Ing. Josef Čechák

* 1930

  • „Nastala prověrka členů KSČ. A protože jsem byl pár roků přijatý, asi dva nebo tři roky, tak jednotliví členi byli prověřováni. A mě, že jsem byl výborný v tělovýchově, vedl jsem mládež, tak jsem tam měl pěkný posudek. To byla jedna prověrková komise. Ale za dva měsíce byla zvolena nová prověrková komise, protože se říkalo nahoře v OV KSČ, že to není možný, že musí být nejméně asi 30 % lidí, kteří bojovali proti okupaci, že nesouhlasili, že musí být vyloučeni. Protože byli proti tomu, že nás Rusáci zabrali. Tak nastoupila nová prověrková komise, jiní členi, a ti pak mě se stejným posudkem, s tím, co jsem tam měl dobrý, že vedu mládež v obci a jsem i poslancem – ve finanční komisi jsem pracoval jako jednatel – tak mě doporučili vydat to KSČ, a druhá pak řekla, že mi nedají souhlas k výměně nových legitimací.“

  • „Vyráběl krabičky pro elektrické rozvody do chlévů. To si tam jeden Ministr objednal. Tak se jmenovali dva rolníci: Ministři. A on říkal v hospodě, že ty krabičky pro ty Ministry vyráběl. A ten, co to slyšel, to udal, a pak šlo to vyšetřování do Krčmaně. Ale to by bylo na dlouhé povídání, přesně jak to všechno bylo, ale zkrátka se neprokázalo, že by ten Kopka byl schopný takové krabičky vyrobit. A že cesta byla svedená chybně, že to bylo v Praze vyrobené. A ty krabičky neměly vybuchnout, ale udělat rozruch ve vládě, že jsou tady takoví lidé, kteří chtějí odstranit (ministry).“

  • „V lednu, to je důležité připomenout lidem, ať to vědí, byl převážen koncentrační tábor Osvětim. Byl jsem zase na dráze u traťmistra, kousek, asi deset metrů od kolejí, které vedou na Vídeň, na Břeclav. A přišli nám chlapi ze skladiště říct: ‚Pojďte se podívat.‘ Přijel nákladní vlak v polovině ledna, mráz, přijel nákladní vlak a tam v otevřených vozech stálo nejmíň padesát vězňů. Přes hlavu měli deku a jen čouhaly očka. A když jsme se přiblížili, volali na nás: ‚Brot, brot!‘ To je chléb, chléb, že. Traťmistr se na mne obrátil: ‚Máš nějaký jídlo, máš nějakou svačinu?‘ ‚No jistě, oběd tam mám.‘ Šel jsem do kanceláře, vzal jsem ten chleba, mezi tím namaštěné sádlo, protože jsme mohli zabíjet. Měli jsme nějakou měřičku pole, tak jsme si za války zabili prase. Vzal to, šel kolem vozu, jenomže Němci to hlídali. Tak to ale vzal a hodil to mezi ně. Co to bylo dva krajíčky chleba pro tolik vězňů? V otevřených vozech, v zimě. “

  • „Spousta amerických letců zahynula. Popadala letadla, bombardéry a také i německé stíhačky. Jenom na našem území, na hranici s Kokorami, byl těžký bombardér a pak u Troubek, u Tovačova. A německé letadlo messerschmitt nebo focke wulf, jestli to byl, tak letěl. Pilot byl asi raněný, tak letěl nad naší budovou a kousek za zahradou se zabořil do země. Vybuchl, jako by tam bomba spadla. Když jsme to pak prohlíželi, tak jsme viděli kousky střívka, masa po stěnách té velké díry. A za chvíli, protože tam máme vysoko vodu, se to zaplnilo vodou.“

  • „Za dva roky přijelo jednou do Krčmaně auto, zrovna když KSČ mělo schůzi. Nechali stát auto dole u rybníčka, to se ještě jezdilo po staré silnici. Šli a toho Kopku sbalili. A musel s nima jít do auta. Jenže z té schůze, která byla na obecním úřadě, nebo v té místnosti pro obec, veřejná schůze, se vracel četník, policajt do Týnce. V Týnci měl kancelář. A když jel dole z Krčmaně a viděl tam to auto stát, jelo proti auto a auto osvětlilo to auto a on viděl, že na zadní straně má překryté číslo auta. Když stál, tak to odkryl a poznačil si to číslo. A jel pak dál na Týnec. A než odbočil na Týnec, tak viděl, že za ním jede auto, tak odbočil na Grygov a tam seskočil a někde do křoví se schoval. Auto jelo do Týnce na četnickou stanici a tam zjistili, že tam nikdo není, tak odjeli směrem do pohraničí na severní Moravu.“

  • „Druhé letadlo bylo v lese, a když jsme se tam šli na to podívat, tak jsme na cestě viděli seskočeného německého pilota. Ale asi už vyskočil pozdě, byl nízko nad zemí. Neotevřel se mu padák, byl raněný. Viděli jsme, jak byla hlava v trupu zatlačená níže. Na ruce jsme viděli, jak mu šly, ty byly v pořádku, letecké hodinky. V Brodku byli Němci, tak to objížděli a sbírali raněné a prošetřovali, co se všechno stalo. Tak ten druhý nálet byl letecký boj. To bylo hrozné.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 31.08.2020

    (audio)
    duration: 02:05:19
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 07.09.2020

    (audio)
    duration: 01:06:51
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Naše obec držela při sobě za každého režimu

Josef Čechák, asi dvacetiletý
Josef Čechák, asi dvacetiletý
photo: archiv pamětníka

Josef Čechák se narodil 2. července 1930 v obci Majetín na Olomoucku. Vyrůstal v rodině krejčího Josefa a Marie, rozené Novákové. Měl dva starší bratry a mladší sestru. Ve čtrnácti letech se stal učněm na železnici v Přerově, kde se v lednu roku 1945 stal svědkem evakuace osvětimského koncentračního tábora. Na nádraží v Přerově zastavil vlak s několika desítkami vagónů plnými vězňů, kteří pravděpodobně pokračovali do KT Mauthausen. V Přerově prožil i bombardování a na sklonku války se přímo v Majetíně stal svědkem postřelení německého důstojníka partyzány. Po osvobození u dráhy zůstal a po přeložení do Olomouce se stal technikem pro železniční svršek a později i plánovatelem traťového hospodářství. V letech 1951 až 1953 absolvoval vojenskou službu v Žilině a Olomouci. Dálkově si doplnil maturitu na železniční stavební průmyslové škole v Letohradě a pak absolvoval tzv. Podnikový institut, který suploval vysokoškolské odborné studium. V pozici samostatného železničního inženýra pak působil až do odchodu do důchodu roku 1990 a stal se uznávaným odborníkem. Je autorem řady zlepšováků a také držitelem patentu. V letech 1981 až 1989 se pamětníka několikrát snažila kontaktovat StB, ale k žádné spolupráci nedošlo. Josef se už od raného mládí věnoval kopané – aktivně hrál do padesáti let a v majetínském fotbalovém klubu zastával řadu funkcí. Působil také v komunální politice, a to jak před listopadem 1989, tak i po něm. Jeho jméno je spojeno s výstavbou fotbalového hřiště i s rekonstrukcí majetínské sokolovny. Je autorem řady odborných publikací, sepsal rovněž historii majetínského oddílu kopané a Sokola. Těší se dobrému zdraví a v roce 2020 žil v Majetíně.