Ivan Chadima

„Po příletu do Kanady jsem spolu s dalšími emigranty z Československa dostal ubytování v klášteře. Každý jsme měli vlastní pokoj, dávali nám jídlo, učili nás francouzsky a anglicky. Sám jsem tam vydržel jen přibližně týden, protože jsem si hned našel práci, ale někteří jiní tam zůstali i rok a půl; pobírali totiž padesát dolarů na osobu jako týdenní kapesné, navíc jim bylo zdarma poskytováno veškeré zaopatření, takže si našetřili na spartaka a jeli zpátky. A takových nebylo málo... S tímhle přístupem mám spojenou jednu historku. Mniši, kteří se o nás starali, se na jedné schůzi zeptali, jestli je všechno v pořádku. Přihlásil se jeden doktor, který byl v klášteře už od září 1968, ne od ledna 1969 jako já, nechal si tlumočit a slovensky pronesl: ,Když jsme přijeli, měly pomeranče oproti těm, co dostáváme teď, méně peciček.‘ Já jsem myslel, že mě raní mrtvice! Styděl jsem se, že si to neumíš představit.“

„V hotelu UN Plaza každý červen probíhalo hodnocení předchozího roku. Během jednoho takového hodnocení se mě můj nadřízený Tom Appleby zeptal: ,Chadimo, co tebe vlastně v životě motivuje?‘ Odpověděl jsem mu, že trochu uznání, trochu peněz, on se na mě jen díval a řekl: ,To jsem si nemyslel, že jsi tak blbej. Jediná snaha v životě, která za něco stojí, je dostat svůj život pod kontrolu. Ty nemáš vůbec žádnou! Bydlíš v hotelu, auto máš v hotelu, jíš tady... Když umřu, přijde někdo jiný a vyhodí tě, nebo když tě vyhodím já sám, půjdeš na ulici, budeš shánět práci a takovou, jako máš tady, těžko najdeš.‘ Trošku jsem se zalekl, přemýšlel jsem, co s tím udělám, a nakonec jsem využil toho, že ve stejné době začínala jednání s porevolučním Československem. Jeden můj kamarád dělal pro Bankers Trust, druhý pro White and Case a spolu s nimi jsem Václavu Havlovi a jeho ministrům zorganizoval schůzky s důležitými partnery při jejich první cestě do Ameriky.“