Jaroslav Čihař

„To je jasné, že jsme byli svazáci. Skauti se tehdy zrušili a potom přišel SSM – Svaz socialistické mládeže. V tom se všechno odvíjelo. Potom i v budoucnu, když jsem po škole pracoval... Byla to příprava, svazáci pak vstoupili do strany. Bylo to dost silné zázemí, tyhle svazy mládeže. O komunistickém režimu jsem jako kluk nepřemýšlel, až potom v pozdějších letech, jak už jsem byl v různých funkcích. To už jsem měl jiný názor. Každá doba má svoje, víte... Záleží, jak je to vedeno. Ať to je Pepík, nebo Frantík. Tenkrát byl svaz mládeže a komunistická strana. A ostatní strany neměly šanci, byla to vládnoucí strana.“

„Každý kluk má nějakou představu, já jsem chtěl být automechanikem. Tenkrát už jsem měl i podanou přihlášku na Slovensko do mechanizovaných dílen pro letadla. Ale pořád jsem se nemohl rozkývat. Ale neměl jsem špatný prospěch, říkali mi, že bych mohl na gympl. Ale já jsem se rozhodl, že si vytvořím svoje myšlenky, a ty byly: půjdu na Ostravsko a postarám se o sebe tím, že budu něco dělat, nejen sport. A taky to dopadlo tak, jak to dopadlo. Podnětem k hornictví byla tzv. Lánská akce – hledal se dorost, lidi pro hornictví. Protože tenkrát bylo to hornictví dost na chvostě, nebylo dost lidí a bylo potřeba vytvořit zázemí. Hlavně tady na Ostravsku, kde je hornictví, hutnictví a těžký průmysl svázaný jeden s druhým. A aby se sem dostali lidi, udělal se nábor do hornictví pod záštitou bývalého prezidenta Gottwalda, který nás, ty vybrané, pozval do Lán. A tam nám sdělili, na co máme nárok, jaké máme možnosti, a po zvážení všech argumentů jsem se rozhodl: v září 1950 nastoupím na Ostravsko na učiliště. A tak jsem to taky provedl.“

„Ucítili kouř a začali utíkat. Ten kouř byl ale tak silný, že jsme je našli po celém tom úseku, pět set až šest set metrů dlouhém. Dvojičky, jedinci i celé skupiny, roztroušené po tom úseku. Ti kluci věděli, že když budou mít potíže, tak si pustí vzduch, který vedl pod tlakem do šachty. Používal se na pohon sbíječek. Jenže v případě havárií se v dole musí vypnout elektrika, vzduch i voda, aby nedošlo k výbuchu. Takže my jsme jim ještě navíc vypnuli vzduch. Našli jsme skupinu asi třiceti lidí kolem hadice, kterou se vzduch přivádí. Snažili se nadechovat, ale ten vzduch se jim zastavil.“

„Když si nasadili ty masky, doufali, že ta maska je zachrání. Jenže doktoři potom uváděli, že to bylo tak silné, že se dvakrát nadechli a už byli mrtví. Přitom předtím měli čas sbalit si nářadí, takže jsme dedukovali, že nespěchali. To znamená, že tam byla nějaká prodleva. Když vám někdo řekne, utíkej, tak utíkáte a necháte všechno pohozené, ale my jsme tam našli nářadí uklizené. To znamená, že jim někdo řekl, aby si to uklidili, sedli si a vyčkali na další povel. Jenže další povel nedostali, protože to přišlo u obou dvou stran.“

„Prvních deset vzali na patologický ústav do Karviné. To byli ti lidé, kteří nebyli postižení přímo v tom úseku. Těch deset se převezlo do Karviné a tihle měli pohřeb jako jedni z prvních. A těch ostatních devadesát osm se potom vezlo na Libavou. Tam byly ve vojenském prostoru mrazírny pro skladování střeliva. Z celé republiky byli povolaní patologové a tam zjišťovali totožnost.“