Jindra Čapek

„Vešli do našeho kupé a ona začala rozkazovat: Ukažte, rozvažte tohle a tak. Začala buzerovat jednu starou paní, která tak brečela, když odjížděla od dětí… měla nějakým provázkem převázaný ten kufr, no, strašný. Teď přišla ke mně a já jí dávám německý pas, kde jsem měl vízum. Ona ho vzala a říkala: Vítáme vás v Československu. A začala se na mě usmívat, náhle změnila masku. Ptala se, kam jedu. Říkám, že ho za otcem do Budějovic. Ptám se, chcete vidět zavazadla? Říkala: Ne, to nechte, to nemusíte ukazovat. Že je to dobrý. Dala mi do pasu vstupní razítko. Poděkovala a dala mi to. Nemohl jsem pochopit jednu věc, jak se chovala hnusně k těm českým důchodcům, kteří vlastně byli její krajani, by se dalo říct… a ke mně, který jsem jako …vlastně okamžitě poznala… bavili jsme se česky, samozřejmě mám české jméno… viděla, že jsem emigrant, bývalý. Vlastně už jsem emigrantem nebyl, už jsem byl německý občan a revanšista – takže nepřítel. A ke mně se chovala takhle slušně. Myslel jsem si, proč asi? Ty peníze, devizy hrály roli.“

„Až po letech jsem se dozvěděl… mluvil jsem s bývalým policajtem, který v té době jím byl. Říkal mi, že dostali instrukce, aby emigranty nechali na pokoji. Protože už byly zapotřebí devizy. Jako cizí státní příslušník jsem musel denně vyměnit třicet západoněmeckých marek jedna ku pěti, tak to byl na nádherný přínos peněz. Oni se snažili, aby když potom přijedu zpátky domů, abych nemluvil tak, že mě tu buzerovali. Abych neodrazoval lidi sem jezdit. Naopak se chovali velmi přátelsky. To jsem úplně žasnul.“

"Ráno šel otec na houby. My, děti, jsme si pustily rádio. A najednou už to tam bylo. Praha volá, jako ne o pomoc, ale prostě to, že už rozhlas třeba dlouho vysílat nebude. Jak to přesně potom bylo, všichni známe z dokumentů. Teď jsme ale věděli, že přišli Rusáci. Seděli jsme u rádia a otec se vracel s houbami. Měl košík plný hub. Pamatuji si jako dneska, že jsem říkal, táto, jsou tady Rusáci. A on držel košík s těma houbami, úplně zblednul v obličeji. Jako kdyby z něj vypustili krev. Během půl minuty měl úplně bílý obličej. Myslel jsem, že to s ním sekne. I když on to mnohem víc tušil než my, přesto ho to strašně vzalo jako člověka, který byl perzekuovaný svým způsobem a prostě měl tyto zážitky. Přišel nahoru do chaty a teď jsme to začali probírat. Sledovalo se dva dny rádio a on říkal, za žádnou cenu nepojedeme teď do Budějovic. Ono se nevědělo, co bude, co se děje, jestli to bude násilné. Žili jsme vlastně jakoby ve válečném stavu. Dokonce musím říct, že mě to trochu bavilo. Dokud člověk nemá nějaké hrůzy před očima, tak i takové jako vzrušení pro výrostka, kterému je čtrnáct let, je to najednou takový zážitek. My, děti, jsme důsledky samozřejmě nemohly přesně odhadnout."