Jindra Čapek

* 1953

  • “Přijeli jsme na hranici a tam bylo zajímavé, jak se vše transformovalo – celníci a celá garnitura. Vždycky jsem jel přes Dvořiště do Čech. Někteří lidé tam už zmizeli. Znal jsem je za těch pět let, co jsem jezdil do Čech. Byly to určité obličeje, které si člověk pamatuje. Ty už tam nebyly. Byli tam takoví vyplašení lidé, kteří nevěděli přesně, jestli tam zůstanou. A to jsem si vychutnával… že se to otočilo. Že tihle lidé, kteří nás celých pět let a ty chudáky důchodce buzerovali, najednou sami byli v opačné situaci. Nevěděli, jak mohou zajít daleko nebo jaké mají vlastně kompetence. Protože pořád se to měnilo. Neustále, každý měsíc, přišly nějaké nové vyhlášky, než se ten stát nějak znormalizoval do další podoby.“

  • „Vešli do našeho kupé a ona začala rozkazovat: Ukažte, rozvažte tohle a tak. Začala buzerovat jednu starou paní, která tak brečela, když odjížděla od dětí… měla nějakým provázkem převázaný ten kufr, no, strašný. Teď přišla ke mně a já jí dávám německý pas, kde jsem měl vízum. Ona ho vzala a říkala: Vítáme vás v Československu. A začala se na mě usmívat, náhle změnila masku. Ptala se, kam jedu. Říkám, že ho za otcem do Budějovic. Ptám se, chcete vidět zavazadla? Říkala: Ne, to nechte, to nemusíte ukazovat. Že je to dobrý. Dala mi do pasu vstupní razítko. Poděkovala a dala mi to. Nemohl jsem pochopit jednu věc, jak se chovala hnusně k těm českým důchodcům, kteří vlastně byli její krajani, by se dalo říct… a ke mně, který jsem jako …vlastně okamžitě poznala… bavili jsme se česky, samozřejmě mám české jméno… viděla, že jsem emigrant, bývalý. Vlastně už jsem emigrantem nebyl, už jsem byl německý občan a revanšista – takže nepřítel. A ke mně se chovala takhle slušně. Myslel jsem si, proč asi? Ty peníze, devizy hrály roli.“

  • „Až po letech jsem se dozvěděl… mluvil jsem s bývalým policajtem, který v té době jím byl. Říkal mi, že dostali instrukce, aby emigranty nechali na pokoji. Protože už byly zapotřebí devizy. Jako cizí státní příslušník jsem musel denně vyměnit třicet západoněmeckých marek jedna ku pěti, tak to byl na nádherný přínos peněz. Oni se snažili, aby když potom přijedu zpátky domů, abych nemluvil tak, že mě tu buzerovali. Abych neodrazoval lidi sem jezdit. Naopak se chovali velmi přátelsky. To jsem úplně žasnul.“

  • "Ráno šel otec na houby. My, děti, jsme si pustily rádio. A najednou už to tam bylo. Praha volá, jako ne o pomoc, ale prostě to, že už rozhlas třeba dlouho vysílat nebude. Jak to přesně potom bylo, všichni známe z dokumentů. Teď jsme ale věděli, že přišli Rusáci. Seděli jsme u rádia a otec se vracel s houbami. Měl košík plný hub. Pamatuji si jako dneska, že jsem říkal, táto, jsou tady Rusáci. A on držel košík s těma houbami, úplně zblednul v obličeji. Jako kdyby z něj vypustili krev. Během půl minuty měl úplně bílý obličej. Myslel jsem, že to s ním sekne. I když on to mnohem víc tušil než my, přesto ho to strašně vzalo jako člověka, který byl perzekuovaný svým způsobem a prostě měl tyto zážitky. Přišel nahoru do chaty a teď jsme to začali probírat. Sledovalo se dva dny rádio a on říkal, za žádnou cenu nepojedeme teď do Budějovic. Ono se nevědělo, co bude, co se děje, jestli to bude násilné. Žili jsme vlastně jakoby ve válečném stavu. Dokonce musím říct, že mě to trochu bavilo. Dokud člověk nemá nějaké hrůzy před očima, tak i takové jako vzrušení pro výrostka, kterému je čtrnáct let, je to najednou takový zážitek. My, děti, jsme důsledky samozřejmě nemohly přesně odhadnout."

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 04.10.2021

    (audio)
    duration: 01:52:47
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 18.10.2021

    (audio)
    duration: 02:38:11
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 3

    České Budějovice, 10.11.2021

    (audio)
    duration: 01:21:50
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Bylo mi patnáct, když jsem přemluvil matku ke společné emigraci

Jindřich Čapek, 1969
Jindřich Čapek, 1969
photo: Archiv pamětníka

Mezinárodně uznávaný ilustrátor a grafik Jindra Čapek (vlastním jménem Jindřich) se narodil 30. září 1953 v Českých Budějovicích. Jeho otce Františka Josefa Čapka vyloučili kvůli špatnému třídnímu původu ze studia architektury na vysoké škole a jako syn živnostníka musel nastoupil k technickému praporu. Děda Josef Čapek spoluzakládal v Českých Budějovicích skauting. Jindra Čapek od dětství velice dobře maloval. Úspěšně v roce 1969 složil přijímací zkoušky na Střední průmyslovou školu v Turnově. Místo studia přemluvil o prázdninách svoji matku Martu, aby zůstali na Západě, kam spolu odjeli na dovolenou. V patnácti letech s ní emigroval do Švýcarska. Získal tam azyl a vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Curychu a Akademii výtvarných umění v německém Karlsruhe. Po studiích začal spolupracovat s exilovým nakladatelstvím Bohem Press v Curychu, později i s dalšími evropskými nakladatelstvími. Dosud ilustroval přes 70 knih, které byly přeloženy do 30 jazyků. Za ilustrace získal řadu mezinárodních i tuzemských ocenění. Svá díla vystavoval po celém světě. V roce 2021 žil a tvořil v Českém Krumlově.