Lidmila Černá

„A to bylo taky hrozné, jak na Zlíchově byli Němci v těch vilách. A to bylo kruté, to už mi bylo devět let. Nechali je kopat hrob. Copak o to, že je nechali kopat, aby je tam potom postříleli, naši ty Němce. Ale byl tam starý pán a oni vám mu ten hákový kříž napínáčky připíchli na záda. A to už bylo moc. To je tak strašně kruté, to se právě nemělo dít, takhle je ještě týrat. Na to si pamatuji. Já jsem se tam tenkrát rozbrečela a mamička říkala: 'Pojď odtud pryč, nebo se ještě dostaneme do maléru.' Tam byli takoví lidi, kteří byli celou válkou zalezlí ve sklepě a báli se, a když bylo po válce, tak vyrukovali a takhle se mstili. S mámou a bráchou jsme se na to chodili dívat. Mamička chtěla, abychom to viděli na vlastní oči, jak to všechno je. Neseděli jsme doma a nečetla nám pohádky. Proto si to pamatuju, tyhle chvíle.“

„To byly hlídky, tam jste mohl pár metrů za chalupu a dál už jste nemohl, protože vás hned chytli a odvezli na stanici. K nám jezdili na chalupu – tam je krásná příroda všude – jezdili k nám nějací doktorovi Kuthanovi, on byl očař a jeho manželka zubařka. To byli evangelíci ze sboru, mamička je tam vždycky na léto vzala, všichni jsme si tykali, já jsem se s nimi znala z mládeže. Oni šli jednou do lesa na houby, přešli asi trochu dál. Bafnul je nějaký voják, přivedl je k nám, že půjdou na stanici. Mamička povídala: 'Prosím vás, jak se jmenujete?' A on povídá: 'Já se jmenuju Masaryk.' A ona povídá: 'Takové krásné jméno a takhle se chováte?' A představte si, že on je na tu stanici neodvedl. Masaryk se jmenoval, ten voják. No kasárna byla přímo v Bystřici a ještě v těch lesích, ale teď si nevzpomenu, jak se to tam jmenuje, na Hůrkách, všude. Tam bylo vojska plno.“