Lidmila Černá

* 1936

  • „Potom z Bystřice mám hrozné zážitky s Rusy. Tenkrát tam byly dva potoky, louka a nějaký vojáček střílel do vzduchu u jedné babičky, chtěl vajíčka. Babička se tam strašně bála. My jsme tam s bráchou šli, jako co se děje. On nám říkal, že chce ta vajíčka, asi měl něco trochu vypitého. Přijel důstojník na koni, protože oni měli v Albeři, což je vedlejší vesnice, sídlo. Přijel na koni, sebral mu ten kvér. Oni jak přišli beze zbraně do tábora, tak oni je stříleli. A ten voják to věděl. Tak on vám chytil toho koně za ocas, aby mu vrátil ten kulomet, a ten kůň ho ukopal. Před námi ho ukopal k smrti. Když jsme mluvili i s jinými lidmi, tak říkali, že si vůbec nevážili těch vojáků, těch kluků, co prošli tou frontou. Oni řekli: 'Nas mnógo.' A bylo to vyřešené. Vůbec si nevážili lidí. Tak to mám takovou hroznou zkušenost z Bystřice v tom pětačtyřicátém.“

  • „A to bylo taky hrozné, jak na Zlíchově byli Němci v těch vilách. A to bylo kruté, to už mi bylo devět let. Nechali je kopat hrob. Copak o to, že je nechali kopat, aby je tam potom postříleli, naši ty Němce. Ale byl tam starý pán a oni vám mu ten hákový kříž napínáčky připíchli na záda. A to už bylo moc. To je tak strašně kruté, to se právě nemělo dít, takhle je ještě týrat. Na to si pamatuji. Já jsem se tam tenkrát rozbrečela a mamička říkala: 'Pojď odtud pryč, nebo se ještě dostaneme do maléru.' Tam byli takoví lidi, kteří byli celou válkou zalezlí ve sklepě a báli se, a když bylo po válce, tak vyrukovali a takhle se mstili. S mámou a bráchou jsme se na to chodili dívat. Mamička chtěla, abychom to viděli na vlastní oči, jak to všechno je. Neseděli jsme doma a nečetla nám pohádky. Proto si to pamatuju, tyhle chvíle.“

  • „To byly hlídky, tam jste mohl pár metrů za chalupu a dál už jste nemohl, protože vás hned chytli a odvezli na stanici. K nám jezdili na chalupu – tam je krásná příroda všude – jezdili k nám nějací doktorovi Kuthanovi, on byl očař a jeho manželka zubařka. To byli evangelíci ze sboru, mamička je tam vždycky na léto vzala, všichni jsme si tykali, já jsem se s nimi znala z mládeže. Oni šli jednou do lesa na houby, přešli asi trochu dál. Bafnul je nějaký voják, přivedl je k nám, že půjdou na stanici. Mamička povídala: 'Prosím vás, jak se jmenujete?' A on povídá: 'Já se jmenuju Masaryk.' A ona povídá: 'Takové krásné jméno a takhle se chováte?' A představte si, že on je na tu stanici neodvedl. Masaryk se jmenoval, ten voják. No kasárna byla přímo v Bystřici a ještě v těch lesích, ale teď si nevzpomenu, jak se to tam jmenuje, na Hůrkách, všude. Tam bylo vojska plno.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 19.02.2020

    (audio)
    duration: 01:37:45
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Mamička chtěla, abychom to viděli na vlastní oči

Lidmila Černá, rozená Skuhrová, se narodila 22. února 1936 v Praze. Otec František Skuhra působil v osobní stráži prezidentů Masaryka, Beneše a Háchy. Za druhé světové války pamětnice podle svých slov nastoupila do školy při ruském gymnáziu v Praze na Pankráci. Jako devítiletá se na konci války stala svědkem bombardování Prahy, osvobození Hlubočep vlasovci nebo krutostí páchaných na německém obyvatelstvu. V Nové Bystřici, kam celý život jezdí za částí rodiny, její otec František Skurka převáděl po únoru komunistickému režimu nepohodlné osoby přes hranice. V blízkosti jižní hranice zažívala také omezení typická pro pohraniční pásmo. Studovala střední grafickou školu, maturovala v roce 1954. Pracovala v tiskárně Svoboda. V roce 1968 se stala členkou Klubu angažovaných nestraníků (KAN), v roce 1988 se zúčastnila povolené demonstrace na Škroupově náměstí v Praze a v listopadu 1989 listopadových demonstrací. V roce 2020, v době pořízení rozhovoru, byla v důchodu a žila střídavě v Praze a Nové Bystřici.