„Byl to první střet, při kterém jsem si uvědomila, že to není vůbec jednoduché. Pamatuji si, že jsem měla vyznamenání a podala si přihlášku na obor veterinářství do Hradce [Králové]. Jediné, co jsem věděla, je, že musím úspěšně vykonat přijímací řízení, protože od toho se vše odvíjelo. Dostala jsem vyjádření, že jsem splnila podmínky, ale že rodina nezaručuje socialistickou výchovu. Z tohoto důvodu a také protože jsem nedostala ze školy doporučení, jsem ke studiu nebyla přijata. V nedoporučení bylo napsáno, že mám špatný vztah k přírodě, což bylo odůvodněno tím, že jsem odmítla vyplít travičku z chodníku před školou.“
„Nikdo nesměl proti armádě nic namítat. Jenomže já jsem to měla naposlouchané od tatínka z domu, který nesouhlasil se vstupem [vojsk Varšavské smlouvy]. Pamatuji si, že se maminka poté zhroutila a byla kvůli tomu chvilku doma. Maminka mi vyprávěla, že jí jedna soudružka povídala: ‚Tak dnes vás opustila strana, a zítra vás opustí manžel.‘ V roce 1968 to opravdu nebylo jednoduché. Táta pak neměl žádnou práci. Později začal pracovat nejdříve v družstvu Asanace, jenomže v něm pracovalo hodně lidí, kteří byli vyloučeni z KSČ, a proto bylo družstvo rozpuštěno. Než tatínek začal brigádničit v cukrovaru, neměli jsme mnoho peněz. A když někdo začal ve škole vyprávět o osvobození, tak mi bylo ve škole opravdu úzko.“
„Do [komunistické] strany jsem nikdy nevstoupila. Zrovna ohledně tohoto mám veselé zážitky. Když jsme nastoupili po vysoké škole na statek, tak za mnou přišla do kravína mladá paní, nebo jestli to byla slečna, opravdu netuším. Začala mi tykat a povídá: ‚Soudružko, já se ti moc omlouvám, že jsem za tebou přijela až tak pozdě, ale byla jsem v Sovětském svazu.‘ Vidím to před očima dodnes. Odvětila jsem jí, že se jmenuji tak a tak, a přestože na titulu nebazíruji, tak že jsem paní inženýrka. Povídám jí, ať si přečte moje materiály, ale že do strany nevstoupím. A ona říká: ‚No, to my tady máme takových vícero, ale vždycky vstoupí.‘ A já [jí] povídám, že nevstoupím. ‚Přečtěte si materiály, které vám vysvětlí, proč jsem tady na statku.‘“
„Jenomže v té době bylo všechno přísně evidované, cyklostyl měl takové číslování, takže bylo jasné, kolik kopií se udělá, bylo to přísně evidované. A na téhle škole se zjistilo, že si tam někdo něco cyklostyluje načerno. Tím pádem přišli na to, že je to tahle maminka, udělali u ní domovní prohlídku a zjistili, že je tam něco o trpaslících. A protože děvčata měla i adresář členů téhle společnosti, takže pochopitelně došlo jednoho dne i k zatýkání, nebo jak to nazvat, několika studentů. Protože byli z celé republiky, tak po republice, a pro tehdejší policajty bylo velmi těžké pochopit, že se jedná o recesi. Chtěli vědět, kde jsou mrtvé schránky pro předávání zpráv. Chtěli vědět, co znamená tohleto, a viděli za tím nějakou konspiraci, přičemž žádná nebyla. Nejhůř dopadl jeden kamarád, kterého dva dny zadržovali v Jihomoravském kraji.“
Alena Čiháková se narodila 12. srpna 1957 v Trutnově. Jejího otce vyloučila Komunistická strana Československa (KSČ) ze svých řad. Pro děti to znamenalo celoživotní kádrový škraloup, kvůli kterému pamětnici zamítli přihlášku na střední školu. Musela se jít učit na zemědělské učiliště. Nicméně později se dostala na střední i na vysokou školu. Kvůli studentské recesi s názvem Trpaslíci zatkla několik studentů policie, podezřívali je ze špionáže. Dvě účastnice dostaly podmínečný vyhazov ze školy. Pamětnice studium úspěšně dokončila a nastoupila jako zootechnička na státní statek v Uhřínově v Orlických horách. Učila se anglicky, poslouchala Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a četla samizdat. Uvažovala o emigraci, ale přišla sametová revoluce. V roce 1991 dostala nabídku učit angličtinu a biologii na základní škole. Učitelkou zůstala několik desítek let.
