Ludmila Čechová

"Lékař šel pro primáře, primář viděl na interně, že jsem oblečena v bílým a říkal: 'Vy jste zaměstnankyně?' Říkám ano, že pracuji dole na ozařovnách. A on mi říkal: 'Pan Čech už je přeci jen v letech, tu umělou ledvinu, já nevím.' Já říkám: Pane primáři, to je člověk, který byl patnáct a půl roků vězněn. On zůstal, jako když do něj uhodí, a říkal cože? Já povídám, ano, má patnáct a půl let kriminálu za sebou. Tak se otočil na lékaře a řekl: 'Pan Čech bude do půl šesté, a to bylo půl druhý, bude okamžitě připraven na umělou ledvinu.' A tento člověk, tento primář, Žid, který přežil koncentrák díky tomu, že byl velice chytrý a pomohl i lidem z gestapa někoho vyléčil, tak ten nám daroval ještě šest let života."

"Oddával nás pater Pípal. Krom rodičů tam byli v podstatě samí vězni. Byla tam taky paní generálová Kutlvašrová. Generál Kutlvašr už byl po smrti. Páni soudruzi čekali v hospodě a my jsme šli obklikou na místní úřad, to se ještě oddávalo na úřadě na Štokách, takže jsme nemuseli do Havlíčkova Brodu. Oddávající nás oddal a my jsme šli jen sami. Vít Tajovský šel s námi, ten šel za svědka mužovi. A já jsem svědka neměla, protože můj svědek přijel pozdě, to měl být švagr. Měli nějakou poruchu na motorce, tak se opozdili. tak jsem sháněla svědka a byl tam strýc mého muže, tak ten mi šel za svědka. A zase jsme šli parkem do kostela. Oni seděli v hospodě a pak jim tam někdo říkal, ale oni už jsou v kostele. Tak pak museli čekat až po obřadech. Ale fotili, kdo tam všechno byl."

"Takový to nervový narušení. Sebemenší vypětí už u nich vyvolávalo, že se zavřeli, chodili prostě, než se zase srovnali...to je těžké o tom mluvit. Manžel třeba mluvil, chodil, chodil, mluvil. Nebo taky na ně dolehlo, když je propustili, že vlastně život se utvářel úplně jinak, než si představovali, že trpěli zbytečně. Když potom vyslechli, jak všichni volali po jejich popravách, běsnili, protože oni národ milovali. Pro ně národ byl všechno, a že národ přešel úplně jinam, že ztratil všechno, nebylo jim to jedno."

„Musím říct, že on přišel do kostela a viděl tam jedinou holku, takže jsme se seznámili. Rok jsme se znali a neměl kde bydlet, bylo mi ho strašně líto. Všichni na něj koukali takhle skrz prsty. Musel se každý den hlásit tady na místním úřadě. Měl těžkou podmínku. Dělal tady u zedníků, takže když se rok s rokem sešel, tak jsme se vzali. 5. června 64 jsme se poznali a za rok 5. června 65 jsme se brali.“

„Někdy v těch letech, co jsme se tady scházeli takhle, nám nainstalovali odposlouchávací zařízení. Kdy to bylo, to nevíme. Pravda je, tady vidíte tu bytovku, střecha od bytovky, tak pak nám po převratu říkali: ,Prosím vás, tady denně tři auta stály a hlídaly vás, ve dne v noci.‘ To nám pak řekli. No, protože to je kousek, tak viděli. Pravda je, že když manžela tahali k výslechu a pátera Jakubce, tak jim bylo divný, že ledacos vědí, ale páter Jakubec si myslel, že to má on na faře. Bohužel, bylo to u nás.“

„To byl úžasnej člověk, co vám budu říkat. To byl člověk, který zůstal dítětem. Ten člověk nikdy za leta, a že jsme byli hodně společně, nikdy neřekl o nikom zlý slovo a nikdy nikoho neodsuzoval. A vždycky, když muž, že jo, voják, hudroval, tak on mu říkal: ,Ale, Jožánku, Jožánku, nech bejt.‘ Nikdy jsem neslyšela, že by někoho neměl rád. Co měl rád. Měl rád dobrý jídlo, to jo. I když jsem dělala poprvé z bramborovýho těsta jahodový knedlíky a všechno plavalo, tak i to plavání, když jsem vyndala na talíř a povídám: ,Tohle Pánbůh nadělil, tak jezte.‘ I to všechno snědl. Říkal: ,Hele, byla doba, kdy jsme ani ten chleba neměli, kdy jsme umírali a chcípali hlady a co bysme za kůrčičku dali.“