Rostislav Čech

„Před Duklou jsem to dostal do hlavy, nás bylo raněných asi dvanáct set, to bylo hrozný. Němci byli na kopcích, viděli nás krásně dolů. My na těch kopcích, šli jsme, ale to bylo bezpředmětný. Ta mina spadne, ty střepiny jsem dostal do hlavy, třináct milimetrů dlouhá střepina. To bylo před Duklou, takový řídký les jsme procházeli a slyšel jsem minu. Kolíbe se, ona má jiný zvuk, než když vylítne granát rovně. Nejen já, všichni k zemi a najednou rána a nevěděl jsem nic. Ona padla někde vedle mě, když jsem byl na zemi. Lvíček mě zachránil, jelikož jsme měli lvíčky dost silný na vojenských čepicích. Přeseklo se to v tom místě, dostal jsem to do hlavy. Zabořilo se to, samozřejmě v bezvědomí jsem byl nevím jak dlouho, celý krvavý. Teď koukám, že mě někdo zabaluje, ten byl taky od nás z Volyně, tatínkův kamarád, tak mě ošetřil. Zavázal mě a zeptal se, jestli mohu jít. Já mu řekl, že v nohách mám nějaké střepiny, ale snad to půjde. ,Sejdi dolů, tam je hlavni sběrna.‘ Takový punkt, co odváželi. Tak jsem tam došel, zastavil mě náš doktor. Byl to nějaký Žid, ten se bál víc než my. ,Kam jdeš, že utíkáš?‘ - ,Já nikám neutíkám, já jdu na obvaziště. Já jsem poslaný dolů, tak jdu dolů.‘ Granáty jsem měl ještě v kapse, vytáhl jsem granát a šel jsem dolů. Tam byla ošetřovna. Perfektní americké stany velké, deky prošívané na zemi. Tak jsme sedli, dostali jsem protitetanovku. To byla sestřina kamarádka, tak omdlela.“

„Za Rusů byl zákaz soukromého vlastnictví na Volyni, neexistovalo mít soukromou dílnu. Dali nám takové daně, že jsme potom s tatínkem rok dělali, abychom to mohli zaplatit, ty daně, co nám dali. Dělali jsme v chmelařství, tatínek byl starší vyučený a já jsem dělal drobnější práce, ale měl jsem to placený. Tak jsme to zaplatili, měli jsme kousek malého políčka od knězů, bylo tam prasátko, takže jsme jídlo měli. Maminka měla sestry na vesnici, takže byl přísun jídla. Čím dál to bylo horší, protože Němci... my jsme si mohli péct chleba jen z ječný mouky, žito nebo pšenice neexistovalo. To všechno Němci zabrali a příděl nějaký, nic nebylo. V krámě se také nic neprodávalo.“

„Bytem Kolešovice 158, narozen v roce 1925 Dubně – Sovětský Svaz (západní Ukrajina), otec byl kovář a podkovář. Měl vlastní dílnu. Celkem mám tři sourozence, ještě sestru. Bratr jeden už umřel, ještě jeden žije. Sestra žije v Sau Paulo, teď v Brazílii. Maminka byla v domácnosti, jelikož jsme byli čtyři, tak měla co dělat s námi. Čtyři dělníci zaměstnaní v dílně, měla vaření a tak dál. Chodil jsem na všeobecnou školu, tu jsem ukončil. Pak jsem dělal ještě učňovskou školu. Učil jsem se řemeslu zámečníka.“

„V Dubně, u nás bylo sedmnáct až dvacet tisíc lidí, tam bylo tak přes tři a půl tisíce Židů. V naší ulici jsme byli akorát my dva Češi a jinak samý Židi. Oni byli obchodníci, strašné moc Židů, a já ještě předtím, než tam byli Němci, jsem chodil trénovat do fotbalu jako žák. Oni (Němci, pozn. ed.) tam normálně vykopali díry na tom hřišti a oni to tam před námi stříleli a nesměli jsme jít zpátky. Museli jsme být na hřišti, tam byl plot. Všechny ty Židy jsem znal, s některýma jsem chodil do školy, s klukama. Spoustu jich uteklo, spoustu jich tam zůstalo. Pak udělali veliké jámy, tam bylo letiště za Dubnem směrem na Křemenec...“