The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindra Čapek (* 1953)

• narozen jako Jindřich Čapek 30. září 1953

• otec František Josef Čapek vyloučen z vysoké školy, musel nastoupit k TP

• děda Josef Čapek spoluzakládal skauting v Českých Budějovicích

• v 15 letech s matkou Martou emigroval do Švýcarska

• vystudoval střední uměleckou školu v Curychu

• v 17 letech byl předčasně díky talentu přijat na Akademii výtvarných umění v německém Karlsruhe

• po studiích začal spolupracovat s exilovým nakladatelstvím Bohem Press v Curychu

• ilustroval přes 70 knih, které byly přeloženy do 30 jazyků

• za své ilustrace získal řadu českých i mezinárodních cen

• svá díla vystavoval po celém světě

Touha svobodně dýchat a nežít ve vlasti plné přetvářky a lží. To byl hlavní důvod, proč chtěl patnáctiletý Jindřich Čapek zůstat během rodinné dovolené v létě roku 1969 za hranicemi. I přesto, že ho přijali na střední výtvarnou školu. Doma se mluvilo jinak než ve škole, jeho otec poslouchal rakouský rozhlas i televizi, a tak už leccos chápal. Domů se pak natrvalo vrátil až po roce 1989 jako Jindra Čapek, úspěšný ilustrátor evropského formátu.

Jindra (vlastním jménem Jindřich) Čapek se narodil 30. září 1953 v Českých Budějovicích Františku Josefu Čapkovi a Martě, rozené Šandové. Vyrůstal ve čtvrti přezdívané Palačák. V domě, kde bydleli i ostatní jeho příbuzní. Děda Josef Čapek býval za Rakouska–Uherska i za první republiky hejtmanem řeznického cechu. Babička přišla do Českých Budějovic s rodiči z Vídně. Vídeňským dialektem mluvil zprvu i pamětníkův otec, než se naučil česky.

„Babička vyprávěla, jak budějovičtí Němci vítali Hitlera na nedaleké hoře Kleť. Otec často vzpomínal na osvobození, byl dokumentarista a všechno monitoroval. Pořád jsme někoho vítali – já jako školák sovětského astronauta nebo prezidenta Brežněva,“ vzpomíná na dobu, kdy byl jako většina dětí pionýrem. „Otec z toho byl tehdy nešťastný. Vyhodili ho z vysoké školy, kde studoval architekturu,“ vysvětluje jeho důvod nelibosti k pionýrské organizaci. Místo studií musel pamětníkův otec počátkem padesátých let nastoupit k technickému praporu se sídlem v zámku Zelená Hora u Nepomuku. O svém působení v tomto útvaru Československé lidové armády přitom nemluvil zahořkle. „Vyprávěl mi ale, jak se tam ničil barokní nábytek. Intarziová barokní skříň se prostě vyhodila z okna. Nábytkem se i topilo a on jako milovník historie trpěl. Ne při vojenských pochodech, ale při ničení krásných věcí.“

Inspiraci hledal v knihách

Pamětník vyrůstal od mala mezi tisíci knihami. Děda chtěl studovat dějiny umění, ale musel převzít řeznický krám. Otec měl vztah k historii a tu také čerpal z knih. Po válce zůstaly hromady knih po odsunutých Němcích, kteří si je nemohli vzít s sebou. Otec je kupoval a sbíral. V rodinné knihovně našel malý Jindra spoustu knih o technice kresby. Kreslit ho bavilo. Už jako malý uměl přirozeně zachytit perspektivu. O Vánocích miloval atmosféru v kostele, kde byly jesličky a andělé. Jako dítěti se mu líbily i květnové vojenské přehlídky. „Kreslil jsem letadla s rudými hvězdami, mezi kterými poletovali andělé z kostela,“ vzpomíná na první výtvory.

V dětství ale zažil i smutné dny. Bylo mu jedenáct, když umřel děda. „Měl jsem ho moc rád, naučil mne milovat jihočeskou krajinu. Vyprávěl mi hodně i o skautingu.“ Děda Josef Čapek s kamarádem Františkem Strakou spoluzakládali v Budějovicích skautské hnutí. Straka působil i v trampingu – vypadal jako kovboj, proto se mu přezdívalo Cody Bill. Byl výraznou postavou ve městě a okolí. „Ten musel komunisty provokovat strašným způsobem!“ vzpomíná na dědova kamaráda.

„Děda umřel v době, kdy se moji rodiče rozváděli. Pro mne to byla těžká doba. Moje matka odešla s jiným mužem,“ popisuje rozpad rodiny. V tu dobu hodně kreslil a maloval. Chtěl jít studovat střední uměleckou školu. Věděl, že musí mít dobrý prospěch, aby se na ni dostal. Potřebný třídní původ ale neměl valný – otec byl u technického praporu, část rodiny byla odsunuta. „U nás doma se o všem otevřeně mluvilo. Poslouchali jsme rakouské rádio a sledovali i rakouskou televizi. S tátou jsme montovali antény za komínem, abychom chytali ,revanšistická´ média,“ říká s nadsázkou.

Doma se mluvilo jinak než ve škole. Pro dospívajícího kluka to byl takový dvojí svět. Miloval mayovky, Rychlé šípy a Tarzana – knihy, které jim ve škole zakazovali. Němčinu, coby cizí jazyk, ve škole házel za hlavu. Netušil, že ji za dva roky bude tolik potřebovat.

Okupaci zažil na chatě

O prázdninách jezdíval jako většina spolužáků na pionýrské tábory. „Nesnášel jsem je. Jako dítěti mi vadilo, že se člověk musel přizpůsobit nějakému režimu. Stát v řadě.“ Raději jezdil na chatu u řeky Malše poblíž Kozákova mlýna. Tam trávil prázdninové dny i v srpnu roku 1968. Se sestřenicí a bratrancem lezli po skalách, koupali se v řece a užívali si indiánských her. Dvacátého srpna k večeru slyšeli na verandě zvuky motorů. „Otec říkal, co ti sedláci blbnou, vždyť se ještě neoře! Druhý den už nám bylo z rádia jasné, co se děje – okupace sovětských vojsk!“

Domů do Českých Budějovic odjeli až po pěti dnech. Pamětník se s otcem šel podívat na hlavní náměstí. „V rohu stál ruský tank s bílým pruhem a seděl na něm ruský voják a kontroloval náměstí. Situace už byla sice klidnější, ale lidi chodili velmi odvážně kolem toho tanku a s takovým odporem vůči tomu vojákovi.“ Po několika dnech s otcem jeli do Prahy. „Viděl jsem rozstřílené Národní muzeum. To bylo dost drsné. Říkal jsem si, že tohle už není žádná sranda.“

V září pak začal školní rok. Vzpomíná, jak třídní učitel Jan Peterka měl k žákům proslov. Sovětskou armádu popsal jako nepřátelskou armádu. „Říkal nám, abychom byli opatrní, abychom nikoho neprovokovali, že někomu prasknou nervy a může po nás začít třeba i střílet. Můj otec všechno sledoval. Četli jsme noviny a poslouchali spolu projevy. Otec mi říkal: ,Podívej, politici lžou‘,“ připomíná jeho slova.

Cesta do Jugoslávie nabrala jiný směr

Na jaře roku 1969 složil úspěšně přijímací zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově. Přišlo léto a prázdniny. Žil s otcem, ale část prázdnin trávil vždy i s matkou a jejím partnerem Ivem Kučerou. Tentokrát měli jet společně do Jugoslávie. Pamětník dostal pas i potřebnou výjezdní doložku, kterou vydávala na základě písemné žádosti tehdy Správa pasů a víz Sboru národní bezpečnosti. Hranice ještě nebyly neprodyšně uzavřeny, takže doložku bylo tehdy možno sehnat snadněji než pak později v letech normalizace.

„Měli jsme přítele Viktora Hanuše, který emigroval hned po okupaci 1968 s manželkou a dvěma dětmi do Švýcarska. Matka si s ním občas telefonovala. Dali jsme si schůzku v Rakousku poblíž Zell am See,“ popisuje počátky cesty na Západ. Společně tam přespali a druhý den se rozhodovali, co dál. „Řekl jsem: ,Mámo, já tu chci zůstat. Vrátíme se zpátky a tam nastane takový režim, že se nedostanu třeba na žádnou vysokou školu. Já tam prostě nechci žít. Tady se mi líbí ten volný duch.‘” Matčin partner chtěl také zůstat, takže matka byla postavena před hotovou věc, se kterou nepočítala. Spolu ji přehlasovali.

Vydali se tedy s přáteli směrem ke Švýcarsku. Dojeli až k lichtenštejnské hranici, kde byla švýcarská celnice. Nikde žádná závora, Viktor Hanuš šel s pasy dovnitř. Najednou vypukla letní alpská bouřka. Začalo se blýskat a spustil prudký déšť. „Moje máma začala hrozně brečet. Uvědomila si, že jsme spálili za sebou mosty. Po půlhodině nám řekli, že můžeme jet do Švýcarska,” říká pamětník, po letech ještě se slzami v očích.

Azyl dostali do měsíce

Dojeli do městečka Box, kde prošli kontrolou, absolvovali rentgenové vyšetření a sepisovaly se protokoly. Po dvou dnech dostali z Bernu povolení, že mohou jet dál. Rodinný přítel Viktor Hanuš se za ně zaručil. Zpočátku mohli bydlet u něho. Po několika dnech odjeli do Curychu zažádat o azyl. Matčin partner na cizinecké polici vypověděl, že v Českých Budějovicích při sovětské okupaci jezdil s autem, na kterém byly protisovětské transparenty. Nafilmovala ho rakouská televize, která pak šot odvysílala. Uvedl, že se obává represálií. Už za měsíc dostali azyl. Matka našla práci ve velké elektronické firmě. Podobně jako předtím v Československu i tam pracovala jako účetní. V podniku pak vydržela třicet let.

Bydleli všichni v Hombrechtikonu u Curychu. Lidé k nim byli vstřícní. Občas jim upekli něco dobrého a přinesli jim to domů. Hodně švýcarských aut ze solidarity mělo vpředu na kapotě připevněné československé vlaječky. Pamětníkův otec nevěděl, že chce jeho syn emigrovat. „Napsal jsem mu dopis. Odepsal mi, že jsem udělal dobře, ale on by bez jižních Čech žít nemohl. Že by neodešel. Takový byl patriot!”

Díky nespornému talentu se dostal na akademii

V následujícím roce udělal přijímací zkoušky na uměleckoprůmyslovou školu v Curychu. V rámci výuky jezdil se spolužáky do muzeí v Německu, Itálii i Francii. O tom se mu předtím ani nesnilo. Díky talentu byl o rok později v pouhých sedmnácti letech výjimečně přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v německém Karlsruhe. Studoval v pobočce školy ve Freiburgu. Tam vedl dlouhé diskuse s levicově zaměřenými spolužáky. Někteří studenti dokonce schvalovali sovětskou okupaci Československa.

Ve vile jedné přítelkyně viděl na stěně viset portréty Marxe, Lenina, Mao Ce-tunga a Englse. „Zeptal jsem se jí: ,Vy jste si sem pověsili zločince?´ Nechápavě se na mne podívala. Asi čekala, že Lenina pozdravím.”

Ze studií se do Curychu vrátil v roce 1977. Nebyl sám, přijel s přítelkyní Marion, kterou poznal ve Freiburgu. Byla zdravotní sestrou a Švýcaři tuto profesi velmi potřebovali a dobře ji platili. Usadili se tu, měli pěkný byt. Jindra Čapek byl začínajícím umělcem. Znal českého grafika Milana Ctibůrka, který pocházel také z Budějovic a tvořil v Curychu. Byl z generace jeho matky Marty. Byl zkušenější, a tak k němu chodil pro rady. Vyprávěl, že dělá reklamní katalogy pro nakladatelství Bohem Press, které v Curychu založili v roce 1973 dva čeští emigranti Štěpán Zavřel a Otakar Božejovský. „Požádal jsem ho, jestli by mne s nimi neseznámil. Myslel jsem si, že bych mohl zkusit ilustrovat nějakou knihu.”

Už první ilustrace měly úspěch

Návštěva v nakladatelství ho zcela nadchla. Za odpoledne se o ilustraci dozvěděl víc než za dva semestry ve škole. Zanedlouho dostal první zakázku. Vložil do ní veškerou energii. Kniha byla představena v italské Bologni a její licence se hned prodala do patnácti zemí. “Najednou jsem vstoupil do ilustrátorského světa, aniž bych něco plánoval nebo se o něco snažil. Jeden z nejlepších polských ilustrátorů Józef Wilkoń nechtěl věřit, že je to moje první kniha, že jsem předtím nic neilustroval,” vybavuje si jeho slova uznání.

Pak přišly zakázky dalších nakladatelů i od velkých nakladatelství, která jsou známá po světě, například od německého Ravensburger. V roce 1985 dostal své první významné ocenění – Zlatou plaketu na Bienále v Bratislavě. Jako emigrant, který měl švýcarský azyl. Jindra Čapek tou dobou už v Curychu nežil. S Marion se oženil a přestěhoval se do Schwarzwaldu. V roce 1981 se jim narodila dcera Nina a o rok později syn Štěpán.

Podobně dramaticky jako pamětník se na Západ dostala i manželka Marion. Její rodina pocházela z Německé demokratické republiky. Vlastnila tam malou pletařskou dílnu. Drobné soukromé podnikání na rozdíl od Československa tam bylo tehdy povoleno. Děda se zhruba rok před stavbou Berlínské zdi doslechl, co se chystá. Vycestoval a hledal, kde by se mohli usadit. Ve Švábsku našel malou fabričku, kterou odkoupil a potajmu se tam postupně přestěhovali. „Mé manželce bylo tenkrát pět let. Aby při kontrolách něco neprozradila, řekli jí, že jedou na Rujánu k moři.”

S otcem si psali dlouhé dopisy

To, že odešel v patnácti letech do emigrace, považuje za výhodu. „Neměl jsem stesk po domově. Ten člověk dostane až ve vyšším věku. Když mi bylo pětatřicet let, lákalo mne vidět opět jižní Čechy,” svěřuje se. Studoval v německy mluvící zemi a za manželku měl Němku. Věděl, že po dvou letech může zažádat o německé občanství. Podmínkou bylo zbavit se občanství českého. Mezitím ho navštívil otec, kterému dovolili z Československa vycestovat, protože dostal těžký infarkt a byl v invalidním důchodu. Setkání s otcem po tolika letech bylo jedním z nejsilnějších okamžiků jeho života. Od příchodu do emigrace si psali dlouhé, až dvacetistránkové dopisy. „Snažil jsem se mít dobrou češtinu, naše dopisy byly pojaté literárně. Otec mi posílal české knihy. Takže jsem kontakt s češtinou neztrácel. Byly měsíce, kdy jsem se s žádnými Čechy vůbec nesetkal,” upřesňuje. Náladu lidí ve své rodné zemi tehdy posoudit nemohl. Ale při sledování českých filmů ze sedmdesátých let z kazet půjčených od emigrantů z nich tehdy vyzařoval jakýsi smutek, přestože to byly komedie.

Otcova nemoc byla pro něho impulsem, aby si vyřídil německé občanství a mohl ho jezdil navštěvovat do Českých Budějovic. Rozjel se tedy na český konzulát do Bonnu. Vzpomíná, jak všichni byli ohromně vstřícní, ale musel zaplatit jako všichni ostatní poplatek 3000 marek. Cesta za otcem byla volná.

Kontroly na hranicích byly nepříjemné

Po šestnácti letech přijížděl poprvé do vlasti. Jako cizinec a jel vlakem. Cestovalo v něm hodně českých důchodců, kteří jeli od svých dětí. “Loučili se s nimi na nádraží v Norimberku a bylo to hodně smutné a dojemné. Přejeli jsme hranice a jeli jsme dva kilometry podél drátů. To jsem znal jen z ruských filmů,” říká a dodává, že ke vzpomínkám patří i pachy a vůně.  „Že jsem v Československu, jsem poznal podle nosu. Všude se topilo levným uhlím a smrad vnikal až dovnitř,“ vybavuje si po letech.

Za otcem pak jezdil jednou ročně, neměl rád šikanu při kontrole na hranicích. Například když do vlaku vběhli pohraničníci a odšroubovávali všechny pevné části, jestli cestující neschovávají někde valuty.

V srpnu roku 1989 s napětím sledoval události, když tisíce východních Němců obsadily západoněmeckou ambasádu v Praze a dožadovaly se možnosti odejít na Západ. „Ty záběry byly pro mne hodně emocionální. Vždyť moje první manželka a celá její rozvětvená rodina pocházely z NDR.”

O listopadových událostech v Praze se dozvěděl z autorádia při zpáteční cestě z dovolené v Srbsku. „Když komunisti dali své funkce k dispozici – to byl silný okamžik!” Po sametové revoluci poprvé přijel na jaře 1990 s matkou a jejím partnerem, který se vracel po dlouhých 22 letech. Jindra Čapek, pak začal jezdit do vlasti stále častěji. Poprvé v rodné zemi své ilustrace představil v roce 1991 v rámci velké výstavy knih exilového nakladatelství Bohem Press v pražském Karolinu. „Výstavu tehdy zahajoval Milan Uhde. Potěšilo mne, že přišel i Karel Kryl.”

Nejvíce hrdý je na česká ocenění

Jindra Čapek bydlel zpočátku střídavě v Německu a v Čechách, V roce 1996 se usadil v Praze, aby později přece jen zakotvil natrvalo v rodných jižních Čechách. Se svou druhou manželkou a svými dalšími dvěma dětmi žije už přes dvacet let v Českém Krumlově.

Pro různá zahraniční i tuzemská nakladatelství ilustroval více než sedmdesát knih přeložených do třiceti jazyků, za které obdržel řadu významných evropských ocenění. Nejvíce hrdý je však na ceny, které získal v České republice. Své dílo vystavil na nespočtu výstav samostatných i kolektivních.

Mladé generaci včetně svých dětí by vzkázal, aby všichni byli tolerantní ve smyslu žít a nechat žít. Ale být ostražití! Když se děje špatná věc, mít odvahu se proti ní postavit!