The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Čechová (* 1945)

• narozena 24. března 1945 ve Štokách

• 5. června 1965 se provdala za bývalého politického vězně Josefa Čecha

• pracovala v nemocnici v Českém Brodě a později v Jihlavě

• v průběhu normalizace odposlouchávala jejich dům StB

• v 90. letech pečovala o umírajícího manžela

• později se starala o želivského opata Bohumila Víta Tajovského

• v létě roku 2021 působila jako předsedkyně jihlavské pobočky KPV ČR

Ludmila Čechová, rozená Kmošková, se narodila 24. března 1945 ve Štokách u Havlíčkova Brodu. Její otec byl cestářem a do Štoků byl přidělen roku 1937. Ludmila navštěvovala zdejší školu, ale učení nepatřilo k jejím největším zálibám. „Čekala jsem, kdy škola vybouchne do povětří. Byla jsem velmi živé dítě. Za to jsem ale už od sedmé třídy věděla, čím chci být: zdravotní sestrou.“

Rodina Kmoškových patřila k praktikujícím katolíkům, čehož si po únorovém převratu v roce 1948 všímalo místní vedení komunistické buňky. To se také promítlo na kádrovém posudku Ludmily a nemohla tak nastoupit ke studiu na zdravotní škole, protože katolická církev se ocitla v nelibosti komunistického režimu. „I když křesťanství bylo na indexu, tak my, jako jediná rodina ze Štoků, jsme dále chodili do kostela.“ Libuše se tak místo své vysněné školy vyučila ve Dvoře Králové přadlenou a nastoupila do továrny v Havlíčkově Brodě. Tam pracovala několik dalších let, než byla v Havlíčkově Brodě otevřena zdravotní škola a textilní průmyslovka, obě ve večerní výuce. Její kolegyně se hlásily logicky na textilní školu. „Měla jsem i nadále vidinu svých snů, takže jsem doputovala až k panu řediteli pletařských závodů. Říkám, že ho osvítil duch svatý, protože mi dal povolení studovat mimo obor, který jsem se vyučila.“ A Ludmila Čechová se tak po pěti letech večerního studia stala zdravotní sestrou.

 

Museli jsme poděkovat štockým komunistům

Ještě než Ludmila Čechová školu dostudovala, seznámila se s Josefem Čechem, právě na svobodu propuštěným politickým vězněm, který si odseděl 15 a půl let. Josef Čech se narodil roku 1923 a v mládí vstoupil do armády. Stal se důstojníkem, ale po roce 1948 odmítl členství v komunistické straně. „Hned po roce 1948 z republiky odešel a pak se sem vrátil, takže dostal velezradu, vojenskou zradu a špionáž. Takže byl odsouzen na 25 let.“

Ve strašných podmínkách strávil Josef ve vězení více než 15 let. Situaci mu částečně usnadňovalo to, že ve vězení poznal výborné přátele. „Celou tu elitu vojenskou pozavírali, pokud nevstoupili do strany. Takže se pak všichni sešli ve vězení,“ vysvětluje jeho manželka Ludmila Čechová. Mimo jiné se spřátelil i s generálem Karlem Kutlvašrem, vojenským velitelem během Pražského povstání. Josefa Čecha nakonec z vězení propustili v roce 1964. „Vyšel tehdy nějaký zákon, že po 15 letech není naděje na převýchovu. Nakonec jsme museli poděkovat štockým komunistům, kteří řekli: ,Ať ho pustí, my si ho tu ohlídáme.‘“

 

Svatba pod dozorem Státní bezpečnosti

„Přišel do kostela a uviděl tam jedinou holku, mě, a brzy nato jsme se spřátelili. Neměl kde bydlet a bylo mi ho strašně líto. Všichni se na něj dívali skrz prsty a každý den se musel hlásit na místním úřadě.“ 5. června 1965, přesně rok od jejich seznámení, se Ludmila s Josefem vzali. „Na naší svatbě bylo asi osm spoluvězňů a proběhla pod dozorem StB. Dokonce si estébáci i fotili, jak vycházíme z kostela.“

Po svatbě Ludmila odmaturovala a brzy poté otěhotněla. V roce 1966 se jim narodil syn Jan. Pokřtěn byl opět v jejich osudné datum – 5. června. Po krátké mateřské dovolené začala Ludmila Čechová pracovat v nemocnici v Havlíčkově Brodě. Pomáhala na onkologickém oddělení u primáře Krupičky, na kterého dodnes ráda vzpomíná. Tehdy se totiž rakovina nedala v podstatě nijak léčit, ale tento lékař dokázal pacientův stav zlepšovat svým laskavým přístupem. „On měl tak krásné modré oči, tak laskavé. Už to byl starý pán, měl amputovanou nohu. On léčil vyloženě úsměvem a těma nádhernýma očima. Pro každého pacienta měl čas, u každého poseděl a prostě to krásné slovo bylo úžasné u něj.“ V roce 1967 se Ludmile narodila dcera a práci v nemocnici musela na nějakou dobu přerušit.

 

Za poklidným životem na Českobrodsko

Když byly dceři tři roky, Josefovi se v Chrášťanech u Českého Brodu konečně podařilo najít práci. Rodina se tedy ze Štoků odstěhovala pryč a Ludmilu zaměstnala českobrodská nemocnice. „V Českém Brodě, i když nás hlídali, to nebylo tak zlé. Kolegové manželovi řekli, že se na něj byli ze Státní bezpečnosti přeptat. Nicméně tam jsme byli jako doma a žili poklidným životem.“ Ludmila se obávala o svou práci v nemocnici a v Praze si dodělala nástavbu na radiologii, aby měla v medicíně větší uplatnění.

V roce 1975 zemřela Ludmilina maminka a rodinný domek ve Štokách zůstal prázdný. Čechovi proto uvažovali o návratu na Vysočinu. Problém tkvěl v tom, že jejich syn právě odcházel ze základní školy a chtěl se vyučit. Tehdy byla učiliště vždy přiřazena k nějakému závodu, ve kterém museli absolventi školy minimálně tři roky po vyučení pracovat. Čechovi se tudíž rozhodli, že by se měl syn vyučit raději ve Štokách. Ludmilina dcera si přála být po mamince zdravotní sestrou, což se jí i přes nepříznivý kádrový posudek splnilo. Ke studiu dopomohly rodinné známosti a mohla tak studovat zdravotní školu v Kolíně. „Bylo mi jasné, že dcera se na školu v Havlíčkově Brodě nemůže nikdy dostat,“ vzpomíná pamětnice.

Kvůli studiu dětí se tedy rodina na nějaký čas rozdělila. Zatímco Ludmila s dcerou setrvávaly v Chrášťanech, Josef se synem se přestěhovali do Štoků, kde Josef začal pracovat na dostavbě místní pily a Jan nastoupil do učení jako opravář stavebních strojů.

 

Přátelství, o kterém se nám ani nezdá

S rokem 1982 se Ludmila s dcerou vrátily ke zbytku rodiny do Štoků. A začaly nepříjemnosti. Štoky jsou malé městečko nedaleko Havlíčkova Brodu, kde prý měli komunisté tehdy silnou pozici. Když se sem Čechovi vrátili, StB je začala okamžitě a nepřetržitě sledovat a Josef Čech byl často zván k výslechům do Havlíčkova Brodu. „Stalo se nám několikrát, že nás známí potkali na ulici, ale aby nebyli vidět, že s námi hovoří, v půlce věty od nás utekli.“ Ludmila v Havlíčkově Brodě nemohla ve svém oboru sehnat práci. Zkusila proto nemocnici v Jihlavě a tam ji s nadšením přijali.

Přežít v tomto velmi nepřátelském prostředí rodině pomáhala řada blízkých lidí, kteří za nimi do Štoků jezdili. „V kriminále uzavírali přátelství, o kterém nám se ani nezdá. Opravdu, to byli bratři srdcem. Jeden druhému pomáhali.“ Čechovi se kromě dalších lidí přátelili s astronomem Jiřím Grygarem, řeckokatolickým knězem Jaroslavem Maxmiliánem Kašparů nebo opatem želivského kláštera Bohumilem Vítem Tajovským. Oporou jim byl i místní farář Jakubec, který byl také neustále sledován StB. „Vzpomínali na kriminál. Hodně se filozofovalo, ale nikdy se nemluvilo protistátně“, vzpomíná Ludmila Čechová.

Podrobnosti o tom, jak moc byli pod dozorem StB, se Čechovi dozvěděli až po roce 1989. „Někdy v těch letech nám nainstalovali odposlouchávací zařízení, nevíme přesně kdy. Až po převratu nám místní řekli, že za domem stála ve dne v noci cizí auta a hlídali nás. Když tahali mého muže a pátera Jakubce na výslechy, tak se divili, kolik toho bezpečnostní složky vědí. Domnívali se ale, že odposlouchávají na faře. Bohužel odposlouchávací zařízení bylo namontované u nás.“ V prosinci 1990 obdrželi Čechovi doporučený dopis, v němž Úřad pro ochranu ústavy a demokracie žádal rodinu o odstranění odposlouchávacího zařízení. K následnému odstranění došlo hned v lednu následujícího roku (viz Dodatečné materiály). „Pracovníci hledali tři čtvrtě dne, než to našli. Bylo to namontované na půdě, zadělané do podlahy, kde je klenutí v kuchyni. Mikrofonek byl spuštěný mezi cihlami do kuchyně.“ Odposlouchávací zařízení, které měli v domě, bylo na tu dobu velmi moderní a dokázalo přenést zvuk až do vzdálenosti 15 kilometrů. „Nemám to ve svém srdci. Nechci ani vědět, kdo se na nás podepisoval. Asi by to pak ten osten zanechalo, tak to radši nechci vědět,“ dodává pamětnice.

 

Daroval nám šest let života

Josefu Čechovi ještě před pádem komunistického režimu, který se na něm těžce podepsal, v roce 1988 vážně onemocněly ledviny. „Manžel ležel v jihlavské nemocnici, na oddělení interny, a já jsem tam tehdy pracovala na ozařovně. Jakmile jsem odpoledne skončila, nehnula jsem se od manžela. Byla jsem s ním celou noc.“ Zdravotní stav Josefa Čecha byl kritický a Ludmila si přála převzít manžela do domácí péče. „Na plicích i v žaludku měl vodu. Už to vypadalo, že mu zbývá několik posledních dnů života. Doktoři mi řekli, že mu nasadí ještě přísnější dietu, na což jsem odvětila, že není co zpřísňovat a že jestli má umřít, stane se tak doma. Doktor tedy poté zavolal primáře, kterému jsem sdělila, že manžel strávil patnáct a půl roku ve vězení. Doktora zpráva zarazila, i on si totiž prošel za druhé světové války koncentračním táborem. Zalapal po dechu a mého manžela poslal ještě ten den na dialýzu. Daroval nám tak ještě šest let života. Bylo to nejkrásnější období našeho života. Nikam jsme se nehnali a žili jeden druhému.“

 

Člověk, který zůstal dítětem

Magické datum 5. června se roku 1994 znovu připomenulo. Toho dne Josef Čech zemřel. „Na výročí naší svatby mi zemřel v náručí. ‚Neboj se, já s tebou budu a nikdy tě neopustím,‘ zněla jeho slova. A já cítím, že on se mnou opravdu je.“ Na jeho poslední cestě na věčnost ho doprovázel spoluvězeň, blízký přítel, želivský opat Vít Tajovský. Nedlouho po pohřbu svého přítele Josefa Čecha však vážně onemocněl i on a byl hospitalizován v okresní nemocnici v Havlíčkově Brodě. „Vzkázal pro mě, že si přeje, abych tam s ním byla. Na pokoji byl sám a měl časté halucinace. Když jsem k němu přišla a odkryla přikrývku, zjistila jsem, jaké má proleženiny, a na oddělení jsem ztropila pěkný cirkus.“

Ludmila Čechová převzala želivského opata do domácí péče. Chtěla ho odvézt ke své dceři, kde by o něj mohly obě pečovat. Opat ale trval na tom, že zemře v želivském klášteře. A tak se v září 1999 přestěhovala Ludmila do kláštera v Želivě, aby o Víta Tajovského pečovala. „Želivský klášter se otevřel veřejnosti, kam za ním přicházely návštěvy. Na pomoc jsem si vzala dvě paní, protože už jsem padala únavou. Proleženinu jsme zahojili, ale bylo to otáčení co tři hodiny.“

V Želivě pečovala Ludmila o umírajícího opata tři měsíce. Zemřel 11. prosince 1999 na zápal plic. „Byl to úžasný člověk. To byl člověk, který zůstal dítětem. On nikdy za ta léta, a že jsme spolu trávili hodně času, nikdy neřekl o nikom zlé slovo a nikdy nikoho neodsuzoval. Když můj muž, voják, hudroval, Vít mu říkal: ,Ale Jožánku, nech bejt,‘“ vypráví Ludmila Čechová.

Ludmila byla o dvě dekády let mladší než její manžel, a tím pádem i než většina jeho přátel z vězení. „Domluvili jsme se, že já, jakožto nejmladší, se o ně postarám.“ Osm let po smrti opata Víta Tajovského onemocněl další politický vězeň Luboš Hruška, který v Plzni založil krásnou zahradu jako památník obětem zla. O Luboše Hrušku se chtěla starat jeho dcera, která ale měla v době otcova onemocnění čtyři malé děti a práci ve školce. Poprosila tedy Ludmilu, jestli by se o něj nestarala do konce školního roku, a na prázdniny si ho chtěla převzít. „Řekla jsem jí, že tam pojedu, a až jí skončí školní rok, tak si ho 30. června předáme. On nám 30. června v noci zemřel.“

 

Nikdy neodsuzuj

Ludmilina dcera pracovala nejprve na psychiatrii a později přešla na oddělení ledvinových onemocnění, aby se mohla starat o otce. Syn se vyučil a následně ještě vystudoval průmyslovou školu a také získal magisterský titul z teologie. Dnes pracuje v IT v Praze.

„Nejdůležitější ze všeho je láska. Ten, kdo má rád, neuškodí. Kdo má rád, nevymýšlí, jak druhého zničit. Pak je důležitá tolerance. K tomu všemu člověk dorostl. Neodsuzuju. Kdysi mi jedna sestra napsala do památníku: ,Nikdy neodsuzuj, i kdyby byl jak hříchem černý, ty se postav, ale nikdy neodsuzuj.‘ Ono se odsoudí lehce, ale nevíme ty nuance, proč to ten člověk udělal, co ho k tomu vedlo, a vždycky někde ten zádrhel je.“