Milan Čapek

„Vzpomínám si na to, že třeba vedle v baráku, ve kterém jsem bydlel, tam byly, nevím, jak tomu přesně říkali, něco jako městské domy. To bylo vedle těch partají. A vím, že tam žil nějaký pán, chemik nebo něco takového. Velmi slušná (pozn.: německá) rodina. Měli možná o dva roky starší, asi třináctiletou dceru. Slušná rodina, na to se pamatuji. Tenkrát dostali strach z toho, že je konec války a že Němci prohráli, a tak se celá rodina otrávila. Na to se pamatuji. Přihlíželi jsme tomu, když vynášeli rakve, to bylo vedle ve vchodu. Jak říkám, to byli velmi slušní lidé, kteří nikomu během války neublížili, s Čechy se bavili. A zase na druhé straně bydlel pán, též německá rodina. Říkali jsme mu ‚gauleiter‘ nebo co to měl za hodnost. A ten chodil v uniformě, měl přesný knírek jako Hitler, včetně účesu. Na něj si pamatuji. A ten chodil kontrolovat, jestli se někde nesvítí a podobně. Byl takový... dával nám najevo, že je Němec, že je něco víc než obyčejní lidé. Nepamatuji si přesně, kdy se začaly vyrábět pionýry – motocykly... A najednou koukám, že v ulici 5. května je na pionýru tenhle pán a proháněl se o sto šest, i s tím knírem. Takže víte, na jedné straně slušní lidé, oni se otrávili, celá rodina. A takovýto, který za války vystrkoval růžky a dělal bububu, tak ten zůstal tady a žil si zvesela dál.“

„Bylo po revoluci v 89. roce. Byl jsem v tehdejším závodním výboru. Byl jsem v něm již krátce před revolucí. A na poslední schůzi jsme se jako závodní výbor měli vyjádřit k naší vládě, že ji podporujeme a že nesouhlasíme, aby docházelo k nějakým změnám. To bylo po 17. listopadu. Měli jsme o tom hlasovat a já jsem hlasoval proti. Tam byli všichni ředitelé a další lidé. Hrozně se tomu divili. A ještě dva, žena a muž, hlasovali proti. Tak jsme byli tři proti celému tomu ansámblu, který tam seděl. Oni na mě vypálili proč, z jakého důvodu. Já jsem jim řekl: ,Nechci k tomu teď nic říkat. Dnes je pátek, počkejme, co bude v pondělí.‘ A jen takovou perličku. V pátek v dopoledních hodinách, jak jezdili studenti po podnicích a přesvědčovali k tomu, aby došlo ke změně, tak ředitel, ten již dnes nežije, tak ten je vyhodil z vrátnice. Prostě je vyhodil. V pondělí, když jsme se vrátili do práce, přes sobotu a neděli došlo ke změnám ve vládě a zřekli se vedoucí funkce, vedoucí složky... tak ten ředitel byl první a na vrátnici každému říkal: ,Musíme hlasovat pro to, aby byla nová vláda!‘ atd. Prostě v pátek je vyhodil a v pondělí byl první, který pro to byl.“