Ludmila Charvátová

„No, my jsme se nachystali, doma jsme měli sklípek. Tak jsme si nachystali jídlo, peřiny do sklepa. Dojeli k nám poslední Němci, co ustupovali. Vyptávali se nás, kde jako míníme být, a ten Němec nám vysvětlil, že to tam máme nebezpečný, jsme u potoka, je tam most podminovaný, tak my jsme se odstěhovali sem. A dobře, možná, že nám aj zachránili život. Protože jak stříleli, trefili k nám oknem do kuchyně, podlaha byla rozbitá a ty dveře a to všecko. A potom, až se to všecko přešlo, tata povidá: ,Budu muset jít popravit.' Měli jsme tam kobylu a od ní jsme si vychovali hříbátko, a už byla na zapřahání. A on došel do maštale a maštal prázdná. V životě jsem ho neviděla plakat, jak došel a povidá mě: ,Ani tam nechoď.' No tak já jsem tam nešla, ale nakonec jsem tam přece šla. Na dvoře takovej bordel, co jsem měla v kuchyni v kredenci, hrnce a hrnky, všecko bylo na dvoře na takových neckách a vykradenej flanel na ty plinky, povlečení, a to bylo pryč všecko. Oblečení nejaký moje a nejaký manželovo. Moc teho neměl. Měl tam novější šaty, tož ty taky byly pryč. Měla jsem tam krásný hodinky v hrnku, taky byly pryč.“

„To byla hrůza, tech nám bylo strašně líto. Tady býval ten Emil Steiner, oni bývali jeden barák přes naše. Měl manželku a tři děti a ta manželka mu zemřela mladá nejaká. A bývala s něma sestra její, Lilinka, a ta zostala skrz ty děcka. Tož tak žili s tema děckama. K nám na besedu chodívala a tak. Děcka byla na našej svatbě. Takže měli dobrou pověst tady. Potom se narodila nám Liduška a Lilinka už nesměla nikde chodit. Tož dycky se podívala, jestli žádný nejde, a utěkala, v určitů dobu jsem ju nesla k našim ukázat. Nesměli jsme se my s něma scházet, tak to bylo nebezpečný. A naráz v noci zmizeli… Na dveřách, oni tam měli ty dveře do obchodu, tož tam bylo napsaný: 'Buďte sbohem dobří lidé, buď sbohem náš drahý domove.' Křídou to tam bylo napsané, děcko, jak šlo do škole… Tož ale potom to hned někdo otřel.“