Zora Čapková

„Když jsem nastoupila, zavolal si mě soudruh ředitel a říká: ‚Víte, jak to, že jste tady? Že nemusíte k lopatě?‘ Já říkám: ‚No, to nevím.‘ ‚Zastal se vás velice soudruh...‘ Ten tehdy pracoval na národním výboru a jmenoval se Čapka. Ne Čapek, ale Čapka, žádná přízeň. ‚Běžte mu poděkovat. On je rozvedený a ví, že rozvedená ženská se dvěma dětmi to má těžké.‘ Tak jsem za ním přišla. ‚Dobrý den, já jsem vám přišla poděkovat, že jste mi umožnil, že můžu být mezi dětmi.‘ A on mně říká: ‚Soudružko, podívejte se, vy jste sama. Já bych vám radil, pro zlepšení kádrového profilu, seznamte se se sovětským důstojníkem.‘ Zůstala jsem štajf. Ruce jsem si tak trochu v pěstičky zatnula. Říkám si: Musíš být klidná, máš dvě děti, nemáš žádný místo, máš tady byt, tak klid. Takže jsem řekla: ‚Nezlobte se, nelze.‘ A odešla jsem.“

„Přišel rok 90 a vydali mi kádrové materiály. Tak jsem se nejdřív začala smát a potom jsem se rozbrečela. Říkám: Tak kvůli tomuhle házeli lidi přes palubu. Já jsem pak už něco tušila, protože ona si vždycky tak něco zapisovala, a potom maturovala a já jsem tak seděla vedle ní, dívám se na ni a říkám jí: ‚No ty máš hezký, krásný černý vlasy.‘ A ona tak uhnula pohledem. Říkám: Kruci, tady něco asi není v pořádku. Učila jsem ji ruštinu a měla trojku u mě. Neměla mě ráda. Jinak si to nedovedu vysvětlit.“