František Čanda

Tazatel: „Měl jste později kvůli tomu ještě nějaké postihy, že jste třeba měl nějaké omezení?“ – „Byl jsem vystěhovanej mimo svoji obec, tak už na mě moc neměli. Zapomněli, měli jiný starosti, dvě fronty otevřený, tak potom Hitler to zahnal na frontu. Mně říkali: ‚Můžeš se přiznat, teď jsou tady esesáci jen český a český četníci, to budou vyšetřovat.‘ Jenže tam byli ty samý esesáci, tak mě tam pěstí, a když jsem upadl, tak do mě ještě kopali.“

Tazatel: „Vzpomínáte si na pražské jaro a rok 1968? Prožíval jste ho nějakým způsobem?“ – „Když sem přijeli Rusové, tak jsem měl vztek, samozřejmě, jako každý Čech správný. Co jsem mohl dělat? Rusky jsem uměl, tak jsem tam s nima mluvil. To byli kluci ze Sibiře, který vůbec neměli… co je tady kontrarevoluce, neměli přehled vůbec. Prostě je tady kontrarevoluce, tak šli. Prostě k tankům je poslali jako vojáky. I ta přeměna politiky, bylo to hrozný, už jsme si mysleli, že to bude dobrý, když ty Němci už jsou v čudu.“ Tazatel: „A v tom roce 1968, stala se tam pro vás nějaká zásadní změna ve vašem životě?“ – „Ani ne.“

Pamětník recituje báseň Karla Tomana Září: „Můj bratr dooral a vypřáhʼ koně. A jak se stmívá, věrnému druhu hlavu do hřívy položil tiše a zaposlouchal se, co mluví kraj. Zní zvony z dálky tichým svatvečerem modlitba vesnic stoupá chladným šerem. Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím.“