„A to začaly ty nejkrutější nálety na Plzeň. Já jsem šel tehdy ze školy a maminka se sestrou, který byly čtyři roky (mně bylo šest), tak jsme se šli schovat do pivovaru. Tam byly ty pivovarský sklepy a ty byly předělaný na kryty. A Američani to shodili tehdy na plzeňské nádraží, protože byla taková taktika Američanů veškerou dopravu zastavit. Poněvadž se vědělo, že Němci se chtěj stáhnout do Alp a tam se bránit. Takže jim v tom chtěli zabránit. Rozsekali nádraží. Jenže ta budova, ve který jsme byli, která dneska stojí, dostala dva zásahy. Jeden padnul přesně před vchodem. A druhej přímo do tý budovy. Do těch sklepů se ta bomba nedostala, jen do prostor, kde my jsme nebyli. A já se pamatuju, a to je zvláštní, žádnou ránu jsme neslyšeli. Jenom strašný hukot v uších, takový, jako že se vám chtějí roztrhnout bubínky, se pamatuju. Najednou byla tma, teďka lidi začali strašně křičet, zoufale křičet o pomoc, poněvadž část, která byla za rohem, byla zavalená. A já se na to pamatuju naprosto přesně. Vím, že maminka křičela: ‚Děti, držte si uši.‘ Jo a my jsme si skutečně zacpávali uši a moje sestra říkala, teda šišlala: ‚Kdyby tady byl děda Flantík, ten by nás chlánil.‘ Teď jsme tam zůstali ve tmě a najednou bylo ticho. A teď jsme slyšeli takový nějaký rány, ale to už nebyly rány od náletu. To se k nám probourávali naši dělníci. Chlapi. Těžko se mi na to vzpomíná, vhání mi to slzy do očí. A vobjevil se tam chlap a já se dodnes pamatuju, byl skoro černej, tady měl opálený vlasy, špinavej byl strašně. A říkal: ‚Rodiče s dětma ven.‘ A my jsme lezli tou dírou.“
„Tak jsem tehdy, když k nám přišli Rusové, toho 21. srpna... tak jsme byli s mým kamarádem na Lužnici. Já jsem byl celý život vodák. Sjezdil jsem všechny řeky, co se daly sjezdit. A tehdy jsme byli na Lužnici, poněvadž ten můj kamarád, byl to Jindra Krátký, byl začátečník, tak jsme si vzali lehkou řeku. A v noci jsem se probudil. A tam svítili v nějaké chatě a najednou na mne volali: ‚Pojďte si poslechnout.‘ A já jsem slyšel, že nás obsazují sovětská armáda, německá a polská armáda. A já jsem říkal, to snad není možný, ale voni říkali: ‚Ale je, vobsazují nás.‘ Tak jsem šel probudit Jindru a říkal jsem mu, co se děje, a von říkal: ‚Já vodtáhnu kánoi do Soběslavi (kde měl maminku) a ty jeď domů.‘ Tak já jsem si vzal ten těžkej loďák, pádlo a šel jsem k silnici. Už svítalo, to bylo snad ve čtyři, v pět hodin ráno. Já stál u tý silnice, měl jsem pádlo na zádech a ten těžkej loďák. Najednou jsem viděl, jak se sypou, jak jedou kolem mě. Obrněný vozy. A já tam stál úplně bezbrannej. Potom začaly za tou kolonou jezdit naše auta, páč lidi se vraceli z víkendu, vraceli se ze svých chat. Snad první auto mně zastavilo. Odvezli mě do Strakonic. A tam vocaď jsem se dostal domů. To jsme bydleli v Dobršíně, to je tady taková malá vesnička. Dostal jsem se domů, pustil jsem si rádio. Pamatuju se, že jsem seděl u toho rádia a čekal jsem, až mě zavolají. Říkal jsem si, tady je cizí armáda, musí mě zavolat.“
„A tím se vracím oklikou k válce. Když jsme byli v Normandii, tak jsem se šel podívat na pláže, kde se v 44. vylodili ty kluci. A byl jsem na tý pláži Omaha, vo který jste možná slyšeli, kde padla strašná spousta. A oni tam zachovali některý ty překážky protitankový, to byly takový zkřížený ocelový kolejnice, který měly zabránit postupu tanků. A oni je tam nechali na tý pláži. Já jsem tehdy procházel ty pláže, nad tou pláží Omaha je taková cirkuráma, kde promítají filmy amerických novinářů, těch, kteří šli s vojákama, i zpravodajové, kdy se otevřou ty dveře invazního člunu a ty kluci vycházejí do vody. A vidíte, ty dveře se otevřou a ty kluci začínají padat. Ty kluci šli přímo proti kulometům. Měly první vyject tanky, ale tanky se jim nepovedlo vylodit, takže ty kluci šli přímo. Takže padali jeden na druhýho. Shodou okolností v té první vlně byl i Čelakovský, jeden z Čelakovských, který byl tehdy ve Švýcarsku, byl v té armádě. To jsem se dozvěděl tehdy v roce 1999, kdy bylo setkání rodu Čelakovských. Tak ten byl i v tý první vlně invaze. A pak jsem viděl ty hroby těch kluků tam, jsou to obrovský, veliký hřbitovy. Jsou tam pochovaní i Němci. Padlo jich tam taky hodně, samozřejmě. A po čase jsem se k tomu vrátil, zase oklikou jsem se vrátil k válce, a namaloval jsem obraz Polní mše.“
„Potom přišla měnová reforma a my jsme zrovna měli volnou hodinu, tak jsme se šli podívat na náměstí. A najednou vidíme demonstraci. Prostě, lidem vzali peníze. A viděli jsme škodováky a já jsem říkal, to bude děkovná manifestace. A vona to nebyla děkovná manifestace. Ty dělníci nesli klacky a železný pajcry a křičeli: ‚Nedáme se vokrádat.‘ A já když jsem to viděl, stál jsem u kostela a viděl jsem na radnici: vletěli na radnici a najednou jsme viděli portrét Stalina – šup dolů, Gottwalda – šup dolů. Všechno to začali házet dolů. A přijeli vojáci z kasáren. Neozbrojený samozřejmě byli. Co udělali lidi? Rozhoupali auto a ti vojáci tam jenom stáli. No ale pak už to dopadlo hůř. Ráno jsme odešli do školy, já jsem dostal dvojku z mravů. A víte, za co jsem ji dostal? Že jsem se tomu smál.“
Miloslav Čelakovský se narodil 16. dubna 1937 v Plzni. Jeho otec Josef pocházel ze stejného rodu jako František Ladislav Čelakovský, maminka Miloslava byla dcerou Františka Müllera, předválečného senátora, který byl jako politický vězeň šest let v Buchenwaldu. Miloslav Čelakovský navštěvoval základní devítiletou školu v Plzni, jedenáctiletou střední školu a gymnázium. Už jako školák začal malovat. Z politických důvodů mu nebylo povoleno studium na vysoké škole, a tak pracoval v cihelně a fáral v Dole Krimich v Tlučné u Plzně. To mu vylepšilo kádrový profil, a proto získal místo neaprobovaného učitele v Nýřanech. Od roku 1961 učil na ZDŠ v Horažďovicích. V roce 1963 se oženil a o rok později se mu narodila dcera Magda. Od roku 1971 učil výtvarnou výchovu na gymnáziu v Sušici. V roce 1989 spolu s manželkou Jaroslavou patřil k zakládajícím členům Občanského fóra v Sušici, na jehož činnosti se velmi aktivně podílel až do roku 1991. V roce 1997 odešel do důchodu. Od té doby denně maluje.
