Jan Čermák

„A jednou mě otrávili takovým způsobem, že jsem řekl, že už víc nedělám. Což znamenalo korekci samo o sobě. Vyfáral jsem ven a deset dní korekce, což znamená jídlo každej třetí den. Takzvaná normální strava. Normální znamenalo jednička kategorie - o tom vám něco řeknu ještě - a to bylo každej třetí den. Ty dva dni mezitím byly jen tekutiny, voda nebo takový to ‚ministerstvo vnitra kafe‘, to znamená nějaký ty žaludy, a asi tak 15 dkg chleba. To bylo každej den. A ten třetí den byla tzv. normální strava, teplá údajně, jenomže ono to vypadalo takhle: Tam byly tři kategorie stravování. Trojka, to byla nejlepší kategorie, ta byla pro těžce pracující, kteří pracovali dole a plnili aspoň sto procent. Tu trojku bylo možno získat i při práci na povrchu, ale to už muselo být na sto dvacet procent plnění. Pak byla dvojka, když někdo dělal na povrchu a plnil jenom třeba na těch sto procent. A to bylo totéž, jenom míň. Ta trojka byla asi jako hodně mizerná závodní jídelna. Na povrchu to znamená nějaký ty brambory a nějaká ta v podstatě šlichta, ale jak říkám, dalo by se to tou vydatností… Ale to byla ta nejlepší kategorie, kterou neměl každej… Pak byla dvojka, to bylo totéž, ale bylo toho míň. A pak byla jednička a to už nebylo skoro nic. To bylo třeba čtvrt litru mlíka a brambora jedna nebo něco takovýho… Nebo nějaký takový věci… Takže v korekci byla každej ten třetí den tahleta jednička. To se pokládalo za normální stravu… Ono to nebylo celodenní jídlo. Ráno u všech těch kategorií nebylo nic, to byl suchej chleba, kterej byl na cimrách a v tehdejší době ho bylo poměrně dost, a ňáký kafe, takový černý a tak… A v poledne byla ta dvojka nebo trojka a večer pak bylo ještě něco jinýho, třeba ta dvojka nebo trojka a nebo i něco jinýho. A největší psina na tom byla, že jste si tu korekci musel ještě zaplatit, protože se nepracovalo a byl to vlastně hotel s obsluhou, bez jídla ovšem… A muselo se to zaplatit v plné ceně… Tenkrát to bylo - to si ještě pamatuju - to bylo 30 korun denně.“

„No nic, válku jsme nějak přežili a 5. května otec oblékl uniformu a odešel pěšky z našeho dejvickýho bytu. Tenkrát se na velitelství dostal Bartoš, to bylo to pražský velitelství. No a tam byl zástupce generála Kutlvašr, přímo teda první zástupce. (Takže on se přímo dostal do jednání s tou Českou národní radou?) To spíš, mám dojem, že méně, protože ten styčnej politickej vyjednávač byl Kutlvašr, čili ty vojenský operace byly na otci. Akorát ho vždycky někam vyslali. Poslali ho vyjednávat s - jak se jmenoval ten velitel SS? - Piechler! To jsem neslyšel od něho, to jsem někde četl. A taky ho poslali vyjednávat s Frankem, to bylo někdy osmýho, ne sedmýho. Byly tady nějaký náznaky, že to možná Frank chtěl nějakým způsobem už zabalit za předpokladu, že ten přechod bude civilizovanej. Že tady na něj nevtrhnou davy nějakých rozzuřených..., jak to bejvá. Tak to vypadalo, že by se třeba na něčem dohodli. Potom to bylo všechno pokládáno za pokusy o kolaboraci, ale nebyla to pravda. Tady šlo o to: Z naší strany byly podmínky bezpodmínečné kapitulace, pouze s určitejma zárukama, že nedojde k nějakému lynčování a takovým věcem. Takže to vypadalo, že mohl zajmout Franka. On by se nenechal od nějakýho revolučního gardisty zajmout jen tak. Nakonec to nedopadlo, protože Frank nepřistoupil vůbec na žádný podmínky, takže teda nic. Ale fakt je, že do toho Černínskýho paláce šel celou cestu pěšky přes bojující Prahu a vždycky mu pootevřeli, protože blbě chodil, kus nějaký barikády, to před ním šel nějakej oficír s bílým hadrem. No, a nedopadlo to, no…Takže to muselo být až do hořkého konce.“

„To byl asi ten problém u některých starších. Ono mu bylo přes padesát, že, oni… Prostě voják je od toho, aby poslouchal rozkazy. A ty rozkazy vydávají politici, jakkoliv jsou blbý. A hlavně, v té době byl Beneš prezident a Beneš, to byla ikona a idol a na toho se prostě nešahá. I když se to pak dodatečně dá hodnotit všelijak... Tak, jak já si to myslím, kdybych o tom řekl nahlas, tak kdyby tady otec ještě byl, tak se o tom se mnou tvrdě pohádá. To bylo prostě... legionář Masaryk, Masarykův pokračovatel Beneš, a těm se prostě nenadává! A když se stala nějaká chyba, tak za to může někdo jinej než ten prezident… A navíc se tady věřilo v takovou genialitu toho Beneše, že on to vždycky nějak udělá. A to bylo v 38., 39. a posléze i v tom 45., kdy dělal největší chyby, protože uzavíral všelijaký smlouvy, který se nám nakonec vymstily. Ale na to se nesmělo šahat… A pokud jde o ten 48. rok, pokud jde o ten vlastní převrat, to se už pamatuju, to už mně bylo patnáct, vlastně necelejch čtrnáct let. To říkal: ‚To není možný! Ten Gottwald na tom Staroměstským náměstí... To není možný… A nová vláda a Masaryk Jan do ní vstoupil…‘ Tak tyhlety vojáci, teda aspoň on, některý mladý oficíři ne, tak takoví, kteří měli rychle k pistoli, to posuzovali jinak, pokud nešli po kariéře, ale tyhlety, to byl pro ně absolutní otřes… A už druhej, protože první otřes byl Mnichov…“

„No a pak jsem šel na ten Bytíz. A tam jsem těch 16 nebo 17 měsíců dělal leccos, ale bylo to všechno na uranu. I když jsem nekutal celou tu dobu, taky jsem kutal, ale i když jsem nekutal, tak celý to prostředí je radioaktivní. Tenkrát se jednak o tom tolik nevědělo, jak je to příšerně nebezpečný, to se obecně nevědělo, a za druhý, co se vědělo, tak na to se kašlalo. A to, i když šlo o civilní zaměstnance, to prostě bylo hrozný… To bylo prostě hrozný hazardování s lidským… i na úrovni tehdejších znalostí. Protože ten tábor, to byl vlastně ubytovací prostor, a pak byl ještě širší, oplocený. Tadyten vnitřní ubytovací prostor byl taky oplocený, osvětlený a tak v noci… A pak bylo ještě vnější oplocení a tam byl ten závod, ten bytízskej závod, ta upravovna. Nejen upravovna, ale doly, ředitelství, prostě všechno možný. A z toho vnitřního prostoru se chodilo podle seznamu, vyvolávali na práci do toho vnějšího, kde už byl víceméně volnej pohyb, ale samozřejmě ne za plot, ale už to bylo smíchaný s civilníma zaměstnancema a tak. A tam se fáralo normálním způsobem. Byla tam třeba taková nějaká úpravna, zdaleka to tam nebylo takový jako na některých jiných dolech, jako ta Věž smrti, ale i tady bylo toho radioaktivního prachu hodně a třeba se tady proplachovala hrubá, ten aktivní materiál, jak se tomu říkalo – aktiv. To bylo silně radioaktivní, z toho se pak ještě vytěžovalo a to tekla radioaktivní voda a usazovala se v takový bažině na takový loučce kousek vedle. Tomu se říkalo kalové pole. A tohle kalové pole bylo celé radioaktivní a to se snad po usazení dále zpracovávalo. Tak si umíte představit, jak to bylo, ale nejen pro nás, ale pro celý okolí. A to bylo blbý… Ale byli jsme mladý, řada z nás, a tak jsme to přežívali a taky jsme leccos podceňovali…“