The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Čanda (* 1931)

• narozen roku 1931 na Sedlčansku

• v osmi letech zadržen a vyslýchán nacisty kvůli recitování básně o svatém Václavovi

• rodinný majetek zabaven a rodina vystěhována

• vystudoval vinařskou školu s maturitou

• vystudoval strojní průmyslovku jako večerní školu

• má státní jazykové zkoušky z němčiny, ruštiny a chorvatštiny

• zaměstnán v továrně Liberta, kde se vypracoval na technického náměstka

• věnoval se přírodnímu léčitelství

Na začátku toho zdánlivě běžného příběhu je básnička a zbytečně krutá zkušenost malého kluka.

František Čanda se narodil v září roku 1931 na Sedlčansku. Jedna z prvních věcí, kterou si pamatuje, je období, kdy jeho rodný kraj obsadila německá armáda. To, že bude přístup nacistů k obyvatelům Československa nemilosrdný, dali najevo hned zkraje. Osmiletý František se o tom přesvědčil doslova na vlastní kůži.

Nepřítel Říše

Ve svém vyprávění nezmiňuje, co ho k jeho odvážnému činu vedlo, důsledky ale pociťuje celý život. Na školní besídce recitoval vlasteneckou básničku o svatém Václavovi. „Tím jsem se ukázal jako nepřítel Říše, protože oni svatého Václava nemají rádi. Hned druhý den to vyšetřovali.“ Příslušníci SS nejprve vyslýchali celou jeho třídu a František se k recitaci nepřiznal. Jeden z učitelů však Františka vyděsil příběhem, který se odehrál ve vedlejší vesnici. Tam nacisté popravili hospodáře kvůli nenahlášené zabijačce přímo před vraty vlastního domu. „Říkal mi [učitel], ať se přiznám, že když se nepřiznám, tak oni hned střílejí.“ Pod tlakem situace se nakonec přihlásil a bez ohledu na nízký věk neunikl výslechu. „Tak mě tam bili pěstí, a když jsem upadl, tak do mě ještě kopali. Vymlátili mi zuby a já to mám úplně vymlácený. Nechal jsem si i udělat ve Švýcarsku zuby, ale říkali, že to je tak rozmlácený, že se tam nic nechytí.“ Nacisté označili osmiletého kluka za protiněmeckého zločince.

Rodiče vlastnili malé hospodářství, které museli opustit a odstěhovat se za hranice okresu. Na jejich statek byl dosazen německý správce. František nesměl až do konce války chodit do školy. Ještě během války se šestkrát stěhovali a velmi často trpěli hlady.

Nacistům navzdory

Po skončení války si František dodělal zameškanou měšťanku a vystudoval střední vinařskou školu. Skoro jako by chtěl světu a především nacistům ukázat, že zvládne se svým hendikepem víc než ostatní. Nespravedlnost s upřeným vzděláním zmiňuje během vyprávění snad častěji než poškozený chrup. Naučil se skvěle německy, rusky a ještě chorvatsky. Ze všech jazyků má státní zkoušky. Tím ovšem se školou neskončil.

Pracovní umístěnku dostal po maturitě do JZD, ale práci tam nakonec odmítl. Přes kamarády sehnal místo v mělnické továrně Liberta. Nastoupil jako montér, ale měl v plánu nezůstat u manuální profese. Při práci si po večerech dodělal ještě stavební průmyslovku a svářečský kurz. Sváření musel nakonec kvůli problémům se zrakem opustit. „Než jsem tam nastoupil, nevěděl jsem z oboru nic, jen že je železo těžký a na vzduchu zrezne.“ Nebyl technický typ, rodinné zázemí měl spíš v zemědělství. Dokázal se nicméně vše naučit a stal se i velice manuálně zručným. V Libertě pracoval téměř celý život a vypracoval se na technického náměstka.

Kluci ze Sibiře

Za komunismu se dle svých vlastních slov snažil všem problémům vyhýbat. Vstup do strany pravidelně odmítal. Srpen roku 1968 znamenal pro něj, stejně jako pro většinu obyvatel velké rozčarování. Jelikož uměl dobře rusky, jel do Prahy a snažil se mluvit s vojáky v tancích. „To byli kluci ze Sibiře, který mysleli, že je tady kontrarevoluce, neměli přehled vůbec. Prostě je tady kontrarevoluce, tak šli. K tankům je poslali jako vojáky. I ta přeměna politiky, bylo to hrozný, už jsme si mysleli, že to bude dobrý, když ty Němci už jsou v čudu.“

Babička

Pod vlivem babičky, která se živila bylinkářstvím, se František velkou část života také zabýval léčitelstvím. Dnes žije v domově důchodců v Mělníku a mladým Čechům by rád vzkázal, že mají být pyšní na to, že jsou Češi. Prý už se to dneska moc nenosí.