The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zbyněk Čeřovský (* 1931  †︎ 2024)

• narozen 13. července 1931 v Hořicích v Podkrkonoší

• roku 1949 maturoval na Reálném gymnáziu Josefa Jungmanna v Litoměřicích

• roku 1950 nastoupil do Dělostřelecké vojenské akademie v Hranicích, vyřazen v hodnosti poručíka

• studoval na Vojenské akademii Klementa Gottwalda

• roku 1961 přeložen na letiště Mimoň jako náčelník štábu Vyhodnocovacího a fotografického střediska

• vojenskou kariéru ukončil roku 1970 vyhazov z armády kvůli nesouhlasu s intervencí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• roku 1976 poprvé zatčen StB

• po propuštění z vazby podepsal Chartu 77

• roku 1981 podruhé zatčen StB, odsouzen k nepodmíněnému trestu na dva roky za protistátní činnost

• v rámci akce Asanace vystěhován roku 1984 do SRN

• po sametové revoluci se vrátil do Československa

• od roku 1991 ředitelem věznice v Praze na Pankráci

• v roce 1992 penzionován

• zemřel 25. června 2024

Zbyněk Čeřovský se narodil 13. července 1931 v Hořicích v Podkrkonoší. Jeho otec pracoval jako řidič u soukromé firmy, avšak v době, kdy se pamětník narodil, byl bez práce, protože onemocněl žaludečními vředy a prodělal operaci žaludku. Matka byla dámskou krejčovou a celá rodina musela vyjít pouze z jejího příjmu. Když se otec uzdravil, získal zaměstnání u firmy Elektrolux, která měla pobočku v Hradci Králové. Finanční situace rodiny se zlepšila, protože otec byl ve své nové práci, prodeji elektrospotřebičů (vysavačů, ledniček, leštičů parket atd.), úspěšný. V době protektorátu byl nasazen ve Dvoře Králové u firmy Junkers vyrábějící letecké motory. Opět onemocněl žaludečními vředy a v nemocnici byl operován. Posledního půl roku války pracoval ve vojenském skladu v Hořicích.

Rodina byla levicového zaměření. Již pamětníkův děda, který pracoval v textilce, byl původně anarchista, později sociální demokrat a nakonec představitel KSČ v Hořicích.

V Hořicích začal Zbyněk Čeřovský chodit do obecné školy na Habru. Když mu bylo osm let, zažil okupaci Čech a Moravy Německem. V březnu 1939 v Hořicích napadalo poměrně hodně sněhu. Muži z města byli posláni prohazovat silnice, aby wehrmacht mohl projet. Pamětník společně s dalšími kluky sledoval příjezd německých vozidel. Zapamatoval si, že Němci postavili na náměstí polní kuchyně a začali rozdávat německý eintopf. Spoluobčané tam chodili s miskami a jedli jej, jako by několik měsíců hladověli. A druhá vzpomínka na tuto dobu je spojena s německými vojáky, kteří díky výhodnému kurzu marky ke koruně (jedna marka byla deset korun) vtrhli do cukráren a vyjedli je. Za jednu marku si mohli koupit kus cukrářství, protože zákusek se prodával za padesát haléřů nebo necelou korunu.

Místo páté třídy byli žáci posláni do jednoletého učebního kurzu. Účelem tohoto nařízení bylo zkrácení školní docházky, aby mohli ve čtrnácti letech nastoupit do zaměstnání a podílet se na budování Třetí říše. Jeho rodiče původně chtěli, aby šel na víceleté gymnázium buď do Nového Bydžova, nebo do Hradce Králové. Ale v roce 1944 již byly velké problémy s dopravou. Nejezdily autobusy, pouze vlaky.

Na konci roku 1944 se v Hořicích objevily kolony Němců, tzv. národní hosté, kteří utíkali před postupující Rudou armádou. Pro jejich ubytování byly využity školy, a proto se pro místní děti téměř zrušila výuka. Pouze jednou týdně musely přijít do školy, kde dostaly papíry s napsanými úkoly, které měly do dalšího týdne vypracovat. Ale ani tato „výuka“ neprobíhala každý týden, protože někdy nebylo uhlí na topení, případně byla škola obsazena „národními hosty“.

V budově bývalé obchodní akademie byli ubytováni kluci z Hitlerjugend a v bývalém okresním úřadu německá děvčata. Když tito napochodovali na koupaliště Dachova, Češi museli odejít pryč. Ve škole, které se říkalo Vesna, byl lazaret pro doléčování příslušníků SS. A do tohoto lazaretu v sobotu na začátku května 1945 vtrhli místní a lynčovali zdejší zraněné vojáky. Co se s nimi přesně stalo, bohužel neví. Avšak v neděli do Hořic vjela německá kolona s tanky a s obrněnými vozidly a celé město na příkaz hejtmana z Hradce Králové obsadila.

Na podzim 1945 dostal otec Zbyňka Čeřovského nabídku, aby se stal národním správcem obchodu se zemědělskými stroji v Litoměřicích, které byly také posádkovým městem. Avšak byt, do něhož se měli nastěhovat, ještě používali sovětští vojáci a opustili jej dost zdevastovaný až při odchodu Rudé armády z Československa na konci roku 1945. V Litoměřicích Zbyněk Čeřovský chodil do Reálného gymnázia Josefa Jungmanna, z jehož druhého poschodí byl krásný výhled na město. Vzpomíná na svého spolužáka Milana Kučeru, jehož otec byl v roce 1947 velitelem posádky v Litoměřicích.

Dalším jeho kamarádem byl František Rypl.[1] Každou sobotu před polednem (pracovní týden měl šest dní, škola byla jen dopoledne), když uslyšeli hukot leteckého motoru, se nahrnuli k oknům, aby sledovali letoun, s nímž přilétal z Hradce Králové velitel Letecké vojenské akademie František Rypl st.[2] Před přistáním na tzv. Terezínské kotlině prováděl nad městem akrobacii. Všichni kluci mu záviděli nejen letoun, ale i jeho letecké umění a také záviděli svému spolužákovi Františku Ryplovi jeho otce. Ten to však pouze komentoval slovy: „Můj fotr se jednou stejně zabije.“ Jeho předpověď se nenaplnila. Genmjr. Rypl zemřel 2. srpna 1973 ve svých sedmdesáti letech. V letadle se však zabil František Rypl ml. jako plukovník u 3. divize PVOS 10. ledna 1974.

Po maturitě Zbyněk Čeřovský nastoupil do školy důstojnického dorostu a odtud byl v srpnu 1950 proti své vůli převelen do Dělostřelecké vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Třetího srpna 1952 byl vyřazen v hodnosti poručíka a byl převelen k 32. těžké dělostřelecké brigádě v Kostelci nad Orlicí. O měsíc později se vrátil do Hranic na Moravě do zpravodajského kurzu. Po návratu k dělostřelecké brigádě mu náčelník štábu oznámil, že byl vybrán do Vojenské akademie Klementa Gottwalda, kam nastoupil v roce 1953. Koncem téhož roku se oženil. Půl roku před ukončením akademie, v roce 1956, si jej předvolal zástupce náčelníka politického oddělení pplk. Vřešťák, který dříve vykonával funkci politického náčelníka u 32. těžké dělostřelecké brigády. Ten mu oznámil, že musí vstoupit do KSČ, jinak nedokončí školu. Nedostal ani čas na rozmyšlenou a musel hned v kanceláři podepsat přihlášku do strany. Když to doma oznámil manželce, tak mu na to odpověděla: „Jednou toho budeš litovat.“ Později musel uznat, že měla pravdu.

Po ukončení akademie s výtečným prospěchem byl v roce 1956 předvolán na zpravodajskou správu Generálního štábu ČSLA, kde mu oznámili, že bude zařazen ke štábu Protivzdušné obrany státu (PVOS). V roce 1957 došlo ke spojení PVOS s Velitelstvím letectva a vzniklo Velitelství letectva a protivzdušné obrany státu (VL a PVOS). Zároveň v této době prodělal pilotní výcvik a na podzim 1958 byl přeložen na letiště Plzeň-Bory k 45. dělostřeleckému průzkumnému leteckému pluku vyzbrojenému bitevními Iljušiny Il-10,[3] aby zde jako důstojník získal zkušenosti u řadového útvaru. Krátce po jeho příjezdu se celý pluk přesunul na letiště Líně, ale zde setrval jen dva měsíce a poté se vrátil do Borů.

K tomuto období se váže vzpomínka, že na letiště přepravili opravená cvičná „Arada“,[4] avšak ta byla určena k vyřazení a jednoho rána mechanici začali letadla autogenem rozřezávat, což piloti těžce nesli.

V roce 1961 byl Zbyněk Čeřovský přeložen na letiště Mimoň jako náčelník štábu Vyhodnocovacího a fotografického střediska a v roce 1965 se stal jeho velitelem. V následujícím roce nastoupil jako náčelník štábu k 18. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku v Pardubicích, tehdy podřízenému 34. stíhací bombardovací divizi (velitel plk. Filip) 10. letecké armády. Při reorganizaci letectva nařízené v roce 1967 došlo ke zrušení 18. sbolp. Do rušení zasáhla pohotovost vyhlášená v době šestidenní války na Blízkém východě. Po jejím skončení se v rušení pluku pokračovalo. Největší problémy nastaly s tím, kam umístit příslušníky útvaru, kteří chtěli setrvat v armádě, především s pozemním technickým personálem, přibližně se jednalo o 1500 lidí.

Po zrušení pluku Zbyněk Čeřovský obdržel rozkaz, aby se hlásil na štábu 30. stíhacího bombardovacího leteckého pluku v Hradci Králové, který byl podřízen 34. sbold v Čáslavi. Zde působil jako náčelník štábu a zástupce velitele pluku. V Hradci Králové jej zastihla srpnová intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ještě s jedním kolegou se jim podařilo odvézt z letiště všechny ruční zbraně a uložit je na Krajském národním výboru v Hradci Králové. Sovětský letecký pluk, který obsadil letiště v Hradci Králové s letouny MiG-17, přilétl z polské Žaganě.

„Okupace Hradce Králové byla velice agresivní, agresivněji než Rusové si tam počínali Poláci, poslali tam výsadkovou jednotku, nevím v jakém rozsahu – rota, prapor. My jsme s nimi neudržovali žádné kontakty. Oproti Rusům, kteří si mysleli, že přišli jako naši zachránci, Poláci si počínali vůči nám velice agresivně. Také první, co bylo, že nám obsadili naše velitelské stanoviště, které vyrabovali a totálně zničili. A dokonce […] nás postavili s podplukovníkem Jelínkem, který byl velitelem letištního praporu, k hangáru. Jestli to mysleli vážně, nebo ne, ale řekli, že nás zastřelí. Skutečně jsme tam stáli s rukama nad hlavou u hangáru a čekali, jestli nás zastřelí. […] Pamatuji si, jak podplukovník Jelínek říkal: ,Kurva, tak ať už to spustěj, nebo se tady pochčiju.‘ […] Já jsem se nikdy dřív v takové situaci neocitl. Ocitl jsem se v nebezpečí při létání. Ale aby mě někdo postavil ke zdi a mířil na mě samopalama, to ne. […] Promítá se vám strašná spousta myšlenek. A kdyby to zmáčkli, tak je člověk mrtvej a nemůžete nic dělat.“ Naštěstí je nakonec oba propustili.

Podle názoru Zbyňka Čeřovského nebyla invaze provedena profesionálně, především s ohledem, jak to vypadalo na letišti v Hradci Králové:

„Z hlediska vojenského, když jsme hodnotili tu jejich akci, tak to bylo uděláno velice primitivně: Přistane letecký pluk bez jakéhokoliv zabezpečení, nemá palivo, mají podvěšený rakety, pumy, ale nemají palivo. Pozemní jednotky, které mají ten pluk zabezpečit, včetně rádiového zabezpečení, tvrdnou někde v Trutnově. Chtěli po nás palivo, ale my jsme na letišti palivo neměli. […] Takže jsme měli záložní palivo na dvou jiných letištích, Eš u Pelhřimova a v Jičíně. […] Na letišti v Jičíně někdo otevřel nádrže, a to palivo vyteklo. […] Takže my jsme jim nic nemohli dát. Začalo pršet, neměli kde bydlet, seděli v letadlech, unavení, naštvaní, bez jídla, bez paliva. A měli bojovat…“ Tento sovětský stíhací pluk vyzbrojený MiGy-21, který obsadil letiště Mimoň, měl sloužit na sovětsko-čínských hranicích a rozkaz k přesunu do Evropy dostal již v květnu 1968.

Jiný den přiletěl na hradecké letiště generál Jaruzelski,[5] kvůli jehož návštěvě museli uvolnit hangár, aby v něm mohl předat polským vojákům vyznamenání za „boj proti kontrarevoluci v Československu“.

Zbyněk Čeřovský se ještě s několika piloty jednoznačně postavil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Avšak většina pilotů dospěla k závěru, že „je lepší blbý letadlo než dobrá lopata“, změnili názor na invazi a později podepsali souhlas s okupací. Ti, kteří podepsali, mohli sloužit dál. Těm, kteří nepodepsali, bylo jasné, že budou postupně z armády propuštěni. Zbyněk Čeřovský si naplánoval, že využije kurýrní letadlo, aby mohl s rodinou emigrovat na Západ. Ale jeho manželka s tím nesouhlasila. A především s ohledem na příbuzné, kteří by zůstali v ČSSR, svůj plán neuskutečnil. „Můj starší syn mi říkal, měl jsi uletět a my bychom se za tebou dostali. Jenže Honza Beneš utekl a viděl svoji dceru až za dvacet let. Byla to velmi komplikovaná situace.“

Protože předpokládal, že jej stejně od letectva vyhodí, raději sám požádal o propuštění, ale to bylo zamítnuto. Jako politicky nespolehlivý byl zbaven velení 30. sbolp a přidělen dočasně na štáb 34. sbold, které velel pplk. Sochor,[6] s nímž se znal z Mimoně. Avšak ten se k němu nehlásil a předstíral, že jej nezná, aby mu to neuškodilo v kariéře.

Propuštění pplk. Čeřovského proběhlo „běžným způsobem“, předvolali si jej na stranický výbor, kde mu oznámili, že se provinil proti stanovám strany, že se stal nepřítelem státu, že bratrskou pomoc nazýval okupací, atd. Přitížilo mu i jeho vystoupení ve východočeském rozhlase. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ, což byl předstupeň pro propuštění z armády.

Na květen 1970 se připravovala letecká přehlídka a Zbyněk Čeřovský byl jmenován náčelníkem štábu letecké přehlídky, zodpovídal za její provedení 34. sbold. Tuto funkci považoval za past na sebe, že jakýkoliv průšvih by mohli použít proti němu a zdůvodnit tím vyhození z armády. Naštěstí u 34. sbold proběhlo vše v pořádku a po skončení přehlídky jej pochválil velitel 10. letecké armády genmjr. Remek.[7]

Přehlídka se konala v neděli a již v pondělí, když přijel pplk. Čeřovský k letišti, byl mu zakázán vstup. Dalšího půl roku strávil doma s polovičním platem a čekal, jaké bude rozhodnutí o jeho dalším osudu. Za nesouhlas s intervencí vojsk Varšavské smlouvy mu hrozila i obžaloba z porušení vojenské přísahy. Předvolali jej na divizi, aby podepsal posudek, který byl na něj vypracován, ale to odmítl. Znovu jej zavolali o dva týdny později, ale opět posudek nepodepsal. Následně jej pozvali na okresní vojenskou správu, kde mu oznámili, že je propuštěn z armády. Později byl degradován na vojína.

Poté se snažil sehnat zaměstnání, posílal různé žádosti, až se mu nakonec podařilo získat práci u Plynostavu. Avšak nesměl zůstat v Pardubicích, musel odejít do Šafaríkova[8] na Slovensko, kde se budovala část tranzitního plynovodu. „Jestli si někdo tenkrát myslel, že je v armádě bordel, tak my jsme říkali: ,Armáda, to je vysoce organizovaná společnost.‘ Ale to, co se dělo tam, to byl bordel. To si neumíte představit, co se tam dělo… Tam se mrhalo miliony.“

Později pracoval na úseku plynovodu stavěném v západních Čechách, od Stříbra až k hranicím. Zde docházelo k absurdním situacím vyplývajícím z toho, že Zbyněk Čeřovský neměl povolený vstup do hraničního pásma, kde jeho podřízení pracovali. Ráno před odjezdem na staveniště jim dal úkoly, ale nemohl si ověřit jejich plnění ani celkový průběh prací…

Poté pracoval na stavbě horkovodu z elektrárny Komořany do Chomutova. Stavba byla ve velkém skluzu, a když se pokusil to dát nějak do pořádku, včetně snahy prosadit dodržování zákazu pití alkoholu v práci, dostal se do velkých problémů. Dokonce na podzim 1976, před volbami, si pro něj přijela StB, že organizuje podvratnou činnost s pomocí letáků a že byl jakožto známý nepřítel strany vytipován jako autor těchto letáků. Druhý den po zadržení jej soudce Okresního soudu v Chomutově obvinění zprostil. Ale bylo mu jasné, že to určitě bude mít pokračování. Ještě ten den si pro něj přijeli příslušníci Veřejné bezpečnosti a umístili ho do cely předběžného zadržení. Když jej v noci převáželi do Chomutova, řidič služební volhy si pustil rádio a z něj se ozvala Svobodná Evropa. Druhý policista se probudil a řidiče seřval, co to pouští… V poledne jej předvedli před prokurátora, který na něj uvalil vazbu pro podezření z výtržnictví. Odtud byl Zbyněk Čeřovský převezen do Jáchymova, kde k němu přišel jeden bachař, který mu řekl, že pod jeho velením sloužil jako voják základní služby na pardubickém letišti. Při jednání před soudem první instance byla žaloba zrušena. Ale prokurátorka podala námitku, proto rozsudek nenabyl právní moci a pamětník byl opět odvezen do Jáchymova. Několik měsíců se nic nedělo, ani se nemohl setkat se svojí advokátkou, a proto mu spoluvězni poradili, aby vyhlásil hladovku. Po pár dnech hladovky byl nakonec v únoru 1977 propuštěn. A když takto stál bez prostředků před věznicí a přemýšlel, jak se dostat domů do Chomutova, přijela tam volha. Obával se, že jej opět chtějí zatknout, naštěstí se ukázalo, že auto nepatří StB. Řidič jej nakonec odvezl až do Chomutova.

Začala soudní anabáze, protože propuštění bylo pouze podmínečné. Okresní soud opět zrušil obvinění pro nedostatek důkazů, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem, aby se nemuselo ing. Čeřovskému vyplácet odškodnění za dobu strávenou ve vazbě, vynesl odsuzující rozsudek. Než nabyl tento rozsudek právní moci, bylo potvrzeno jeho podmíněné propuštění.

Když byl ve vazbě, dostával Rudé právo, ze kterého se dozvěděl, že vznikla Charta 77. Samozřejmě, že komunistický tisk ji charakterizoval jako kriminální a podvratnou činnost, ale důležité bylo, že zjistil, že vůbec něco takového vzniklo. Jakmile se dostal na svobodu, snažil se pamětník její tvůrce kontaktovat, aby ji mohl také podepsat, ale nikdo s ním nechtěl komunikovat. Asi se obávali, že se jedná o provokaci. Na konci února nebo začátkem března 1977 se mu podařilo sejít se s Ludvíkem Vaculíkem[9] a Chartu 77 podepsal. Avšak v seznamu vydaném Vilémem Prečanem[10] je uváděn až v roce 1978.

Zároveň se snažil sehnat zaměstnání a nakonec nastoupil do pardubické elektrárny jako strojník na turbíně. Když vyšlo přes zahraniční rozhlas najevo, že podepsal Chartu 77, kolegové v práci mu říkali, aby si dal pozor, že by jakákoliv závada mohla být svedena na něj, aby si raději našel nějaké „méně nebezpečné“ zaměstnání. K technickým závadám a různým výpadkům v provozu občas docházelo. Proto si našel zaměstnání jako bagrista v Holicích, kde byla jeho manželka ředitelkou zvláštní školy. Později byla z funkce odvolána bez udání důvodu.

V této době se Zbyněk Čeřovský začal více angažovat v protirežimní činnosti. Mimo jiné navázal kontakt s velvyslanectvím USA a SRN. Aby jeho cesty do hlavního města byly méně nápadné, nastoupil k Metrostavu. Pracoviště měl u dnešní stanice metra Florenc. Po celou dobu byl v hledáčku StB. V roce 1980 při jednom z výslechů estébáci nabídli pamětníkovi, aby se vystěhoval z ČSSR, ale ten to tehdy odmítl. Zároveň byl sledován v rámci akce StB s názvem Soused.

Večer v pondělí 9. listopadu 1981, když jej manželka a syn přivezli na nádraží, protože měl jet na noční směnu, jej zadržel příslušník StB mjr. Žák, který měl mimo jiné na starost i Václava Havla. Odvezl jej na Krajskou správu StB v Hradci Králové, kde byla Zbyňku Čeřovskému přednesena obvinění dle trestního zákona § 98 (podvracení republiky), § 100 (pobuřování), § 103 (hanobení republiky a jejího představitele) a § 105 (vyzvědačství). Následovaly výslechy, kde mu předkládali i podvržené lístky s texty psanými rukopisem, který velmi připomínal jeho vlastní. Druhý den prokurátor potvrdil vazbu pro ing. Čeřovského. Největší obavy měl pamětník z případného usvědčení z vyzvědačství, protože měli zdokumentováno, kdy byl na západních velvyslanectvích. Výslechy trvaly půl roku a estébáci při nich využívali především psychického nátlaku. V 18 hodin jej odváděli k výslechu, který trval do noci. Budíček byl v 5 hodin ráno, takže mohl spát jen pár hodin denně. Cílem bylo, aby byl unavený a nedokázal se soustředit.

Soud se konal v Pardubicích a Zbyněk Čeřovský byl odsouzen na dva roky do druhé nápravné skupiny, protože předtím byl již ve vězení. Proti rozhodnutí se odvolal, že byl pouze ve vazbě. Rozsudek byl nakonec změněn na první nápravnou skupinu, tzv. pevnou, na Borech. Zde se setkal s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem st.,[11] Petrem Pospíchalem, Janem Litomiským,[12] Albertem Černým,[13] katolickými knězi Františkem Líznou,[14] Dominikem Dukou,[15] páterem Rožánkou a panem Vlčkem z olomoucké diecéze.

Mezi dalšími vězni se nacházel také MUDr. Jaroslav Jaroš, který byl dříve lékařem u protiletadlového pluku ve Stříbře. Chtěl se za každou cenu vyvázat z vojenské služby, ale jeho žádosti o propuštění byly zamítány. A tak jednou dostal radu: „Řekni v hospodě, vole, třeba, Husák je vůl, a budeš v civilu raz dva.“ Rada to byla dobrá, jenže měla háček. Cesta do civilu vedla přes vojenský soud, kde byl odsouzen na tři roky za hanobení prezidenta a za snahu vyhnout se vojenské službě. Trest si odpykával na Borech. Jaroslav Jaroš se snažil dělat pro vězně vše, co bylo v jeho silách. Dostal se jako lékař na ošetřovnu a byl to on, který ihned informoval Zbyňka Čeřovského o tom, že Václav Havel je těžce nemocný, má oboustranný zápal plic, a pokud ho nepřevezou do dobře vybavené nemocnice, zemře. Taková ve věznici nebyla. Ing. Čeřovskému se podařilo poslat moták o Havlově zdravotním stavu své manželce. Ta odjela za velvyslaneckým radou velvyslanectví SRN a předala mu moták. Ještě týž večer o zdravotním stavu Václava Havla odvysílala zprávu Svobodná Evropa, od ní ji převzal Hlas Ameriky, BBC a Deutsche Welle. Zakrátko byl Václav Havel převezen do civilní nemocnice. Ale po revoluci se již k Čeřovským nehlásil a odmítal se s nimi sejít.

Měsíc před propuštěním za Zbyňkem Čeřovským přišel estébák, představil se jako por. Procházka, ale s největší pravděpodobností se nejednalo o pravé jméno. Oznámil mu, že se po propuštění musí vystěhovat z ČSSR, jinak znovu stane před soudem a bude odsouzen za vyzvědačství, což by pro něj jako bývalého důstojníka ČSLA znamenalo vysoký trest a malou pravděpodobnost, že by se vůbec z vězení dostal živý. Před opuštěním republiky musel vrátit veškerá vyznamenání, která dostal během služby v armádě. Museli prodat dům, na který ještě měli půjčku. Požadovali, aby s nimi mohl odjet i jejich mladší syn, který právě v té době plnil základní vojenskou službu. (Starší syn Aleš emigroval již v roce 1980 přes Jugoslávii.)

Po příjezdu do SRN v roce 1984 jim ubytování, jídlo a menší kapesné (po 300 DM měsíčně) zajišťovali Američané, kteří je také zpravodajsky vytěžovali. Začátky byly těžké, především z důvodu nejistoty, jak se uživí, ale nakonec Zbyněk Čeřovský začal psát pro Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, BBC atd. Jeho manželka Libuše získala trvalý pracovní poměr přímo ve Svobodné Evropě, měla na starost komunikaci s disentem v ČSSR. Během své emigrace podnikli množství pracovních cest, které je zavedly do většiny států západní Evropy, Kanady a Spojených států, kam odešli jejich synové. Sami zůstali v Mnichově.

Po listopadové revoluci se Čeřovští vrátili do Československa. Zbyněk Čeřovský zažádal o rehabilitaci, navrácení vojenské hodnosti, přijetí do stavu československé armády a později také, stejně jako jeho manželka, o uznání statutu příslušníka III. odboje. Rehabilitace proběhla, byla mu navrácena hodnost, ale pouze v záloze. Do aktivního služebního poměru nebyl přijat se zdůvodněním, že by nebyl přínosem pro armádu, protože kritizoval prezidenta Václava Havla. Libuši Čeřovské bylo zapojení do III. odboje potvrzeno, avšak Zbyňku Čeřovskému nikoliv.

V květnu 1990 Čeřovští přijeli do Československa společně s ředitelem československého vysílání Svobodné Evropy Karlem Kašpárkem[16] a zúčastnili se sjezdu Československé strany lidové. Zde Zbyňku Čeřovskému nabídli práci v branně-bezpečnostní komisi. V září 1991, kdy bylo jasné, že se nebude moci vrátit do armády, přijal nabídku na post ředitele věznice na Pankráci, „protože československé vězeňství znal zevnitř“. Díky svědectví se podařilo najít místo, kde byla popravena Milada Horáková, a zde byl následně vztyčen kříž. Pamětník se během svého působení na Pankráci zúčastnil dvou stáží v zahraničí a podle nabytých zkušeností se pokusil upravit fungování věznice, čímž se dostal do konfliktu s nadřízenými. Protože měl důchodový věk, byl poslán do důchodu.

Dalším drsným setkáním s realitou, jak s „podnikateli“, tak se soudy, se po jejich návratu do vlasti stala stavba domu. Čeřovští koupili pozemek a uzavřeli smlouvu na stavbu domu „na klíč“. Majitel stavební firmy postavil polovinu hrubé stavby, nechal si vyplatit všechny peníze na dokončení stavby a s penězi zmizel. Přes řádně uzavřenou smlouvu a jasně v ní stanovené povinnosti a práva stran se soudní řízení poté táhla více než jedenáct let. Jediným štěstím bylo, že se jednalo o veřejnou obchodní společnost, kdyby to byla společnost s ručením omezením, tak by s největší pravděpodobností nedostali nic.

„Já jsem s touto situací naprosto nespokojený. […] Po převratu jsme si představovali, že to bude všechno jinak, že tu nastane právo a lidé, kteří se zkompromitovali s předchozím režimem, nebudou u moci.“

Poznámky:

[1] Plk. Ing. František Rypl (1933–1974), velitel 8. a 11. stíhacího leteckého pluku a od prosince 1973 náčelník oddělení stíhacího letectva 3. divize PVOS. Zahynul při havárii MiGu-15bis.

[2] Genmjr. František Rypl (1903–1973) sloužil v předválečné čs. armádě, v roce 1925 úspěšně ukončil Vojenskou akademii v Hranicích, do roku 1929 sloužil jako dělostřelec, následně nastoupil k Leteckému pluku 3 Generála letce Milana Rastislava Štefánika. V roce 1935 se stal velitelem ČLH Hradec Králové, za druhé republiky působil na ministerstvu vnitra. Za 2. světové války bojoval v RAF u 310. čs. perutě (v druhé polovině roku 1940 velitel letky A) a 307. polské perutě (dva měsíce v roce 1942). Dále působil na Inspektorátu čs. letectva a ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky. V lednu 1945 převzal funkci navigačního důstojníka u 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR. Od listopadu 1947 do června 1951 velel Letecké vojenské akademii a od dubna 1952 do července 1954 Leteckému výzkumnému ústavu.

[3] V ČSR se vyráběly licenčně v letech 1952–1955 v továrně Avia pod označení B-33, případně CB-33 (cvičná verze).

[4] Jednalo se o letadla Arada Ar 96, vyráběná pro čs. letectvo po válce do roku 1950 v továrnách Avia a Letov pod vojenským označením C-2.

[5] Generál Wojciech Jaruzelski (1923–2014) zastával od dubna 1968 post ministra obrany, předtím byl od ledna 1965 náčelníkem Generálního štábu Polské lidové armády.

[6] Pplk. Ladislav Sochor velel 34. sbold od srpna 1968 do listopadu 1970 (od května 1970 již jako plukovník) a následně v letech 1973 až 1975. Od roku 1985 do ledna 1990 velel 10. LA, to již v hodnosti generálmajora a od května 1987 generálporučíka.

[7] Genmjr. Ing. Jozef Remek (*1927) velel 10. LA v letech 1969 až 1973, do ledna 1976 zastával funkci Náčelníka letectva a PVOS, zástupce MNO, v říjnu 1974 povýšen na generálporučíka. Do konce února 1990, kdy byl propuštěn do zálohy, byl velitelem čs. letectva. Otec čs. kosmonauta Vladimíra Remka (*1948).

[8] Od roku 1992 Tornaľa, okres Revúca.

[9] Ludvík Vaculík (1926–2015) prozaik, autor manifestu Dva tisíce slov z roku 1968, založil samizdatové nakladatelství Petlice (1971), jeden ze signatářů Charty 77.

[10] Vilém Prečan (*1933) český historik, podílel se na vydání sborníku dokumentů Sedm pražských dnů, 21.–27. 8. 1968 (HÚ ČSAV, 1968), v roce 1970 byl z ČSAV propuštěn a o šest let později emigroval do SRN. V roce 1986 byl jedním ze zakladatelů Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v Scheinfeldu. Po návratu do vlasti byl v letech 1990 až 1998 ředitelem Ústavu soudobých dějin. V letech 2008 až 2010 a od roku 2013 je členem vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

[11] Jiří Dienstbier st. (1937–2011) politik, novinář a disident. V letech 1955 až 1960 studoval žurnalistiku na FF UK. V roce 1958 vstoupil do KSČ. V letech 1958 až 1969 pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu v západní Evropě, na Dálném východě. Postavil se proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR, za což byl v roce 1969 vyloučen z KSČ. V letech 1970 až 1979 pracoval jako dokumentátor Projektového ústavu VHMP. V roce 1977 podepsal Chartu 77, jejímž mluvčím byl v letech 1979 a 1985. Vězněn byl v letech 1979 až 1982, poté směl vykonávat pouze manuální práce. Od prosince 1989 do července 1992 působil jako československý ministr zahraničí a místopředseda federální vlády. V letech 1998 až 2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko. V roce 2008 úspěšně kandidoval na senátora za volební obvod Kladno.

[12] Jan Litomiský (*1943) disident, signatář Charty 77, aktivně působil ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1981 zatčen a vězněn do února 1984. Od ledna 1987 byl rok mluvčím Charty 77. Také se angažoval v Hnutí za občanskou svobodu a v evangelické církvi. Ve volbách v roce 1990 byl zvolen do České národní rady za Občanské fórum a v roce 1992 za Křesťanskodemokratickou stranu. V letech 2006 až 2010 byl vládním zmocněncem pro lidská práva. 

[13] Albert Černý (*1937) herec, signatář Charty 77. Po listopadu 1989 kooptován do Federálního shromáždění za ČSSD, ve FS setrval až do roku 1992.

[14] František Lízna (*1941) kněz, jezuita. Pocházel z komunisty pronásledované rodiny, sloužil u PTP a byl pětkrát vězněn. V roce 1974 byl vysvěcen na kněze. V roce 1978 podepsal Chartu 77. Po sametové revoluci mohl začít kázat veřejně. V letech 1995 až 2004 působil jako vězeňský duchovní na Mírově a farář ve Vyšehorkách. V roce 2000 se stal členem vládní Rady pro lidská práva.

[15] Dominik Duka (*1943) v roce 1965 začal studovat teologii v Litoměřicích, v lednu 1968 byl přijat do tajného noviciátu dominikánů. V červnu 1970 byl vysvěcen na kněze, ale o pět let později mu odňali státní souhlas k výkonu duchovní činnosti. V roce 1981 byl uvězněn, v letech 1986 až 1998 provinciál České provincie dominikánů, 1998 až 2010 24. biskup královéhradecký, od února 2010 36. pražský arcibiskup a primas český, 18. února 2012 jej papež Benedikt XVI. jmenoval kardinálem.

[16] Karel Kašpárek (1923–2008), lékař a rozhlasový novinář. Před únorem 1948 člen Čs. strany lidové, po převratu byl ze strany vyloučen a emigroval do Rakouska, později do SRN. Zde nastoupil do čs. oddělení Svobodné Evropy, kde působil šestatřicet let.