The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Miloslav Čelakovský (* 1937)

• narozen 16. dubna 1937 v Plzni

• dědečkův původ mu bránil ve studiu

• po střední škole pracuje v cihelně a fárá v dolech

• 1957–1959 studium na Vyšší pedagogické škole v Praze

• učitel na ZDŠ v Horažďovicích

• učitel výtvarné výchovy na gymnáziu v Sušici

• spolu s manželkou Jaroslavou zakládající člen OF v Sušici

• od roku 1997 v důchodu

Miloslav Čelakovský se narodil 16. dubna 1937 v Plzni. Jeho otec Josef Čelakovský pocházel ze stejného rodu jako František Ladislav Čelakovský, český básník národního obrození a známý slavista. Možná i díky tomu má pamětník vřelý vztah k ruské literatuře a slavismu vůbec. Dodnes ho náměty z ruské literatury inspirují při malování.

Maminka Miloslava (rozená Müllerová) byla dcerou Františka Müllera, předválečného senátora za Československou sociálně demokratickou stranu. Do funkce nastoupil v roce 1934. Znal se s Miladou Horákovou, ministrem Gustavem Habrmanem, arcibiskupem Josefem Beranem a byl také blízkým přítelem spisovatelky Marie Majerové, což mu, jak Miloslav Čelakovský vzpomíná, babička celý život předhazovala. Šťastné životní období Františka Müllera skončilo s německou okupací. „Když přišlo gestapo do Plzně, zatkli mého dědečka. Vrátil se po šesti letech. (...) On patřil k takzvaným rukojmím, to byli lidé, které brali, aniž by cokoli provedli. Prostě proto, že patřil k senátorům sociální demokracie, sbalili ho hned první den, co gestapo do Plzně přišlo.“

Dědeček senátor a vězeň koncentráku

František Müller skončil v koncentračním táboře v Buchenwaldu, odkud jednou za měsíc směl rodině do Plzně poslat lístek. Psaní muselo být německy, aby mohlo projít cenzurou. Miloslav Čelakovský cituje z překladu lístku, který rodině přišel v roce 1942: „Milá maminko a děti, srdečný pozdrav a pusu vám všem. Tenhle týden jsem obdržel dopis, bylo to 2. 2. 1942. Potěšilo mě, že jsem od vás dostal dopis právě ve svátek. Dnes jsem v pořádku, dostal balík a děkuji za něj. Milá maminko, proč máš zase starosti s Vlastou? [Pozn.: jednalo se o maminčinu sestru.] Napiš mi o tom podrobně. Jsem zdravý a doufám, že i ty a ostatní jste zdraví také. Tenhle měsíc nepotřebuji poslat žádné peníze. Pusu vám všem, váš otec a dědeček.“

František Müller měl zpočátku v koncentráku zvláštní režim. Díky statusu rukojmí nemusel pracovat, protože oficiálně se proti říši ničím neprovinil. V barácích rukojmích se také schovávaly součástky, které někteří vězni vynášeli z dílen, kde pracovali, a ze kterých se skládaly zbraně. I díky nim se Buchenwald při ústupu Němců svým způsobem osvobodil sám. Když se František Müller po osvobození dostal do rukou amerických lékařů, diagnostikovali mu rakovinu a odoperovali ho. Jel se pak ještě léčit do Vráže v jižních Čechách a do Plzně za rodinou se vrátil až v červnu 1945. Malému Miloslavovi bylo sedm let a vzpomíná, že ve dveřích stál pohublý muž, který se dědečkovi z předválečných fotografií vůbec nepodobal. 

„Nerad vyprávěl, strašně nerad vyprávěl o koncentráku. (...) Nejhůř na tom byli ruští zajatci, Poláci, ale ty Češi nebyli tak kontrolovaní, a tak tam přechovávali malou židovskou holčičku a zachránili jí život. (...) Oni ji tam drželi až do těch Američanů a vím, že děda říkal tehdy, že zbraně předali ruským zajatcům, páč ty s nima uměli zacházet.“

Na Vítězném únoru odmítl František Müller participovat. Nesouhlasil se sloučením sociální demokracie s komunistickou stranou a svoji domovskou stranu opustil. Z rozčarování nad novými poměry po roce 1948 a také kvůli své nemoci spáchal později sebevraždu.

Život za války

Do roku 1942 toho rodina o válce příliš nevěděla. V Plzni k žádným náletům nedocházelo. Silný zážitek ale v malém Miloslavovi zanechal atentát na Heydricha. „A máma kudy chodila, tudy plakala. Protože denně se vysílalo, kdo byl popraven. Bylo to denně. Visely červený plakáty po Plzni a tam byly seznamy popravených. Ale oni popravovali i lidi v koncentrácích, my jsme měli strašný strach o dědu, že ho popraví taky.“

Miloslav Čelakovský také vzpomíná na německé oddíly Hitlerjugend, které se v Plzni cvičily na Boleveckém rybníku. S kamarádem po nich stříleli prakem žaludy. „My jsme byli první, kteří použili zbraně proti Němcům,“ směje se pamětník.

Nálety na Plzeň začaly v roce 1944. Miloslav Čelakovský vzpomíná na ten první, který zažil. „Trochu to bouchalo, ale tehdy jsme na to nebyli zvyklí. Strašně jsem se bál, to si pamatuju.“ Před nálety se s maminkou a sestrou schovávali v plzeňském pivovaru, kde byly velké sklepy. Při jednom náletu dostala budova dva zásahy. Do sklepů se naštěstí bomba nedostala. „Najednou byla tma, lidi začali strašně křičet, zoufale křičet o pomoc, poněvadž část, která byla za rohem, byla zavalená. (...) Maminka křičela: ‚Děti, držte si uši!‘ (...) Teď jsme tam zůstali ve tmě a bylo ticho. A teď jsme slyšeli rány, a to už nebyly rány od náletů, to se k nám prokopávali naši dělníci.“ Když se dostali s maminkou ven, nemohli rozbombardované okolí poznat. Byt našli zdemolovaný tlakovou vlnou.

Poslední velký nálet prožil Miloslav Čelakovský v krytu hluboko ve skále na okraji města. Když vyšli ven, viděli zdálky hořet nádraží, roztavený asfalt na silnicích a polámané a ohořelé stromy. 

Osvobození Plzně

„Přišla maminka a řekla: ‚Děti, je konec války.‘ A táta se sebral, zmizel. Pamatuju si, že si oblík uniformu československý armády. Objevil se snad za půl dne, to si přesně nepamatuju, s flintou. Říkal, že na Prioru jsou Němci, musíme je tam udržet, aby se mezi nás nedostali.“

Maminka měla o tatínka strach, protože se v ulicích stále ještě střílelo a padlo několik lidí. Pak ale rozhlas konečně hlásil, že na náměstí Republiky jsou americké tanky. Miloslav Čelakovský je šel i s maminkou vítat. Vzpomíná na americké shermany, které jely plzeňskými ulicemi s americkými vojáky pod vedením generála Pattona. Jejich pohyb městem komplikoval poslední vzdor Hitlerjugend. Zabarikádovali se ve věži na náměstí a odstřelovali odtud americké tanky. Ty palbu opětovaly a nakonec američtí vojáci zapálili schodiště, které vedlo na vrchol plzeňské dominanty. Němečtí přívrženci se poté vzdali.

V Praze se ale ještě pořád bojovalo a Miloslav Čelakovský vzpomíná, jak jeho tatínek ještě s několika kamarády sehnali auto a zbraně a 8. května jeli Praze na pomoc. Američtí vojáci je však nepustili z Rokycan, protože nesměli opustit sektor, stejně jako oni sami.

Američané byli pro pamětníka hrdinové. K Plzeňanům se chovali hezky a dětem dávali čokoládu. Miloslav Čelakovský vzpomíná, že si nechával americké vojáky podepisovat do knížky, kterou v době osvobozování právě četl. 

Končí šťastná doba

Po únoru 1948 měla celá rodina problémy. Pamětníkův otec pracoval jako pomocný dělník ve Škodovce, maminka prodávala v konzumu. Miloslav Čelakovský se ještě stačil dostat na gymnázium. Na studium nevzpomíná rád, a to hlavně kvůli ČSM – Československému svazu mládeže. „Oni skutečně vládli škole. A ty kantoři, na ty taky nerad vzpomínám, poněvadž ředitel (...) byl kovanej komunista.“

V roce 1953 byla vyhlášena měnová reforma. Když se to lidé dozvěděli, byl Miloslav Čelakovský na náměstí a sledoval dělníky ze Škodovky. „Ty dělníci nesli klacky a železný pajcry a křičeli: ‚Nedáme se okrádat!‘ (...) Vletěli na radnici a najednou jsme viděli portrét Stalina – šup dolů, portrét Gottwalda – šup dolů. (...) Já jsem dostal dvojku z mravů za to, (...) že jsem se tomu smál.“

V Plzni pak ještě navštěvoval jedenáctiletou střední školu, kde naopak štěstí na kantory měl. Češtinářka jim vyprávěla o zakázaném Čapkovi i prokletých básnicích. V té době začal Miloslav Čelakovský malovat. Po maturitě chtěl studovat kunsthistorii na filozofické fakultě. Uliční výbor mu ale nedal doporučení pro studium a pamětník se na vysokou školu jako jediný ze třídy nedostal. 

Šel tedy na brigádu do cihelny v Černicích. Práce byla fyzicky náročná a Miloslav Čelakovský ji nezvládal. „Pak mi někdo řekl: ‚Běž na brigádu do dolů, tam se nenadřeš. To se mi zdálo nepřirozený, ale tak jsem se přihlásil a šel jsem na šachtu Krimich v Tlučný a tam se fáralo do 950 metrů.“ Skutečně se Miloslav Čelakovský v dolech nikdy nenadřel tolik jako v cihelně, když totiž házel uhlí moc rychle, ostatní dělníci ho mírnili. Nechtěli, aby jim zvedal normu.

Prací v dolech si vylepšil kádrový profil a dostal se k místu neaprobovaného učitele dětí v první třídě v Nýřanech. Obdržel také doporučení ke studiu na Vyšší pedagogické škole v Praze. Přihlásil se na obor výtvarná výchova a ruský jazyk. Studium trvalo dva roky a podle Miloslava Čelakovského byla celá škola zvláštním ostrůvkem svobody. Měl štěstí na pedagogy i spolužáky. 

Od roku 1961 učil na ZDŠ v Horažďovicích, kde potkal svoji budoucí manželku Jaroslavu. Po dvou letech za katedrou se rozhodl, že bude studovat dál. Přihlásil se na filozofickou fakultu a po čtyřech letech absolvoval studium souborem obrazů Barokní krajina. V roce 1964 se mu narodila dcera Magda.

Otepluje se, je jaro

Na polovinu šedesátých let vzpomíná Miloslav Čelakovský rád. Pomáhal organizovat výstavy malířů na indexu a připadal si po tvrdých padesátých letech zase trochu svobodný. Pak ale přišel rok 1968. 21. srpna byl s kamarádem na břehu Lužnice, kterou se chystali sjet. O postupu vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděli v noci z rozhlasového vysílání. 22. srpna nad ránem už stál u silnice a čekal na autobus, který by ho odvezl domů. Místo něj ale silnicí projížděla kolona obrněných vozidel. „Za tou kolonou začala jezdit naše auta, páč lidi se začali vracet. Vraceli se z víkendů, ze svých chat a podobně. Snad první auto mi zastavilo.“

Doma u rádia Miloslav Čelakovský čekal, až ho povolá armáda. Byl v té době u protivzdušné obrany. Měl strach, protože kdyby se skutečně armáda okupantům postavila, byla by letiště jedním z prvních cílů. Oblékl si uniformu, vyčistil si boty a před sebou měl plnou polní. Povel však nepřišel, Čechoslováci se nebránili.

„Pak se to stalo s Palachem. A to já jsem byl na fakultě. My jsme stávkovali tehdy. Do budovy nás pouštěli jenom na indexy. (...) Pak byl pohřeb Palacha. Já jsem tam byl. Mám z toho i fotky. (...) Na schodech filozofický fakulty byly svíčky, já jsem tam fotil. Stála vedle sebe babička a vedle ní asi šestiletá holka a ty svíčky zapalovaly. A ono to nešlo, protože foukal vítr.“

Když se po pohřbu Jana Palacha pamětník vrátil na fakultu, nenašel už na zdi viset Palachovu posmrtnou masku, jak mu ji sejmul Olbram Zoubek. Místo toho tam visela busta V. I Lenina, kterou okolo chodící studenti zdobili různými čepicemi a klobouky, takže nakonec byla raději odstraněna.

Začala sedmdesátá léta               

Přišla normalizace a s ní prověrky, na kterých se lidí ptali, co říkají na vstup vojsk Varšavské smlouvy. Miloslav Čelakovský nejdříve odpovídal vyhýbavě, bál se však, že přijde o místo, a tak nakonec řekl, co chtěli u prověrek na kraji slyšet. „Tak já jsem to s těžkým srdcem řekl, že s tím jako souhlasím. Bylo mi z toho teda nevolno, to se přiznám.“ Od roku 1971 učil výtvarnou výchovu na gymnáziu v Sušici.

Těžké to měla v sedmdesátých letech i jeho manželka Jaroslava. Když nechali manželé svoji dceru pokřtít, byla vyhozena ze školy v Sušici, kde vyučovala, a musela každé ráno do nové práce dlouho dojíždět.

V roce 1976 začal Miloslav Čelakovský tajně malovat křížovou cestu pro otce Martina ve Zbečnu. Až do roku 1989 zůstal soubor obrazů nepodepsán. 

Občanské fórum

V roce 1981 dostal Miloslav Čelakovský zpátky legitimaci Československého svazu výtvarných umělců. Mohl znovu vystavovat a stále učil na gymnáziu. Do Sušice za ním jezdili bývalí studenti z Prahy a vozili mu letáky, které pak vyvěšoval na školní nástěnku.

V roce 1989 spolu s manželkou Jaroslavou patřil k zakládajícím členům Občanského fóra v Sušici. Na první schůzi jich bylo jen sedm, z učitelů se kromě pamětníka přidala jen němčinářka z jeho gymnázia. Pak se začali postupně přidávat ostatní. Na činnosti OF se aktivně podílel až do roku 1991.

Po revoluci

Když se otevřely hranice, začal Miloslav Čelakovský cestovat za inspirací do zahraničí. Jeho první cesta vedla do Paříže. Vzal si spací pytel, čtyři sta marek a vyrazil vlakem na Západ. Peníze mu nestačily, a tak spal po pařížských parcích. Díky legitimaci výtvarných umělců ale prošel zdarma místní galerie a muzea.

Později jel i s manželkou podle knihy Jak hledat slunce od Miroslava Horníčka do Provence. Je to jeho zamilovaný kraj, kam se rád vrací, stejně jako Normandie.

V roce 1997 odešel Miloslav Čelakovský do důchodu. Od té doby denně maluje.