„Potom jsem se seznámil s báječným člověkem, režisérem Pospíšilem, kterej mě angažoval jako asistenta režie při mistrovství světa v hokeji v Praze 1972, a to byl úžasnej zážitek. Dneska je běžný, že vidíte v grafice všechny možný údaje, jména a podobně a podobně, ale do toho roku 1972 to bylo tak, že se tyhle údaje psaly na křídu, na čtvrtky a dávalo se to do kamery. Takže to nebylo jako dneska. Tehdy přijel ze Slovenska nějaký pan Světlík, Slováci koupili – tomu se říkalo širon, to bylo první titulkovací zařízení širon. Přišel s tím čtyři dny před zahájením a řekl: ‚Pánové, já vám to tady nechám, to se stejně nenaučíte takhle za pár dní, ale kdyby náhodou...‘ Já jsem to čtyři dny studoval, po čtyřech dnech jsem se to naučil a poprvé jsme to používali. Já jsem byl průkopníkem téhle technologie ve vysílání a tím jsem získal docela dobrej kredit v tý televizi.“
„Oni to někde vyštrachali, že jsem nebyl v KSČ, a já jsem tehdá, to je taková zajímavá historka ze života, já jsem oslovil svého poslance, a to byl Milouš Jakeš. Milouš Jakeš byl poslanec za Kladno. Zavolal jsem mu z telefonní budky a řekl jsem: ‚Soudruhu poslanče, já jsem váš volič, jsem v těžké životní situaci a potřeboval bych s váma hovořit, co dál.‘ On mě poslal do kanceláře, řekl: ‚Soudruhu teď nemůžu, za půl hodiny.‘ Tak jsem přišel za půl hodiny, já to vidím jako dneska, měl kancelář, dvanáct metrů dlouhej stůl, aby se tam všichni papaláši vešli, tenkrát bylo ÚV KSČ, měl ruku v sádře... Já jsem tam vešel, tak mu to vyprávím, co se mi stalo, že táta byl komunista od roku 1928 nebo kolik... Tak to ho naštvalo – že jsem zrádce. ‚Tak to jste tatínka zradil.‘ Já říkám: ‚No, nezradil, on taky táta v tom osmašedesátým roce z KSČ vystoupil...‘ A on říká: ‚Heleďte, ta Davidová, která vás nevzala, ona má pravdu, ale chová se jako slon v porceláně, já to zjistím.‘ Za dva dny mně zavolal znova a řekl: ‚Dobře, můžete dál pracovat jako externista.‘“
„Já jsem odešel na dva roky do novin, to byla příšerná otrava dělat noviny. V televizi je permanentní krize, od rána do večera, tam pořád něco řešíte. V těch novinách jsem se ráno probudil, já umím docela psát, takže za půl hodiny jsem napsal komentář, v hlavě, tehdá nebyly ještě mobily, počítače... Pak jsem jel do práce, tam jsem to napsal, já jsem měl za čtvrt hodiny hotovo, a pak jsem neměl co dělat celej den... To bylo příšerný, to byla příšerná otrava. Naštěstí jsem dostal nabídku, to je další klika, abych se stal mluvčím ministerstva zdravotnictví. To bylo zase naopak dva a půl roku nádhernýho života, protože jsem měl bezvadnýho šéfa, profesora Fišera, Brňáka, a to byl nóbl pán...“
Otakar Černý se narodil 10. září 1943 v Kladně. Chodil na střední odbornou školu hutnickou, obor kování, válcování a tváření. Později studoval pedagogickou fakultu se zaměřením na fyziku a matematiku; dvacet let vyučoval fyziku na kladenském odborném učilišti. Odjakživa se však chtěl stát sportovním redaktorem, proto v roce 1969 začal externě pracovat v Československé televizi. V rámci tohoto postu zpracovával široký záběr sportovních událostí: Davis Cupy, mistrovství světa ve fotbale a v hokeji, spartakiády... Po roce 1989 začal pracovat v sektoru politického zpravodajství, moderoval diskusní pořady Debata a Co týden dal. Později pracoval jako tiskový mluvčí ministerstva zdravotnictví, načež se vrátil do ČT, tentokrát jako šéfredaktor sportovní redakce. V letech 2008-2013 moderoval sportovní diskusní pořad Na slovíčko. Napsal životopisnou knihu Třikrát a dost, je ženatý a má dvě děti. Od roku 2013 byl v důchodu, zemřel 15. února 2021.
