„V Heřmanově byla jedna židovská rodina, to byl řezník, jmenoval se Bok a měl synovce a ten synovec se jmenoval Willi, nám bylo asi třináct a jemu bylo asi sedmnáct a on mezi nás přišel a on měl kolena bolavý a my jsme se ho ptali, od čeho to má, a on říkal, že ho tam chytli Němci a že ho tam zavřeli a že musel lézt po kolenách do schodů a ze schodů po kolenách a pak ho pustili. A teď jsme tam slyšeli, když jsme položili hlavu na zem, že jsme slyšeli bombardování z Polska. Tomu dnes nikdo nevěří, ale tam bylo takové ticho, že jsme to slyšeli. No tak se k nám přiblížila válka.“
„Ale nebyli všichni takoví, například ten Willi bydlel u jedné rodiny a ten pán pocházel z Heřmanova a byl ženatý s Němkou, kterou si dovedl, když byl na vojně v Jihlavě, ona byla strašně hodná a byla sirotek a on, ten Willi, u nich bydlel, a když si pro něj přišli ti esesáci, tak ona ho pokaždé zapřela, řekla, že není doma, oni jí věřili, protože ona mluvila perfektně německy, ale nakonec ho chytli, a protože byl Žid, tak už se nikdy nevrátil.“
„A my jsme šli po Brně a tam byli Hitlerjugend a já jsem říkala a my budeme lepší než oni, a jak jsme nikdy tak nechodili, tak my jsme šli rázně a zpívali jsme ‚Vlasti zdar, vlasti zdar...‘ Takhle jsme šli a to ještě šlo, než ten Skaut zakázali, my jsme byli vychovaní k vlastenectví, a když Masaryk umřel, já jsem seděla u rádia a poslouchala jsem a to mně bylo jedenáct.“
Zdenka Čechová se narodila v brněnských Husovicích 5. února 1926. Její tatínek pracoval v dělnických profesích a matka byla celou dobu v domácnosti. Jen občas chodila prodávat do obchodu. Jakmile vypukla druhá světová válka, zavřely se všechny školy a rodiče rozhodli o tom, že odvezou Zdenku, svoji jedinou dceru, na Vysočinu k babičce. Situace tam byla klidnější a bezpečnější. Pamětnice tam prožila poměrně klidné časy, ale viděla také to, jak se Češi po válce nechovali dobře k Němcům, kteří tam s nimi dlouhá léta žili a pomáhali jim ve válce. Když skončila válka, pamětnice odjela zpět do rodného Brna. Byla svědkem mohutného odsunu Němců. Jelikož měla velký smysl pro spravedlnost, rozhodla se vystudovat práva a stala se prokurátorkou. Její pracovní dráhu pokazil rok 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Svůj nesouhlas s okupací dala najevo v rozhlase, kde vystoupila a odsoudila ji ve vysílání tehdejšího Československého rozhlasu. Následovaly perzekuce, vyhrůžky a anonymní telefonáty. Zdenka Čechová se rozhodla pro emigraci. Po roce 1968 si sbalila kufry a odešla s dcerou přes Rakousko do Švýcarska. Byla za to odsouzena na čtyři roky. Do Československa se podívala až po revoluci a poté žila ve Velkém Meziříčí. Zdenka Čechová zemřela v březnu roku 2021.
