Jiří Chadima

„Celá ta spolupráce byla v tom, že když přišly nějaké papíry, tak jsem zavolal Pepíka, on přišel, vyzvednul si je, a jednou za rok k vánocům, bylo to asi dvakrát, mi přinesl nějaký košík." - „Prý jste prováděl prověrky lidí nominovaných na spolupráci. Je to možné?“ - „To bylo jen jednou. Volali mi, že ke mně někdo přijde a hude se tvářit jako zákazník a já ho mám mezi řečí okouknout, jestli je schopný, nebo ne. Celý ten rozhovor proběhl tím způsobem, že jsem potom ohlásil, že je mdlé inteligence a k ničenu se nehodí.“

„Vím, že byl nějaký dotazník, těsně v roce 1945. Všichni členové zpravodajské brigády jsme museli odpovědět na dotaz, jak si představujeme republiku. Jestli samostatnou socialistickou republiku, to si pamatuji přesně, tuto formulaci, nebo jako předmnichovskou republiku, anebo jako připojenou k Sovětskému Svazu. Všichni, kdo jsme byli z grafické školy v té zpravodajské brigádě, tak jsme zaškrtli ‚samostatnou socialistickou republiku.‘“

„No dneska je trošičku taková móda tvrdit, že to jaksi byl nějaký mocenský boj mezi dvěma křídly komunistické partaje, ale podle mé zkušenosti a podle toho, co jsem viděl po ulicích, to byla opravdu celonárodní záležitost. Ulice diskutovala, lidi k sobě měli najednou blízko. Nikdo nesnášel ty fráze, kterými jsme byli krmení. Takové heslo osmašedesátého roku bylo: ‚Necituj, mluv za sebe!‘ No, a pochopitelně v popředí byli a největší sympatie měli ty lidi ze špičky, kteří se nebáli jít diskutovat. Třeba Goldstücker chodil na právnickou fakultu, což byla velmi horká půda pro levicové lidi. K tomu [něco] vím, já jsem tehdy byl předseda jedné ze čtyř organizací komunistické strany ve Svazu výtvarníků. Jak je známo, umělecké svazy byly později hodnoceny jako sídlo kontrarevoluce. Ještě jedna věc, o které se nemluví: v tom šedesátém osmém roce byl takovým určitým střediskem okresní sekretariát komunistické strany v Praze 1. Bylo to trochu dáno tím, že Praha 1 neměla ve své péči pouze uliční organizace z Prahy 1, ale z nějakých neznámých důvodů byly Praze 1 přiděleny stranické organizace uměleckých svazů a celostátních institucí, jako byla Akademie věd, jednotlivá ministerstva a tak dále.“

„Ty nálety, pořád jsme čekali, kdy to bude naostro, a ono pořád nic. Až jednou jsme jeli z Fidlovačky, vezli jsme náklad těch tašek. A najednou to začalo houkat: byli jsme na Slovanech, tam u Botanické zahrady. Pochopitelně jsme si říkali, to jako nepůjdeme do krytu, popojedeme na Karlák. Svítilo sluníčko, bylo docela hezky. Tam si sednem na lavičku, tak nějak abychom viděli na povoz. Tam přečkáme nálet. Ale vylítnul policajt a zahnal nás do baráku. Tam jsme seděli na schodech a najednou – dodnes mám ten optický vjem – jako když zafouká vítr, tou ulicí se přehnaly různé papíry, přeběhnul černý pes, zablesklo se. A dál už nějací lidé, protože se nechodilo moc do krytu, nikdo tomu nevěřil, lidi zůstávali doma, tak jak se teď hrnuli, tak nás smetli do sklepa. A v tom sklepě najednou nějaká babička začala naříkat: ‚Kde jsou ti chlapci od toho vozíku, co hoří před barákem?‘ No, ty nesmysly, co jsme vozili, ty byly tak lehce hořlavé, že to vzplanulo. Ten vozík byl z tvrdého dřeva, byl trochu očouzený a ohořelý, ale byl provozuschopný. A tenkrát, když se vylezlo, tak jsme poprvé viděli, co je to válka. Na tom dvoukoláku jsme vozili raněné do takového improvizovaného lazaretu, který byl tam někde za tím parčíkem u ministerstva zemědělství v jedné té uličce, nevím, jak se jmenuje, myslím Gorazdova. To byl nějaký německý lazaret. Tehdy při tom náletu přišla o život ta starší, údajně nadanější dcera Josefa Lady. Tam jsme nějaký čas vozili ty lidi, dokud bylo co, co se posbíralo. Potom tam to bylo zastavěno, dalo se odtamtud dostat jenom pěšky. Tak ten dvoukolák jsme si tam v nějakém úřadu, který měl velký dvůr, tam jsme se domluvili s vrátným, že si ho tam necháme, a přes Nuselské schody jsme vylezli. Vrátili jsme se na místo. Tam už všichni věděli, že v té době, co byl ten nálet, tak jsme tam někde museli jet, takže nás vítali jako znovunarozené děti. Tehdy jsme si říkali: Tento způsob války je nám nepochopitelný. Baráky byly rozbité, hořel emauzský klášter a opodál, co by kamenem dohodil, jezdily dál vojenské transporty po železničním mostě. Nerušeně. Údajně, tehdy jsme to ještě nevěděli, ale údajně si měli splést odborníci Prahu s Drážďany. Potom už se to nachylovalo, už jsme toho moc nenajezdili, i když ten vozík byl ohořelý, ale použitelný. Vím, že už jsme tenkrát před Prvním májem navštívili v kanceláři toho osobního referenta, kádrováka. Řekli jsme: ‚Pane majore, my už nebudeme jezdit, my teď máme jiné starosti.‘ A on nemrknul okem, jen řekl: ‚Kluci, jen dávejte bacha, ať někde zbytečně nezařvete.‘ Tím se s námi rozloučil.“