The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Černá (* 1931)

• narodila se 27. května 1931 v Žilině

• po vyhlášení Slovenského státu musela s rodinou rychle ze Slovenska odejít

• do školy chodila v Brně

• od osmnácti let byla aktivní v Červeném kříži, kde byla i několik desetiletí zaměstnaná

• její bratr v roce 1968 emigroval

Průvody henleinovců křičely: „Češi, Židi, ven!“

Jarmila Černá, rozená Vlčková, se narodila 27. května 1931 v Žilině. Její tatínek pocházel z Kroměříže, bojoval v první světové válce a společně s dalšími legionáři absolvoval sibiřskou anabázi. V polovině 20. let byl jako zaměstnanec berního úřadu poslán na Slovensko. „Aby tam pomohl s administrativou,“ upřesňuje Jarmila. Tam se také potkal se svou budoucí ženou. Jarmilina maminka byla původem ze Slovenska kousek od Žiliny a po svatbě zůstala v domácnosti a starala se o rodinu.

Rok a půl po Jarmile do rodiny ještě přibyl její bratr Vladimír, společně všichni žili v Žilině. „Žila jsem tam dobrým rodinným životem, i když skromným. Bydleli jsme ve dvoupokojovém bytě proti škole, z druhé strany byl Sokol. Tam jsem chodila.“ Vzpomíná také na to, jak u nich bývala často na návštěvě babička, maminčina maminka, a jak spolu chodívaly na dlouhé procházky do polí, kde jí babička hodně vyprávěla.

V roce 1937 začala Jarmila chodit do školy, zůstala v ní ale necelé dva roky. Celá rodina se totiž musela ze Slovenska vystěhovat pryč. „Kolem našeho baráku chodily průvody henleinovců, který křičely: ‚Češi, Židi, ven!‘ Tatínek plakal.“ Po vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 dostal Jarmilin tatínek okamžitou výpověď. Odjel tedy do Brna, kde si hledal zaměstnání a byt pro rodinu. Maminka musela na Slovensku všechno během tří dní zabalit a poslat na Moravu k tatínkově sestře. Do konce školního roku tak Jarmila s bratrem a maminkou bydleli u této tety. „Nejhorší vzpomínky mám na to, když mě paní učitelka vyvolala, že mám číst česky.“

Byla jsem šťastná, že je konec války a nemusím se učit německy

O prázdninách v roce 1939 se celá rodina opět sešla v Brně, kde také Jarmila vychodila třetí a čtvrtou třídu a poté přešla do měšťanky. „Z první měšťanky jsem dělala zkoušky na gymnázium. Ty zkoušky trvaly tři dny, ze všech předmětů, včetně ručních prací, tělocviku.“ Zkoušky úspěšně složila a vystudovala dívčí reálné gymnázium v Brně, které zakončila maturitou.

Na konci války v roce 1945 byla zrovna v tercii. „Byla jsem strašně šťastná, že je konec války a nemusím se učit německy.“ Pamatuje, že poslední dny války se ukrývali v nedalekém sklepě od jejich domova. „Pak přišli ruští vojáci a tam nás osvobodili.“ Cestou domů pak míjeli mrtvé vojáky a také ještě zažili střelbu. „Jak jsme lezli do kopce kolem hřbitova, tak na nás stříleli. Asi jen čtyři rány a všechny naštěstí vedle. Přišli jsme domů, zjistili jsme, že na zahradě je díra po pumě a ob jeden barák je uražená střecha. Jinak teda nepořádek a prach a tak dále.“

Já jsem ve svazu vůbec nebyla

Na gymnáziu Jarmila odmaturovala v roce 1950 s vyznamenáním. Rok před maturitou se seznámila se svým budoucím mužem. „Přihlásila jsem se jako vedoucí do dětského táboru v Olešné na Moravě blízko Nového města na Moravě. Můj manžel tam měl chatu s rodiči.“ A měsíc po maturitě se vdala.

Její muž, Rudolf Černý, byl lesní inženýr zaměstnaný v brněnském výzkumném ústavu. „Byl vybrán jako nejmladší člen delegace do Sovětského svazu ohledně lesnictví, v té době se tam dělaly ve velkém větrolamy, aby zadržely déšť.“ Na rozdíl od Jarmily byl totiž Rudolf členem Československého svazu mládeže. „Já jsem ve svazu vůbec nebyla. Při maturitě se mě ptali, jaktože tam nejsem. Tak jsem říkala: ‚Protože jsem hrozně věřící.‘“ Když se její muž ze Sovětského svazu vrátil, bylo mu nabídnuto místo v Praze na Klárově. „Samozřejmě řekl ano. Sbalili jsme dva kufry, neměli jsme nic, a jeli jsme do Prahy.“ V Praze nastoupil do výzkumného ústavu lesnického a po pár letech byl převeden na státní plánovací komisi.

Nemohla jsem nikam vyjet

Celý dospělý život Jarmilu provázela práce pro Červený kříž. Začala v něm být aktivní už v osmnácti letech, kdy k nim do školy přišli na nábor na kurz první pomoci. Ten Jarmila absolvovala a následně navázala dalšími. „Manžel byl nesmírně tolerantní, bylo to vždycky večer a on hlídal děti. Nakonec jsem si udělala instruktorský kurz.“ Když už byli jejich dva synové větší, nastoupila do večerní zdravotnické školy. „Pořád jsem ji chtěla dělat. Mezitím, co jsem měla malé děti, jsem absolvovala různé kurzy Červeného kříže. A protože mě to hrozně bavilo, tak jsem se přihlásila na večerní zdravotnickou školu při zaměstnání. Udělala jsem ji za dva roky.“ A když bylo Jarmile třicet dva let, požádala, jestli by mohla pracovat v aparátu Červeného kříže, kde zůstala až do důchodu. Poté ji ještě kolegyně přemluvila, aby s ní šla dělat administrativní posilu na právnické oddělení v nemocnici.

V období normalizace měla Jarmila potíže kvůli tomu, že její bratr, doktor Vladimír Vlček, v roce 1968 emigroval do Německa. „V září [1968] odjel se zájezdem brněnské zbrojovky jako doprovodný lékař do Vídně a odtud se už nevrátil.“ Nakonec se usadil jako lékař v malé nemocnici poblíž Řezna. „Tím pádem já jsem nemohla nikam vyjet. Ani třeba do Vídně, kam jsem měla jet na setkání bezpříspěvkových dárců krve.“ Její muž byl navíc pravidelně zván na pohovory před komisi. „Vždycky ho těma otázkama tak zničili, že pak sice chodil do práce, ale pak přišel domů a několik dní musel mít zatažený závěsy, být v klidu a tichu.“ Se svým bratrem se Jarmila znovu viděla až po sametové revoluci.

Jarmila má krásné vzpomínky na oslavu zlaté svatby, kterou jí a jejímu manželovi připravily děti a vnoučata. Naopak největší strach v životě zažívala za války, kdy byl nedostatek jídla a bála se, aby někdo z rodiny nebyl zatčený gestapem. V dnešní době dělá Jarmile velkou radost zpívání a pravidelná velká rodinná setkání. Mladým lidem vzkazuje, aby byli poctiví a čestní. „Protože to je pro naši republiku to nejdůležitější,“ dodává závěrem.