Jaroslav Novotný

„Přišel oběžník, že se shánějí dobrovolníci do Technische Nothilfe, na nasazení do vybombardovaných měst. Dobrovolník je osvobozený od studia a tento kontrakt mu umožňuje jednou za rok složit zkoušky. Takže já, nenaplněný rebel, jsem se nechal naverbovat. V tu ránu začal nový svět. Německy jsem už uměl, ale nebylo to lehké. Bydleli jsme v malé osadě, která se jmenovala Steele, dneska je to předměstí Essenu. Ráno jsme vyjeli tam, kde nás bylo potřeba. Většinou se spíš bouralo než zachraňovalo. Sutiny bylo lepší shodit, aby to na nikoho nespadlo. A jednou to spadlo na mě. Vyhrabali mě z toho šrotu, dali na nosítka, odvezli do nemocnice, tam jsem se probral a byl jsem ještě furt zabalený do dámského zimníku, který přese mě hodila nějaká Němka. V nemocnici jsem zažil okupaci anglickou armádou, byl to jejich region. Říkám tomu ‚křižovatky‘ – když ti je nejhůř, tak se najednou zas uplatníš. Už nevíš, jak dál, a tady je najednou řešení. Byla tam anglická jednotka, která se zabývala denacifikací, takže výslechy Němců, a já jsem jim dolmečil [tlumočil]. A také jsem se doučil anglicky. Taková klika! Domů jsem nepospíchal, protože jsem se měl jak prase v žitě, po válce jsem nosil battledress. Co mně chybělo! Trvalo mi rok, než jsem došel domů. Coural jsem se Německem a překládal – Poláky, trošičku Rusy, určitě Slováky, Čechy, Moraváky. Porúří bylo plné gastarbeiterů, lidí, kteří tam byli nasazení, které bylo potřeba nějak dostat domů. Tak to jsme dělali.“

„To se ti zdá třeba taková blbost, že babička Cibulková přijela na návštěvu do Evropy, a když odlítá, tak se o ni mám postarat. Je to ve Vídni a fronta na eroplán je do půlky Mariahilfer Straße, hlavní ulice středu města Vídně. Ubývá to děsně pomalu, aby se člověk zabavil, pokecá s lidmi, až najednou zjistíš, že už si prošel i kontrolou, že máš boarding do eroplánu s babičkou, že už tě tam posadili a letíš. Na letišti v Ruzyni všecko jde celkem slušně a najednou se otevřou dveře a vejde obrovský tlustý policajt v kožichu, jde blíž a blíž a říká: ‚Doklady, prosím.‘ Všichni mu dávají doklady a já žádný nemám. On se na mě obrátí a řekne: ‚A copak to tu máme!‘ To jsou pecky. Druhý takový sen je také velice populární. Jedeš tramvají a nevíš, kolik to stojí, kde se koupí lístek, jak ten lístek vypadá a kam vlastně chceš. Nic nevíš. Totéž se dá ještě variovat do metra, což je úplný horor. Emigrant se toho drží a zase se tam objeví velikánský policajt a říká: ‚Copak to tu máme.‘ Jsou lidé, kteří se těchto snů nezbavili, ani když režim pak povolil, měli je furt dál.“