„Byl na brigádě u Plzně, v Čemínech, a když sjížděl traktor ze silnice, tak na bratra padnul. Můj bratr normálně žil. Kolem jelo auto, šestsettrojka, tak ji honem zastavili a řekli: ,Prosím vás, vemte nám chlapce do nemocnice, ať nám tady nevykrvácí.‘ To bylo jedno velké překvapení, ona to byla Fučíková, jeho sestra. Fučíková, když to viděla, že je tam kluk, tak odpověděla: ,Přece si nezaneřádím novej automobil.‘ A odjela. My jsme to nechali, ale lidi ji žalovali, takže v Plzni byl soud za neposkytnutí péče a ona dostala pokutu 500 korun. A bylo vyřízeno.“
„Soud byl v létě, velké vedro, 42 lidí. Ten soud přečetl, že Vavřínek dostává provaz, a když jsem se přihlásil, tak mi řekli akorát, abych si sedl, a jel další. Takhle vypadal ten soud, trvalo to dva dni. S návrhem na provaz jsem vydržel do Vánoc. Moje matka mi potom zařídila advokáta, tak celou tu záležitost nějakým způsobem sprovodili ze světa. Tak jsem dostal jenom tři a půl roku. On hlavně si pomohl s penězma. Ten jeden rozhovor stál 60 tisíc tenkrát.“
„Tady začíná nová moje historie. Já jsem současně v té době studoval obchodní akademii, kterou jsem naštěstí dokončil v roce 1948 v Plzni. Poměry, které vznikly v roce ʼ48, to znamená po Vítězném únoru, se nám nelíbily. Tak jsme se domluvili s Jarkou Svobodou, že zkusíme vydávat nějaké písemné materiály, kterými bychom burcovali lidi. Ty letáky se jmenovaly Hlasy umlčených. Samozřejmě že policie na to brzo přišla, asi za rok. Svoboda věděl, že už po něm jdou, tak se honem ztratil z republiky, já jsem to netušil. Pro mě přišli 22. května v noci v roce 1949.“
„Tohle už mělo kořeny dávno v 45. roce. Když Američani osvobodili Plzeň, tak všichni čekali, že bude všechno báječné, a najednou se z rozhlasu ozývalo: ,Rudá Plzeň hovoří.‘ Vážení, to bylo něco tak hrozného, jako když vám leze kartáč po zádech. Zklamání, v každém případě. Ale málo platné, tam bylo dost zaplacených lidí, aby se mohlo jít dál.“
photo: foto studenti při projektu Příběhy našich sousedů
photo: foto studenti při projektu Příběhy našich sousedů
Download image
Ing. Karel Vavřínek se narodil 20. srpna 1929 v Plzni jako nejstarší ze tří synů do zámožné rodiny. Otec podnikal ve více oborech, vlastnil v Plzni několik obchodů i nemovitostí, matka se starala o rodinu. Karel, od mládí aktivní skaut i sokol, ukončil v roce 1948 studium na obchodní akademii v Plzni. Znechucen poměry po únoru 1948 začal spolu s několika přáteli vydávat protikomunisticky zaměřené letáky nazvané Hlasy umlčených. V květnu 1949 byl s dalším členem skupiny zatčen, vyšetřován a ve skupinovém procesu odsouzen v Bratislavě k trestu smrti, který byl později zmírněn na 3,5 roku vězení. Trest si odpykával v Leopoldově a později v Jáchymově, kde pracoval na dole Bratrství až do svého propuštění na svobodu v roce 1952. Jako brigádník-zeměměřič pracoval v Jáchymově ještě jeden rok. Oba rodiče byli na základě falešného odsouzení také uvězněni a následně zbaveni majetku. Pamětník vystudoval ČVUT a pracoval v chemickém průmyslu. V roce 1970 byl rehabilitován. Žije v Praze, věnuje se práci na vydávání Almanachu českých šlechtických rodů.
