Jarmila Černá

„Já jsem byla nadšená Červeným křížem, začala jsem v osmnácti letech na gymnáziu, kdy k nám v Brně přišla paní, která s ředitelem domluvila, že bude obcházet třídy. Přišla do třídy a řekla: ‚Já jsem z Červeného kříže, děláme kurzy první pomoci, takzvaný...‘ Jé, to už nevím, teď mně to vypadlo, nevadí. ‚Kurzy první pomoci, děláme nábor na dárce krve.‘ A třetí věc, to byly myslím tyhle dvě věci. No, tak já jsem přišla domů, že se máme doma zeptat, že musí rodiče souhlasit. Tak mně bylo osmnáct, že jo. Začala jsem oktávu v osmnácti a do devatenácti. Tak jako přišla jsem domů a s nadšením jsem vykládala – paní tam byla a tak dále. Říkám, tak do kurzu, ano, to můžeš chodit samozřejmě. A co se týče dárcovství krve, to ne, ještě by ti to nedělalo dobře, budeš jednou mámou a člověk opravdu neví, co to udělá a tak dále. Teď se to rozvíjí, já vím, a tatínek i maminka jako ne. Tak dobře, tak jsem se přihlásila do kurzu, dělala jsem základní kurz dvacetihodinový nejdřív, to se mně zalíbilo. Tak jsem měla další kurz pro zdravotnické družiny, kde jsme dělali i soutěže a různé takové. A pak jsem dělala dokonce kurz dobrovolných sester.“

„No a Slovenský stát prakticky chtěl být čistý – bez Židů a bez Čechů. A taky to vykřikovali, když chodily průvody. To si pamatuju – kolem našeho baráku chodily průvody, bydleli jsme v takzvaných legiodomech, protože tatínek byl legionář, tak dostal tam byt. A kolem našeho baráku to byly prostě průvody, který křičely: ‚Češi, Židi, ven! Češi, Židi, ven!‘ A taky zpívali: ‚Dvadsať rokov češtinou nás otravovali, rež a rúbaj do krve, nebude to poprvé. Dokial Slovák na Slovensku pánom nebude!‘ To jediný, co si pamatuju. Jinak nepamatuju si, jak to začalo, jo.“