal v nějakém výzkumném ústavu, do něhož v době mé vojny nastoupil jeden můj kamarád, syn ministra z osmašedesátého roku. Udělal konkurz, a do tří neděl ho vyrazili, jak mi někdo sdělil, na razantní zásah StB. To bylo v roce 1977 nebo tak něco. On se pak někde uchytil a já jsem tam pak nastoupil, někdo mě tam nalanařil, tuším, že to bylo v roce 1983. Říkal jsem si, že to je už dlouho, co ho vyrazili, to už snad slehlo. Tak jsem tam nastoupil, a stalo se přesně to samé. Byl jsem ve zkušební době vyhozen na razantní zásah StB. To se tak jako prosáklo, můj šéf mi to řekl takovým způsobem, že jsem to musel brát jako oficiální. Tvrdil, že jsem vlastně porušil podmínky konkurzu, které jsem splnil. Že bylo shledáno... a tak dále. Přitom je na tom zajímavé, že můj šéf byl předseda celého toho výzkumáku, a to byl největší výzkumák v republice, ten zaměstnával 1400 lidí, takže to byla nějaká šajba. Byl to nesmírně slušný člověk – kdyby ho chtěl někdo pomlouvat, tak já se ho zastanu pod svým jménem. On mě tam chtěl mít soukromě, takže mi vždy po dvou měsících prodlužoval úvazek, což mi v té době velmi pomohlo, protože má žena ležela s rizikovým těhotenstvím, jenom ležela a sotva se dobelhala z postele na záchod. To byl jediný pohyb, který udělala, krom toho, že jsme ji vozili na nějaké prohlídky. Krom toho tam zavřeli školku, takže bylo daleké dojíždění s tou starší. No, byla to těžká doba. Žádat někde o místo s tímto omezením bylo obtížné, protože to jsem nemohl slíbit, ani že tam budu pracovat osm hodin. Tak on mi to takhle prodlužoval, já jsem mezitím hledal. Jediný, kdo mi nabídl tehdy místo, byl Miloš Zeman, se kterým jsme se tenkrát docela dobře znali, ale ještě za mizernější výplatu, než jsem měl. A ta byla dost mizerná. Tak jsem tam tak nějak přežíval. A tam byla snůška těchto kádrových bankrotářů.“