Josef Červenka

„To bylo úplně zbytečné, že sem vtrhly ta vojska, protože přece proti socialismu tenkrát nikdo nešel. Lidé jen chtěli, aby se to zlepšilo, protože my jsme tady byli skutečně v koncentráku, celé hranice obehnané dráty, kam jsme mohli jít? Naše peníze nebyly směnitelné, platily jen tady. Je pravda, že jsme dostávali od závodní rady poukázky za sto korun a jeli jsme třeba do Maďarska, nebo do NDR, do Varšavy, do Čenstochové. Když jsme byli v Maďarsku, kde měli dobré věci, chtěli jsme nakoupit. Měli jsme vyměněné peníze, jenomže nám chyběly, tak jsme šli do směnárny, tam po nás chtěli to potvrzení, poukázku jsme měli jen na sto korun a víc nám nemohli vyměnit. Přišli tam západní Němci, Angličané, vytáhli peníze a oni jim směnili jakoukoliv částku, takže bohužel ten socialismus za moc nestál."

„28. dubna, kdy už bylo slyšet dělostřeleckou palbu a lidi se báli, si (matka) vzpomněla, že když šli z kostela, tak jí děvčata říkali: 'Nebudte doma, přijďte k Hlaďákům do sklepa', to byl hostinec a taneční sál. Tak matka nakonec vzala uvařené vejce a chleba, vyšli jsme z těch vrat a šli jsme nahoru, stálo tam asi dvacet německých vojáků. Nic nám neudělali, prošli jsme kolem a šli jsme do sklepa,už byl plný lidí. V jednom kuse jsme se modlili, každý měl strach. 29. dubna byla slyšet strašná střelba, to už byly pěchotní zbraně, hrůza, lidi naříkali a stále víc jsme se modlili. Trvalo to až do odpoledních hodin, asi do 17 hod, pak to přestalo. Němci už šli na Maršov a hnali je, tak jsme vyšli ven. Všichni objímali Rusy a nosili jim slivovici, domácí pálenku, každý měl štamprli, ale oni je nechtěli, vzali si celou flašku a pili kolem dokola. U Děťákového leželi dva zastřelení němečtí vojáci, ty potom naši chlapi zakopali do skály, tam byla taková vyhloubenina, dodneška tam odpočívají."