František Chlup

„Jsme s klukama špekulovali, co to může být... Někdo říkal ‚to bude nějaká raketa‘, ‚to budou do pistolí rakety‘ a nevím co... Tak já jsem si samozřejmě tu krabičku vzal domů a hnedka do dílny. Odložil jsem batoh, tašku, a hned sirky. Zapálil jsem to a ono to pěkně ‚psssssss‘. Raketa, raketa určitě, tak to bude fajn, hnedka půjdu za klukama... Večír jsme se slejzali – jsme říkali – pod kaštanem, na návsi. Tak povídám ‚ještě jednu zkusím‘, jenže ono mezitím taky pršelo, bylo to mokrý a tak... Zkoušel jsem druhou, zapálil jsem to – a nic. Koukám dovnitř a ono tam tý náplně bylo jenom – bylo to takhle dlouhý – a bylo tam toho jenom polovic. Tak jsem vzal štípací kleště, jak se s nima vytahujou hřebíky, v půlce jsem to přeštíp, abych se k tomu dostal, vzal jsem sirku a znova jsem to podržel... A pak už jsem nic nevěděl, chvilu. To byla morda, že ty kleště ocelový byly zevnitř pěkně poďobaný. Když jsem se probral, tak jsem měl čumák strčenej v lavoru s lysolem, protože to otřáslo s chalupou a tatínek asi hned věděl, o co jde. Tak tam letěli, já jsem ležel na zemi v krvi...“

„V místnosti bylo jak ve dne. Červená zář... Tatínek, to si pamatuju, zatřepal maminkou a říká: ‚Nelekej se, někde hoří a je to blízko.‘ My jsme měli ze sednice dveře do kuchyně a z kuchyně už bylo okno do dvora. Vyskočil z postele, otevřel dveře a v kuchyni bylo jak ve dne. Už hořela stodola, prostě obrovskej požár. To si pamatuju, že jak se mlátilo obilí na seno, tak tam stála čistička – mašina, ta měla železnou konstrukci, vrata už byly ‚sssss‘ – shořený a ta mašina tam stála jako žhavá kostra. Už se to všechno poroučelo, sypalo dolů.“