Zbyněk Čeřovský

„V první řadě, když jsme tam přišli, tak nás dali do nějakého nástupního oddělení. A to nástupní oddělení měl na starosti nějaký bachař hodnosti kapitána. A ten nám každý dopoledne ztrpčoval život. Dělali jsme pochodové cvičení, výcvik a podobné takové, jako když přijde voják, nováček na vojnu. Tak tímhle nám znepříjemňovali život. To nástupního oddělení trvalo asi měsíc a pak mě zařadili. Poslali mě na třídění kovošrotu, tam se prostě vozil kovošrot a my jsme měli za úkol ho třídit. Moje žena bojovala tvrdě a dosáhla toho, že mě přemístili na knihárnu, a tam to bylo horší než na tom kovošrotu. To byly takové normy, které se v podstatě nedaly plnit. A když jste je neplnili, tak vás mohli tímto způsobem šikanovat. Zaprvé jste si vydělával směšný peníze, to byly částky v halířích, ne v korunách. Za druhé vám mohli zakázat příjem balíků nebo nějaké výhody. Nepustili vás… Dělali jsme v prašným prostředí, nenechali vás vykoupat, šikanovali vás třeba tím, že v době, kdy se vydávalo jídlo, vás odvolávali na nějaký zbytečný pohovory. No a když to skončilo, tak jídlo už bylo vydaný, takže vám nedali nic a byl jste o hladu. Takový tristní poměry tam byly.“

„V osmdesátých letech mě předvolali na krajskou správu a tam mi řekli, že z rozhodnutí vyšších míst - a já se ptal jakých vyších míst - ,To vám nebudeme říkat’. ,Bylo rozhodnuto, že se máte vystěhovat do zahraničí, z rozhodnutí vyšších míst.' A ta vyšší místa byl rozkaz ministra obrany a ministra vnitra Obziny, že? Odtamtud to začalo. A řekli, co máme dělat. Já jsem vyzvedl ty formuláře, které nám řekli, že musíme vyzvednout, a do toho formuláře, do té žádosti o vystěhování jsem napsal - a je to neuvěřitelné, že se ten dokument zachoval v originále - jsem napsal, protože mi nařídili, že se máme zbavit československého státního občanství, a já jsem do toho formuláře napsal, že podáváme žádost o vystěhování na základě nátlaku Státní bezpečnosti. Že se nehodláme československého státního občanství zbavit, protože předpokládám, že politické poměry jsou provizorní. A po absolvování toho [pobytu v] zahraničí, že se vrátíme zpátky. A to je nějak asi rozpálilo doběla, protože od této chvíle se mnou začali jednat, nejen se mnou, ale i s manželkou, začali jednat prostě hnusně.“

„A teď se řešilo, kdo bude tomuto režimu sloužit dál a kdo nebude, tak byly vypracovány asi nějaké pokyny a směrnice, do kterých byla zapracována Varšavská smlouva, hlavní politická správa a ministerstvo národní obrany. Postupovalo to tak, už jsem to naznačil posledně, že jsme si vlastně svůj osud psali od prvního dne té okupace. Oni nás sledovali. S těmi jednotkami přišly orgány NKVD nebo KGB, GRU. Poláci, kteří tam přišli, potom o dva dny později, měli ve své sestavě také nějaké ty kontrašpionážní nebo zpravodajské jednotky, které nás vyhodnocovaly. Ptali se také na spolupráci s policií. My jsme tam měli jednoho příslušníka SNB. Ten mi v osobním rozhovoru říkal, že s ním důstojníci sovětské armády komunikovali a ptali se, jak jsme se chovali a jak jsme jednali. Čili, pokud jsme projevili dobrý vztah a souhlasili jsme s takzvanou internacionální pomocí, tak to bylo v rámci těch jejich změn, a pokud ne, tak jsme si podepsali svůj osud. Později byla ta činnost řízená tak, že oni vypracovali takový formulář a ten nám dali každému podepsat. Na tom formuláři bylo napsáno zhruba, já už si detaily nepamatuju, že prostě souhlasíme s internacionální pomocí, jak tomu říkali. A kdo to podepsal, tak byl dobrý. Kdo to nepodepsal, mohl vědět, že tím skončí. Já jsem byl rozhodnutý, že nic takového nepodepíšu, protože od začátku jsem říkal, že my jsme na vojně přísahali, že budeme bránit svoji vlast, a nikdo nám neřekl, proti komu, to nikdo nevěděl. Takže, kdo to nepodepsal, bylo jen otázkou času, kdy ho vyhodí. A zase tady byla taková zvláštní klička, kterou si vymysleli. Mnozí z nás, a já také, jsme se rozhodli, že armádu opustíme [dobrovolně]. Jenomže oni nás nechtěli propustit, protože podle předpisů každý voják, který opouštěl armádu dobrovolně, měl nárok na nějaký výsluhy. Kdežto, když vás vyhodili, tak vám nedali nic.“

„A pak tam přijela ta výsadková jednotka. Já byl s velitelem letištního praporu, s podplukovníkem Jelínkem na obhlídce, protože jsme tam měli letouny a já jsem za to zodpovídal, nikdo mě nezbavil té zodpovědnosti. Tak jsem chtěl vědět, co se vlastně na tom letišti děje. A od štábu k těm hangárum to je přes kilometr. Tak jsme tam s podplukovníkem Jelínkem jeli a byli jsme u toho hangáru, abychom zjistilili, jestli je střežený, jestli se tam s těmi letadly něco nedělá, protože jsme za to zodpovídali. Přijela tam jedno, dvě auta. Já si to nepamatuju, protože se to všechno stalo tak rychle. Vyskákalo z nich deset, dvanáct vojáků v červených baretech, polští výsadkáři. Okamžitě nás postavili před ten hangár, nařídili nám zvednout ruce a mířili na nás samopaly. Tak jsme čekali, co se bude dít, jestli to myslí vážně, nebo jestli to je nějaká provokace. Tak jsme tam tak stáli. Já mám takový pocit, já jsem si vždycky říkal, když takhle vyvražďovali lidi a vodili je na smrt, jaké měli pocity? A ono, když nevíte, co se s vámi stalo, tak nemáte pocit vůbec žádný. My jsme se ani nebáli, já nevím. Přitom stačilo, aby nějakému vojákovi povolily nervy, zmáčkl by kohoutek a byli jsme na místě mrtví. A tak jsme tam tak stáli s těma rukama nad hlavou. Ono to vypadá jako, jako bychom se vzdávali nebo jako nějaká slabost, ale v tu chvíli nemáte jinou možnost. Buď ty ruce zvednete a počkáte, co se bude dít, anebo je nezvednete a oni vás zastřelí. Takže to je úplně jedno. Pak najednou prostě zase naskákali do těch aut a odjeli pryč. A my jsme tam stáli a dívali jsme se na sebe jak v Jiříkově vidění. Než jsme došli na letiště, zase zpátky na štáb, tak už tam byla fáma, že nás tam Poláci zastřelili.“

„V půl sedmé přilítl stíhací bombardovací letecký pluk vyzbrojený letouny MIG 17 z polského letiště Žagaň, to je známé jméno. Dřív se jmenovalo Sagan, bylo to ve východním Prusku. Tam byl ten známý zajatecký tábor, kde byli soustředěni západní letci. Odtamtud byl podniknut ten hromadný útěk těch pilotů a letců, které potom Hitler, padesát z nich, nechal postřílet. Velitel toho přeletu byl podplukovník Gaponov, zástupce z divize. Já jsem s ním mluvil v květnu toho roku, když byli na inspekci. Vystoupil z letadla a šel na letištní věž. Já jsem tam byl dřív, a protože jsme nedostali žádný rozkaz, tak jsem nařídil vypnout radary a radiostanice, osvětlení, zamknout a nepustit. A on šel kolem mě a tvářil se, jako kdybych byl neviditelnej. On prostě dělal, jako že mě v životě neviděl, že mě nezná. Šel vedle mě, kolem mě, já tam stál ve funkci zástupce velitele letiště, čili člověk, se kterým by mohl jednat. A on šel nahoru na tu věž a dobýval se. Protože věděl, že maj přiletět další letadla. Ale bylo všecko vypnutý. Mě se na nic neptal, mě nikdo nekontaktoval. Sešel dolů a začal řídit přistávání těch letounů z vlastního letounu, se kterým přilítl. A teď si uvědomte. Teorie, nebo představa: letíte potlačit demonstraci nebo přípravu Československa proti Varšavské smlouvě a tak dále. Takhle byli ty lidi oblbnutí, to jsme se potom od nich dozvěděli, když nám to vyprávěli. A teďka ty letadla přiletí, přistanou. Nemají palivo. Jsou na zemi. Od nás nedostali nic. Navíc začalo pršet. Piloti bez paliva na letišti, které nebylo v provozu. A čekají. No co to je za strategii? Jak může letadlo bojovat, když nemá palivo? Přistane na letišti a teď je tam padesát letadel a nemají ani litr paliva a palivo u nás na letišti žádné nebylo.“

„A on si mě zavolal, měli jsme půl roku před koncem [studia na vojenské akademii]. A řekl mi: ,Podívej se. Za půl roku končíš a jsi jediný ve třídě, je vás tam třicet, který nejsi v partaji. Takže buď vstoupíš do partaje a ukončíš [studium] anebo nevstoupíš, skončíš a půjdeš nasluhovat.' A já jsem mu říkal: ,Ale soudruhu podplukovníku, já se nemůžu takhle rozhodnout, to je na mě moc.' ,Nemáš se co rozhodovat.’ Sáhl do šuplíku, vyndal vyplněnou přihlášku a říkal mi: ,Tady to podepiš.' A já jsem to podepsal. Přišel jsem domů, byl jsem krátce ženatý, měl jsem mladou ženou. Bylo jí třiadvacet let. A říkal jsem si: ,Já jí to musím říct, ale nevím jak.’ Prostě mně to nechtělo. Já jsem to považoval za nějakou slabinou. Ale tak jsem jí to pak večer řekl. A ona mi řekla: ,Udělals velkou chybu a budeš toho litovat.’ A já jsem si říkal: ,Hele, ona houby ví, nemá vůbec ponětí, co a jak.’ Namítal jsem: ,Oni by mě vyhodili. A co bych dělal?' ,Ono by se něco našlo.' A ona měla pravdu. No, takhle to bývá. Tak já jsem to podepsal, stal jsem se kandidátem.“

„Okupace Hradce Králové byla velice agresivní, agresivněji než Rusové si tam počínali Poláci, poslali tam výsadkovou jednotku, nevím v jakém rozsahu – rota, prapor. My jsme s nimi neudržovali žádné kontakty. Oproti Rusům, kteří si mysleli, že přišli jako naši osvoboditelé, zachránci, Poláci si počínali vůči nám velice agresivně. Také první, co bylo, nám obsadili naše velitelské stanoviště, které vyrabovali a totálně zničili. A dokonce, to mám také zdokumentováno, nás postavili s podplukovníkem Jelínkem, který byl velitelem letištního praporu, k hangáru. A jestli to mysleli vážně, nebo ne, ale řekli, že nás zastřelí. Skutečně jsme tam stáli s rukama nad hlavou u hangáru a čekali, jestli nás zastřelí. Byli to polští výsadkáři. Nezastřelili nás. Stáli jsme tam s tím Jelínkem. A pamatuji si, jak podplukovník Jelínek říkal: ,Kurva, tak ať už to spustěj, nebo se tady pochčiju.‘ Já jsem se nikdy dřív v takové situaci neocitl. Ocitl jsem se v nebezpečí při létání. Ale aby mě někdo postavil ke zdi a mířil na mě samopalama, to ne. Nevím, jak by se k tomu kdo postavil. Promítá se vám strašná spousta myšlenek. A kdyby to zmáčkli, tak je člověk mrtvej a nemůžete nic dělat. Nakonec nás pustili.“

„Z hlediska vojenského, když jsme hodnotili tu jejich akci, tak to bylo uděláno velice primitivně: Přistane letecký pluk bez jakéhokoliv zabezpečení, nemá palivo, mají podvěšený rakety, pumy, ale nemají palivo. Pozemní jednotky, které mají ten pluk zabezpečit, včetně rádiového zabezpečení, tvrdnou někde v Trutnově. Chtěli po nás palivo, ale my jsme na letišti palivo neměli. Protože bunkry, které se postavily, byly průchodný a palivo vytékalo do země, takže jsme měli záložní palivo na dvou jiných letištích, Eš u Pelhřimova a v Jičíně. V Jičíně na letišti byly tanky, někdo ty tanky otevřel, a to palivo vyteklo všechno na zem. Takže my jsme jim nic nemohli dát. Začalo pršet, neměli kde bydlet, seděli v letadlech, unavení, naštvaní, bez jídla, bez paliva. A měli bojovat. To si nedovedu představit. Po vojenské stránce to byl paskvil. Ale tak to skutečně bylo.“

„Než mě propustili z vazby, tak mně z milosti boží dodávali ráno, protože jsem neměl žádné finanční prostředky, abych si přečetl Rudé právo, to byla úřední tiskovina, tam jsem se dozvěděl, že byla nějaká Charta a že to jsou zločinci všecko a podvratný živle, jak to tam někde nazvali ‚charta neboli chátra‘, atd. Že společnost to odsuzuje, že podniky a školy atd. vydávají prohlášení. Tak jsem se snažil prostě získat informace, co ta Charta je. A teď si představte, že když jsem se dozvěděl ta jména, tak se mnou nikdo nechtěl komunikovat. Nikdo se mnou nechtěl komunikovat. Každému, kdo nebyl známý, jsem připadal jako agent, nebezpečný člověk. Ale nakonec jsem se dostal k Vaculíkovi. Vaculík mě pozval na takové sezení do nějaké hospody. Tam jsme si to všechno vypovídali. Tam mi dal papíry, abych tu Chartu podepsal. A zeptal se: ‚Chcete to zveřejnit, nebo ne?‘ ‚Když něco podepisuju, tak je to veřejný, nebo ne?‘ Manželka seděla v autě, potom prohlásila: ‚Tak teprve teď propukne ten velký průser, uvidíš.‘ Nevím proč, Chartu jsem podepsal koncem února 1977, po propuštění, to jsem byl v podmínce, ale Prečan, když vydal tu knížku, tu Chartu, tak jsem tam uveřejněn až v květnu 78.“