"Všechny jsem vždy agitovala: 'Běžte, sami se podívejte, a jestli nevěříte mně, podívejte se sami, že volby u nás nejsou.' A v roce 2020 přišlo mnoho nových lidí a využilo toho. Ale když jsem přišla na svůj obvod, viděla jsem, že tam už všechny vyhnali. A nejen vyhnali, oni je vůbec nepustili a všechny zbavili akreditace – kromě nasazených provládních. Tak jsem rychle oběhla sousedy, sebrala jsem podpisy, přišla jsem deset minut před zavřením a říkala si: 'Dostanu se aspoň na sčítání hlasů.' Znala jsem tu proceduru, viděla jsem to už stokrát. Vidím, že tam sedí čtyři lidé, sedla jsem si jako pátá, ale řekli mi: 'Buď hned sama odejdeš, nebo tě zatkneme.' Bylo jasné, že jsem musela odejít. Ale stáli jsme pak až do konce a čekali. Ale bohužel, na našem okrsku se nerozhodli vyvěsit skutečné výsledky. Přijel pro ně OMON. OMON nepřijel pro nás, OMON přijel pro volební komisi! Prošli takovou uličkou hanby, a my nevíme, kam je odvezli. Některé zřejmě odvezli domů, a někoho – ty, kteří nechtěli podepsat zfalšované protokoly, možná… Protože lidé začali v těch komisích – zejména v roce 2020 mnozí začali chtít provést skutečné volby, napsat skutečné protokoly výsledků hlasování. Někde se to povedlo a myslím si, že ty, kteří napsali skutečné protokoly, ty vezli rovnou na milici, a ne domů.“
„Oni se mě samozřejmě kvůli čárce pokusili naverbovat, ale díky tomu, že jsem nahrávala vzpomínky, a díky Ernstu Konstantinoviči Sabilovi myslím, že jsem se jim velmi úspěšně vyvlékla. Neřekla jsem ani ano, ani ne, ale prostě jsem jim řekla příběh, který mi kdysi vyprávěl ten náš pastor Sabila: Když v sovětských časech zkoušeli naverbovat mladou baptistku, předvolali si ji a řekli: ‚Budeš nám vyprávět, co se děje na vašich setkáních.‘ A ona řekla: ‚No, já nevím, popřemýšlím.‘ ‚No dobře, přijď za týden.‘ Za týden přišla: ‚Tak co, rozmyslela sis to?‘ ‚Poslyšte, všichni, s nimiž jsem se radila, mi doporučovali s vámi nespolupracovat.‘ A oni pochopili, že i kdyby mě donutili něco podepsat, tak jakmile vyjdu, okamžitě to odmítnu. Takže už se ani nesnažili dál tlačit, pochopili, že to nemá smysl. Takže jsem nic nepodepisovala, díky bohu, a v určitém smyslu mám čisté svědomí.“
„V podstatě v té chvíli prostě vyrazili dveře, OMON. Dali mi pouta, obličejem k zemi. Rozhodla jsem se, že na ně kašlu a lehnu si na postel, ze které jsem právě vstala; když budou chtít, můžou mě přesunout. Oni nechtěli. Jediné, že mě vydírali, aby dostali… Bylo mi jasné, že tak či tak PIN k telefonu získají, buď ho ze mě vymlátí, nebo jim ho řeknu sama. Chvíli jsem se snažila vzdorovat. Ale oni mě prostě vydírali, že pojedu… Já jsem byla…, já jsem spala. Byla jsem ve spodním prádle, a oni řekli: ‚Buď ti dáme čas se obléct,‘ a mně bylo jasné, kam jedu, ‚a ty nám dáš PIN, nebo pojedeš prostě takhle.‘ Tak jsem jim ho musela dát. V Telegramu jsem nic neměla, Facebook samozřejmě vyždímali. A toho dodnes lituji. Notebook zatím neprolomili, tedy databáze účastníků mých zájezdů. Já jsem se pořád obávala. Nejdůležitější pro mě bylo neohrozit další lidi. Nestát se příčinou zatčení dalších lidí. Nevím. Zatím přinejmenším nevím o tom, že bych se stala, a velmi doufám, že nikoho neseberou. To je pro mě nejdůležitější.“
„Tohle místo, Kurapaty, to je kultovní místo pro Bělorusko, jako Katyň pro Poláky. Oni tam také poblíž měli tragédii v roce 2010 [Smolenská katastrofa 10. dubna 2010 ]. A pro Bělorusy jsou takovým místem Kurapaty. Když jsem pořádala ty své exkurze, procházky, říkala jsem, že je to takový lakmusový papírek: jakmile se Kurapaty konečně stanou místem pokoje, a ne místem boje – protože to je místo boje zla s dobrem, pravdy se lží – a dodnes je to takový bolestný bod… Až se to uklidní, až to bude takový normální památník, bude to znamenat, že jsme konečně překonali to sovětské myšlení, naše společnost; že jsme ho konečně opustili, učinili pokání. Nebo dokonce ne pokání. To musí být nějaké všeobecné přiznání, všeobecné pochopení, co to byly represe. Právě proto, že běloruská společnost nepřiznala, neodsoudila – odsouzení mělo být, všeobecné společenské odsouzení. Neodsoudila tehdejší represe, sovětské, stalinské, a teď jsme došli do druhého kola. Prožíváme druhý rok 1937, naše společnost. Proto jsou Kurapaty pro nás, pro běloruskou společnost, takovým kultovním místem.“
„Ve škole jsme měli dějepisce, jestli se to tak dá říct. Byl to velmi složitý člověk, dneska mu rozumím, on byl prostě hodně nemocný – měl rakovinu, měl odstraněný žaludek, a zdá se, že ta žluč, která se neměla kam podít, nebo trávicí šťávy… Byl takový suchý, jakoby celý žlutý, a byl velmi zlostný. Měl shnilé všechny zuby, trčely mu ven; pamatuji si, že jsme mu říkali 'upír'. Člověk měl pocit, že všechny nenávidí. A on například neuznával Bělorusy za národ. Dával nám přepisovat… Přišli jsme na hodinu a on nám dával přepisovat učebnice. Učebnice tehdy byly dobré, zvlášť takové – ne učebnice, ale příručky z dějepisu. Byly čerstvě vydané na začátku 90. let. Byly v nich poměrně dobré věci, takové jako třeba Velkoknížectví litevské. A on nám to prostě dával přepisovat. Ale já jsem se s ním začala hádat. Byla třeba taková situace… Všem zadal úkol, všichni přepisovali několik otázek, a se mnou se celou tu hodinu hádal a pak mi dával kapky za to, že jsem to nenapsala. Já jsem to nemohla napsat, protože jsem se s ním dohadovala. Odmítal existenci běloruského národa, lidu, a já abych se s ním mohla hádat, jsem musela číst, nějak se na to připravovat. A ne díky, ale navzdory jemu jsem se začala zajímat o historii Běloruska.“
Valeria Černomorceva je někdejší politická vězeňkyně, organizátorka a průvodkyně vlastivědných exkurzí po běloruských i zahraničních místech spojených s běloruskou historií. Dlouhodobě se zabývá tematikou gulagu a stalinských represí. Narodila se 6. listopadu 1978 v Bělorusku v Minsku. Oba rodiče byli architekti. Matka ji vychovávala sama, otce nepoznala, byl Žid a odjel do Izraele. Názory a postoje mladé Valerie ovlivnila klasická běloruská literatura, písně zpěváka Dančyka, babička, jež mluvila bělorusky, vlastivědný kroužek „Bielaruskaja chatka“ a učitel s protiběloruskými postoji. V roce 1996 nastoupila na Běloruskou státní univerzitu informatiky a radioelektroniky, kde vystudovala obor ekonomická informatika. Po jeho absolvování pracovala jako programátorka v továrně. Zároveň začala pořádat vlastivědné exkurze, a to se časem stalo jejím hlavním zaměstnáním. V rámci programu „Pokání“, organizovaného Běloruskou křesťansko-demokratickou stranou, nahrává vzpomínky a svědectví pamětníků stalinských represí a sovětských gulagů i lidí, kteří prošli vězením za Lukašenkova režimu. V roce 2023 strávila tři měsíce v běloruských věznicích a poté byla odsouzena ke dvěma a půl rokům domácího vězení. Podařilo se jí emigrovat, nyní (2024) žije v litevském Vilniusu. V rámci magisterského programu studuje na Evropském humanitním institutu obor rozvoj kulturního dědictví. Za svůj životní vzor považuje běloruskou básnířku Larysu Henijuš a cení si toho, že 9. srpna 2024 obdržela z rukou zvolené prezidentky Běloruska Svjatlany Cichanouské medaili Larysy Henijuš. Je aktivní pravoslavnou křesťankou, víra v jejím životě hraje důležitou roli.
