Rubén Chababo

„Na rozdíl od jiných zemí v regionu nabízela myšlenku usmíření pouze pravicová část společnosti a katolická církev. Argentinské hnutí za lidská práva hájilo od počátku svého boje ospravedlnění pojmů pravdy a spravedlnosti s jasným vědomím, že obránci myšlenky usmíření nehledali nic jiného než prominutí a zapomnění napáchaných zločinů; a nutno říci, že se jim tato snaha v budoucnu vyplnila. Osobně věřím, že je nutno smířit se, avšak nikoliv s pachateli, ale s naší historií a bolestivou minulostí. Ale aby se tak stalo, musí být znovu nastolena pravda a spravedlnost. Nelze přijmout myšlenku usmíření bez toho, aniž by byla uznána újma, kterou společnost utrpěla.”

„Na rozdíl od Guatemaly nebo Salvadoru byla v Argentině síla represivního aparátu mířena na střední vrstvu a intelektuáy – na odborové pracovníky a organizované studenty – tedy na sociální skupiny, které umějí pozvednout svůj hlas a nechat se slyšet. Tady v Argentině zná každý právník, každý soudce, každý architekt, každý inženýr, každý psycholog, každý pedagog, každý lékař někoho, kdo tuto represi zažil na vlastní kůži. Instituce těchto profesí byly násilnou diktaturou ovládnuty, poškozeny a zmrzačeny. Chci tím říci, že násilí bylo soustředěno obzvlášť na sociální skupiny, které se umí odvolat na svá práva, a myslím, že tento fakt významně přispěl k tomu, aby po obnově demokracie nebyla jejich zkušenost minulosti zapomenuta. Neříkám, že to byl jediný důvod; říkám, že jde o jednu z proměnných, kterou je třeba vzít v úvahu, abychom pochopili, proč má historická paměť ve společenském prostoru a veřejných debatách takovou váhu.“