Anežka Charvátová

„Slyšela jsem moře a cítila jsem to slunce, jak pálí. Ty kabriolety, o kterých píše, jsem už neviděla, i když tam stále jezdí ty americké vozy z 50. let. Prostě tu Kubu jsem tam hrozně vnímala, ten život, jaký na té Kubě byl a jaký by mohl být, kdyby se to všechno nedostalo do toho strašného ekonomického i lidského průšvihu. V 70. letech, kterým se říká ‚černá léta‘ na Kubě, kdy to začalo jít všechno úplně do háje, v 80. to už bylo v háji a v 90. se to ještě prohloubilo. Při čtení Cabrera Infanta si člověk představoval, jak ta Kuba mohla být úplně jiná.“

„Další cenná zkušenost byla Havana, což byl přelom 19871988, nastupovala jsem na konci října a byla jsem tam do konce března, akorát těch šest měsíců. Měla jsem štěstí, že přede mnou tam byly spolužačky na tři měsíce, takže jsem měla od nich přesné pokyny, co si s sebou musím vzít, protože na Kubě to není. Takže jsem si s sebou vezla svoje umyvadlo, samozřejmě zásobu všech hygienických prostředků na celých šest měsíců a tak dále. Byla to škola života nejen z hlediska jazyka, ale spíš z hlediska opravdu přežívání. Protože my jsme tady na tom nebyli úplně skvěle za socialismu, nebyl tu k dostání toaletní papír, vždycky bylo něco, co nebylo, ale na té Kubě nebylo vůbec nic, a to bylo ještě před pádem socialistického bloku, tak ještě dováželi alespoň něco ze Sovětského svazu, ale měli tam jídlo opravdu mizerné. Být na Kubě a nemoct si koupit kubánské kafe a kubánské pomeranče, to mi přpadalo úplně absurdní, protože všechno se vyváželo. A takový ten každodenní život, který spočíval v tom, že nikdy netekla voda přes den. Takže člověk si musel v šest hodin přivstat, nachytat vodu do toho umyvadla, co jsem si s sebou přivezla, protože jsem věděla, a potom celý den, když jste se potřebovali umýt, se používala ta připravená voda, protože přes den netekla. To jsou věci, které samozřejmě nejsou zásadní, ale pro to přežívání to poměrně zásadní bylo. Člověk se musel naučit o sebe trošku postarat.“