„Když jsem nastoupila, zavolal si mě soudruh ředitel a říká: ‚Víte, jak to, že jste tady? Že nemusíte k lopatě?‘ Já říkám: ‚No, to nevím.‘ ‚Zastal se vás velice soudruh...‘ Ten tehdy pracoval na národním výboru a jmenoval se Čapka. Ne Čapek, ale Čapka, žádná přízeň. ‚Běžte mu poděkovat. On je rozvedený a ví, že rozvedená ženská se dvěma dětmi to má těžké.‘ Tak jsem za ním přišla. ‚Dobrý den, já jsem vám přišla poděkovat, že jste mi umožnil, že můžu být mezi dětmi.‘ A on mně říká: ‚Soudružko, podívejte se, vy jste sama. Já bych vám radil, pro zlepšení kádrového profilu, seznamte se se sovětským důstojníkem.‘ Zůstala jsem štajf. Ruce jsem si tak trochu v pěstičky zatnula. Říkám si: Musíš být klidná, máš dvě děti, nemáš žádný místo, máš tady byt, tak klid. Takže jsem řekla: ‚Nezlobte se, nelze.‘ A odešla jsem.“
„Přišel rok 90 a vydali mi kádrové materiály. Tak jsem se nejdřív začala smát a potom jsem se rozbrečela. Říkám: Tak kvůli tomuhle házeli lidi přes palubu. Já jsem pak už něco tušila, protože ona si vždycky tak něco zapisovala, a potom maturovala a já jsem tak seděla vedle ní, dívám se na ni a říkám jí: ‚No ty máš hezký, krásný černý vlasy.‘ A ona tak uhnula pohledem. Říkám: Kruci, tady něco asi není v pořádku. Učila jsem ji ruštinu a měla trojku u mě. Neměla mě ráda. Jinak si to nedovedu vysvětlit.“
„Do čtrnácti dnů přišla ředitelka a říká: ‚Já vás nemůžu přijat. Přišel na vás z Olomouce dopis na ministerstvo školství. Já vás nemůžu přijat.‘ A to byla Jarmila Cholinská. Skvělá ženská, která v tomhle zařízení v té době podpořila sedmadvacet lidí vyloučených, vyškrtnutých a jinak politicky postižených. Byl mezi nimi například Bohuslav Balajka, možná, že ho někteří znáte, kdo jste studovali češtinu. Psal rukověti české literatury. Třetí díl měl v rukopise, který už nesměl vydat. Ten mně potom půjčil, když moje dcera maturovala. No, a já jsem se samozřejmě rozbrečela a ona říká: ‚Vidím, že budete dobře pracovat. Nechte to na mně.‘ Takže odepsala na ministerstvo: ‚Vážení soudruzi, soudružka je tady za krátkodobou mateřskou dovolenou.‘ A tu krátkodobou mateřskou dovolenou – protože ta rybka otěhotněla zase – prodloužila na osm let. A pak už jsem dostala normálně zaměstnání a na to moje místo přišel bratr, Václav Čapek. Takže naše společenskovědní oddělení: vedoucí vyškrtnutá, její zástupkyně vyškrtnutá, já, bratr vyloučený a Jindřiška Ptáčková, spisovatelka, její švagr s její sestrou emigrovali do Ženevy. Takže to bylo naše společenskovědní oddělení. Můžu vám říct, že nehážu všechny komunisty do jednoho pytle, Jarmila Cholinská, zářný vzor, že člověk, byť je komunista, může být normální.“
Když jsem po roce 1989 obdržela udavačský dopis, nejdřív jsem se začala smát a potom jsem se rozbrečela
Zora Čapková
photo: Dobové: při filmovém festivalu v Ostrově, 1981; Současné: Interní zpravodaj ND, 2017
photo: Dobové: při filmovém festivalu v Ostrově, 1981; Současné: Interní zpravodaj ND, 2017
Download image
Zora Čapková se narodila 16. dubna 1938 v Olomouci a společně se dvěma bratry vyrůstala nedaleko, v malém městě Konice. Vystudovala FF UP v Olomouci, kde poté začala učit na Gymnáziu Jiřího z Poděbrad. V roce 1968 téměř bezprostředně po okupaci ovšem začala mít problémy kvůli nesouhlasu s režimem a své upřímné povaze, byla pronásledována a šikanována za každý svůj pracovní krok. V roce 1970 byla na základě udavačského dopisu od žákyně přeložena do družiny jako vychovatelka. V těchto letech se z vlastní iniciativy stala členkou kabinetu při okresním národním výboru pro výchovu romských dětí, organizovala pěvecké kroužky a později také 1. romský tábor v ČSR. V roce 1974 byla donucena k odchodu do Prahy, kde však díky vstřícné ředitelce Jarmile Cholinské našla azyl v Ústředním domě pionýrů a mládeže Julia Fučíka v Grébovce. Tam také naplno objevila svůj organizační talent a spojila celý budoucí život s filmovými festivaly. Zora Čapková zemřela 18. října 2018.
