Rostislav Čapek

„Chodil jsem s jeho dcerou, my jsme vyrůstali vedle sebe. Začínalo to s ním být vážné, že půjde k soudu a že nebude propuštěný. Na ni bylo poukazováno, že je dcera spolupracovníka s Němci a já byl přesvědčený, že není. Rozhodl jsem se, že než ji nechat vláčet, tak požádám o její ruku její maminku. Šel jsem požádat o požehnání i jejího tátu Bedřicha Hodulíka do věznice. Tehdy ho přivedli v papučích, nohy nateklé, klepeta na rukou. Dal nám požehnání v klepetech. Později mi přiznal, že přišel v papučích, protože nemohl chodit a byl po výprasku. Řezali ho přes chodidla pendrekem. Vzal jsem si jeho dceru, musela si dokoupit šest dní, protože nebyla zletilá. Žili jsme spolu šedesát jedna roků, měli jsme dvě děti, byli jsme šťastní a spokojení. Jenomže bohužel ta otázka Zákřova se pořád vracela, různými řečmi a narážkami. Nakonec moje manželka ani nebyla puštěná k maturitě.“

„To byla další várka Němců, která k nám přišla, mladí esesáci, bylo jich pět. Přišli v noci, vyházeli nás z postelí a my jsme šli spát na seno. Ráno veliký kravál. Táta, starší bratr a já jsme se museli postavit ke zdi. Jeden na nás mířil samopalem. Matka uměla německy, tak se s nimi bavila. Taky ji chtěli postavit ke zdi, ale ona se nenechala a začala na ně ostře mluvit, co chtějí. ‚Ztratila se pistole.‘ Tak se hledalo, hledalo. Oni v noci přišli hrozným způsobem opilí, padali. Když už nevěděli, kde mají hledat, matka si vzala štokrle a stoupla na kredenc. Za kredencem byla akorát přezka od opasku a pistole visela za tou skříní. Byla to náhoda, že zahlédla tu přezku. Něco zabrblali, sebrali pistoli a šli. Bylo to skutečně nepříjemné, nevěděli jsme, co bude dál.“

„Pak přišla ale třetí várka Němců, kteří byli gestapáci. To byli mladí kluci a přišlo jich šest a byli ožralí hrozným způsobem. Přišli tak kolem jedenácté hodiny večer, nás vyházeli z postelí a zas jsme museli na tu půdu. To by nám nevadilo. Na té hůře, tam se dobře v tom seně spalo. Ale oni řádili, ještě něco popíjeli a potom zalehli. A ráno velký průšvih. Tátu, mýho staršího bráchu a mě postavili ke stěně. Najednou jsme viděli, že stojí za náma se samopalem. Máti, jak uměla německy, se s nima začala domlouvat, že co se děje. Tak potom jí řekli, že se ztratila pistole s opaskem. Máti říkala: ‚Já vám pomůžu hledat.‘ Tak hledali, hledali, kde by to mohlo být. Ale když přišli ožralí, tak to ze sebe pozházeli a nevěděli kde. Tak hledali po celé místnosti. Až náhodou, myslím za dobré čtvrt hodiny, máti si stoupla na štokrle a podívala se na kredenc. A ta pistole byla vhozená za tím kredencem, jenom přezka visela navrchu. Naštěstí to viděla. Tak to vytáhla ven a dala jim to. Tak nás pustil. Ale tehdá jsme měli skutečně obavy, ať nás nepostřílí, nebo s náma něco neudělají. Že se ztratila pistole, aby nebylo nějaký zle.“

„Naše rota byla taková bokem. U nás byly akorát dva přechody. Jenomže bohužel, ten jeden [útěk] byli čtyři mladí kluci. Byli ozbrojení, ale nevěděli, jak s tou pistolkou zacházet. Udělali to, že přešli do východního Německa, z východního Německa přešli do západního Německa a ze západního Německa přešli k nám. To byla ta legrace v tom, že místo aby šli, kam chtěli, tak přišli zase zpátky k nám. Co se týče toho druhýho, ten byl tehdá chycenej. U toho jsem ale nebyl, to jsem měl po službě, když ho chytli. Byl to pracovník nějaké banky. Měl s sebou milion našich korun. To bylo v době, když byla měnová reforma. Nevím, proč bral ty peníze, jestli by to v Německu někde vyměnil. Ten byl chycenej tehdá. Vyklepanej celej, protože on taky nevěděl přesně, kde je hranice. On chodil půl kilometru od čáry a nevěděl, kde má jít. Tak pes ho náhodou vyčichal a ve dne ho chytli. A jinak celkem u nás byl klid. Já jsem hodně chodil za čáru. To byla hlídka, která měla možnost tam… Jeden čas jsem tam vodil naše zvláštní přidělence. To byli dvojkaři, čtverkaři, kteří přecházeli do Německa a pokud možno likvidovali tam naše lidi. To byli takoví pistolníci. Ti se mně vůbec nelíbili. To byla divná sebranka. Ti si pořád hráli s bouchačkama. Já jsem je třeba převáděl až k čáře o půlnoci nebo ve dvě hodiny v noci, aby tam auto přijelo. Někde tam do té zatáčky k Faßmannsreuthu, tam nasedli a někde jich odváželi.“

„Když jsme měli zbraně v tom lomu, tak jeden čas, a to už byl pokročilej čas, asi duben…“ – „Duben 1945?“ – „1945, březen, duben. Tak nějak v tu dobu lítalo přes nás německý letadlo. To byla dakota šestimotorová. Nákladní letadlo, který lítalo velice nízko a dělalo hroznej kravál. To byl hroznej rambajs a my jsme tehdá s Drahošem Veselským byli kamarádi. Jeho děda byl starosta Tršic. A ten tam byl se mnou. Jsme si říkali, co taková malá pilulka z té pušky může udělat takovýmu letadlu. A my, když to letadlo jednou letělo, tak my jsme po něm vystřelili každej pět ran. Jenomže hrůza byla v tom, že na druhej den hned ráno přijeli folšušáci (některá z německých ozbrojených složek, pozn. red.) s plackama na krku na bavorácích – jedna motorka měla vysílačku, druhá měla kulomet – ke starostovi, že v oblasti tam někde, bylo stříleno po letadle. Jestli jsou tam partyzáni nebo tak, že to tam musijou vyšetřit. Přijely dvě nákladní auta Němců a pročesávali to tam. My jsme to vystřelili a nic. Sebrali jsme se a šli jsme dom. Nic se nedělo. Jenomže, když to přijeli ke starostovi zjišťovat... že tam bylo stříleno po letadle, že mělo osm zásahů a že jeden pilot měl postřelenou nohu, zraněnou nějak, nevím kde, tak samozřejmě, když se to Drahoš dověděl, tak se úplně rozklepal. Co kdybychom ho zastřelili a podobně. Měli jsme z toho hrozný obavy.“