Miroslav Kamil Černý

„Na Praze čtyři jsme byli taková aktivní skupinka. Říkali jsme si, že budeme předstírat brigádu v lese, sejdeme se tam a jakoby náhodou společně vysbíráme papírky. Skutečně jsme se takto asi třikrát potkali. Byli tam samí zajímaví lidé: [Miroslav] Kvašňák, který se později motal kolem Havla a působil jako vojenský zpravodajec, mladý Štern, Holata, Jarka Richterová a další. Jednou jsme se posadili v nějakém altánku a někdo říkal, že přijde Battěk. Zrovna jsem s sebou měl připravených pár archů s podpisy a chtěl jsem mu je rovnou předat. Sotva jsme si sedli, tak přišel pan Štern starší, posadil se a řekl: ‚Včera jsem byl s Battěkem a společně nás perlustrovali.‘ Vtom ze všech stran vylezli z křoví uniformovaní i neuniformování policajti a všechny nás sbalili. Bylo tam asi pět aut, kterými nás odvezli na nově otevřenou úřadovnu StB do Michle. Stáli jsme na schodech a oni se k nám chovali poměrně slušně. Dokonce jsem si vytáhnul křížovky a luštil je. Pak jsem se dostal dovnitř, kde mi vysypali batoh. Někde na internetu je video, ve kterém je možné vidět, jak se z mého batohu sypou ty stohy papírů. Řekli mi: ‚Pane, za každý podpis dostanete dva tisíce pokutu.‘ Všechno mi zabavili a zavřeli mě do jiné místnosti. Jeden z nich za mnou později každou chvíli chodil a ptal se, co k tomu řeknu. Odmítnul jsem vypovídat, protože jsem věděl, že na to mám právo. Nakonec bylo vidět, že už chce jít domů, tak nás pustil. Venku jsme se setkali a šli do hospody, kde jsme si vše převyprávěli.“

„Na výročí upálení Jana Palacha jsme se s kamarádem vydali do Všetat. Pochopili jsme, že to má být pouť, která bude začínat v Praze. Dojeli jsme proto na konečnou stanici autobusů v Čakovicích a vyrazili pěšky. V půli cesty nás zastavilo několik civilních zelených žigulíků a ti, kteří z nich vystoupili, si zapsali naše jména. Rovněž se nás ptali, kam a proč máme namířeno. Vymysleli jsme si výmluvu, že máme kamaráda Petra v Kostelci nad Černými lesy, jdeme za ním, a oni odjeli. Když jsme se později blížili ke Všetatům, tak nás jeden ze stejných žigulíků zastavil znovu: ‚Vy jste lhali! Jdete do Všetat. Tam vás nepustíme.‘ Na začátku obce byla opravdu policejní závora a dál to nešlo. Vyrazili jsme na vlak. V našem vagónu seděl Bratinka a Kroupa, kterého už jsem v té době znal. Pamatuju si, že tam tehdy bylo veselo.“

„V té komisi byli bývalí političtí vězni, lidovci a my, jako mladší kluci. Vězňové byli už dost staří, mně bylo čtyřicet a pak tam sedělo pár lidí kolem dvaceti. Bylo neuvěřitelně těžké přemluvit starší hodné mukly, abychom ty estébáky opravdu vyhodili. Zvali jsme si je postupně a všichni říkali, že se žádného násilí nikdy na nikom nedopustili a že se jim to ošklivilo. Prý by chtěli řešit terorismus a byli všichni najednou hrozně hodní. I přes to, že tvrdost nemám normálně ve zvyku, jsem se snažil ty staré pány přesvědčit, že všichni ti estébáci musí pryč. Mezi námi byl také jeden šikovný kluk, který vytvořil otevřenou výzvu. Snažil se u uklízeček a jiných zaměstnanců zjistit, který z uniformovaných příslušníků SNB je největší padouch. Toho jsme tam tedy také později předvolali a všechny nakonec vymetli. Po čase se k nám připojili další lidé, kteří chtěli pomáhat kamarádům se získáním řidičáků a podobně. Nelíbilo se mi to a byl jsem rád, když se komise zrušily a vše vyšumělo do ztracena. Nakonec mi bylo líto, když se někteří z těch vyhozených policistů odvolali a nový ministr je vzal zpátky.“

„A někde v momentě, u Jiráskova mostu, jsme viděli, jak ta (ono to nábřeží k Palackýmu mostu stoupá), tak jsme viděli, jak je to strašně plný. My jsme byli vzadu, takže jsme viděli, kolik je to lidí. Tam jsem si uvědomil, že je konec bolševika, že je to jasný, že s náma už nikdo nehne a že půjdou do háje, takže tam jsem uvažoval, že je konec. No, tak jsme tam došli a spojil jsem se tam právě s Ivanem Havlem a s Malým a seděli jsme v místech u Mikulandské ulice. Vyprávěl jsem, že jsem měl dva dny předtím demonstraci, kde byli hodný, říkal jsem, že jsou hodný, bude pohoda, budem tady sedět a pak se rozejdem. Za chvíli, v první moment, jsem viděl, jak tam najížděj ty auta s těma radlicema a takový vysoký, myslel jsem, že vyskákali odněkud ze zdi, vysoký chlapi s těma baretama, a začali mlátit lidi. Pamatuju si ten zvuk, jako když praskaj hlavy, kosti a takový, prostě strašný rány. Ten zvukovej otřes byl hroznej. Namáčklo nás to, že jsme nemohli ani dýchat, až někde ke kinu, tam nás namáčkli. Transparent jsem opřel s tou tyčí, protože jsem se bál. Bylo tam nějaký zaparkovaný auto, tak jsme se o něj vzpírali, abychom mohli vůbec dýchat. To bylo o udušení, jak to bylo zpresovaný. Byla tam moje kamarádka, která byla o něco starší a taky chodila denně demonstrovat, tak jsem říkal: ,Jarko, pojď, budeš jako že kulhat a já tě budu provázet ven, jako že tě zmydlili, a dají nám pokoj.‘ Takže jsem ji vzal, nešel jsem do toho podloubí, co mlátili, ale někde vedle jsem ji vedl jako zmlácenou. Tak jsme takhle prošli bez zranění.“

„…takže tam mě nesbalili, nicméně jsem byl asi šestkrát zadrženej v tom roce 1989 u jiných akcí. První akce, na tu jsem docela hrdej, ta byla dobrá. To byl 1. máj 1989, to jsem si připravil transparent na takovej velikej papír „Svobodu politickým vězňům“. Doma jsem se loučil s tím, že mě možná sbalej a zavřou. To už jsem měl děti, že jim bylo 15, tak jsem si říkal, co se budu donekonečna… Musel jsem něco dělat, já jsem se dusil celou dobu tý Charty, že nic nedělám, že bych měl, a tak jsem si řekl, že teď musím. Takže jsem šel. Oblíkl jsem se slušně, jako že patřím k těm komunistům prašivejm, co tam deklarujou ten vztah k tomu státu. Šel jsem pěkně na Můstek, vyloženě k tribuně jsem se dostal, mezi těmi kordony milicionářů, a tak jsem šel, jako že jdu koukat nahoru na ty panáky. Vyloženě jsem koukal na Štěpána, protože jsem šel k němu a roztáhl jsem to právě tak, aby to vyloženě viděl. On se usmíval, vyloženě se mi koukal do ksichtu, a najednou zbělel vzteky a byly to vteřiny. Zkroutili mi ruce, transparent skončil nevím kde a táhli mě za tribunu do Provaznický uličky (taková ta za tím na Můstku) do domu ČKD, do toho skleněnýho, hnusnýho baráku, co tam na Můstku je.“

„Tak jsem někdy v ranních hodinách, okolo osmé hodiny, byl u Dětského domu. Proti němu byla rozbitá nějaká výloha od demonstrací, co byly v noci z 20. na 21. (srpna). Šel jsem tam, nějak jsem se s tím solidarizoval a motal se tam a naznačoval jsem, že je to dobře. Přišel policajt s vojákem se samopalem a s takovým dlouhým pendrekem, to byla novinka, takovej dlouhej silnej pendrek. Tak mě zapsali, co jsem, kde jsem, a vedli mě na policajtovnu. Domnívali se, že jsem to rozbil nebo že jsem něco v noci dělal… Bylo nejšílenější, že se otevřela vrata, kde byla dlouhá chodba a do prvního patra schodiště do kanceláře. Tam bylo asi 100 na střídačku voják, policajt, milicionář, každej s pendrekem. Musel jsem tu uličku projít a každej si bouchnul, takže tam mě strašně zmydlili, aniž věděli, o co jde. Prostě jsem byl jen předvedenej a v tom momentě jsem dostal asi 100 ran, než jsem došel nahoru.“ – „Jenom za to, že jste stál u výlohy?“ – „To oni nevěděli, jenom za to, že jsem byl předvedenej. Zapsali občanku, půjdete s náma, tak jsem šel. Jako že jsem podezřelej, když už mě tyhlety dva přivedli, a že už jsem zločinec, že mi daj sodu. A to byl ráno opravdu klid v ulicích, nikde nic. Tak mě tam vyvedli a šoupli mě do nějaký veliký místnosti zamřížovaný za katr.“