Zdena Čellárová

„Válka skončila v roce 1945 a co si pamatuju, a to bylo z vyprávění mých rodičů, že na Květnou neděli byl hlášený velký nálet na Prahu a rodiče se báli, protože tady byly továrny, kde byl průmysl strojírenský, báli se, že tohle bude všechno bombardovaný, tak mě a moji sestru, která je o čtyři roky starší než já, odvezli k babičce do Veleně, to je odsud asi čtyři kilometry, a tam jsme byli. Jenomže babička, stará žena, si neuvědomila, popadla nás obě dvě a odvedla nás za Veleň do takového háje. Ale tam se shromažďovali všichni lidé, oni měli možnost seshora to na nás zasypat a bylo to. A já jsem byla svědkem toho, ač jsem byla tak hodně malá, si pamatuju, že jsem na tom poli, než jsme došli k tomu háji, viděla zastřeleného pána.“

„Chodila jsem do základní školy tady v Čakovicích, končila jsem osmou třídou. Tu osmičku jsem taky vychodila. Přání mého otce bylo, abych chodila na takzvanou rodinnou školu, kde si se připravila na svůj život, umět vařit, umět jak se obstarávají děti a také základy, kdybych šla do kanceláře, účetnictví a psaní na stroji. Jenomže tohle přání se tatínkovi nesplnilo, protože ta škola byla v té době zrušená. Čiže skončila mi škola, nastaly prázdniny a tatínek se rozhodl, že půjdu pracovat do továrny. Jenomže on neměl představu, co to je, a já vůbec ne. Takže jsem, nebylo mi ještě ani čtrnáct roků, nastoupila do Avie do kanceláře, kde jsem na psacím stroji, který jsem moc neuměla ovládat, opisovala takzvané technologické postupy. A můj výdělek, jestli vás to zajímá, na hodinu, hodinový plat byl 1,50 korun.“