Javad Cihlář

„Dozvěděl jsem se, že už je ráno, podle toho, že začali otevírat dveře, a ten řidič přišel a dostal svůj kamion a zjistil jsem, že už se začne rozjíždět a tak. A samozřejmě tam měla proběhnout další kontrola, ale to taky bylo další štěstí, že u mě to prošlo a žádný problém nebyl, tím, že mě nechytli. Tak já jsem tam kousek s tím kamionem s tím pohledem, že je to dobře, když je ten kamion už v Itálii, tak až mě vezme trošku do nějakého většího města nebo někam, kousek dál, abych v klidu vystoupil. Ten kamion měl myslím jednou nebo dvakrát přestávku na kafe na nějaké benzínce. Než já jsem se rozmyslel, on začal zase jet dál. Podruhé, když jsem zmeškal rozhodnutí, jestli vystoupím, nevystoupím, on se začal rozjíždět. Ale potřetí, to už bylo fakt dlouhý, když jsem vystoupil, to už jsem byl v Čechách. Teď mohu potvrdit, že jsem byl v Čechách, tehdy jsem nevěděl, kde jsem… Já jsem neměl žádných sil se někam dostat, vůbec. Myslel jsem, že jdu do Evropy, ale kde kam, že bych za někým konkrétně někam, to ne, můj cíl byl někam se dostat k lepšímu a dostal jsem se do Čech. A to tak, že bylo po půlnoci, kolem druhé hodiny možná. Celkově myslím, že dvacet osm hodin jsem byl s tím kamionem, deset hodin v trajektu možná a pak dalších čtrnáct hodin bych tak řekl.“

„Vždycky to fungovalo tak, že ten poslední pašerák, který nám mohl zorganizovat, že jsme nocovali někde u břehu v lese nebo tak, oni tam vždycky podle počtu lidí měli takový nafukovací člun, který museli jsme v noci ve tmě skládat, nafukovat a většinou to bylo tak, že my jsme byli devět lidí a ten člun byl akorát pro čtyři lidi. To tak na všechny strany šetřili. V noci jsme tam dorazili, celý den jsme tam strávili čas až začne tma a ukazovali nám to první noc: ‚Vidíte na tom břehu…‘ Spíš to byl les a takové hory a tak,… my jsme byli schovaní mezi horami a lesy a kousky skály. Takže nám to ukazovali, že co tam svítí, taková žárovka, taková daleká, že tam je náš cíl jako. ‚Takže musíte pádlovat až tam.‘ Měli jsme člun s nějakým benzínovým motorem, ale to byla další sranda. My jsme čekali další den, až se setmí. A tak jsme začali nafukovat člun a zjistili jsme, že je nás devět, byly tam dvě ženy s námi, a ostatní jsme byli samí dospělí chlapi. A co teď jako? Máme člun, kterým by teoreticky měli pádlovat jenom čtyři lidi, ale už tak cesta zpátky nebyla. Tak jsme člun dali s nadějí do vody a nejzajímavější bylo, že když jsme strávili dvě noci u toho pašeráka, … tak on přišel k nám a koukal na mě a říkal: ‚Pojď ke mně. Hele, ty jsi šikovný, tak jestli bys nevzal nějakou zodpovědnost a nestal by ses jako kapitánem toho člunu.“

„Měl jsem kamaráda, který dá se říct, že jsme byli dobří přátelé, byl to přítel, který se mnou strávil hodně času a hodně jsme si rozuměli. On se tehdy jako rozhodoval, že půjde do Evropy, protože měl v Anglii bráchu a tak. A jednoho dne přišel za mnou s takovým to: ‚Co budeš dělat?‘ Já jsem říkal: ‚Nevím, nic.‘ Říkal, sdílel se mnou, že půjde do Anglie a jestli náhodou nechci s ním. Já doopravdy nevím, kdy jsem mu řekl jo, protože jsem prožíval fakt takové blbé období, psychicky zničený. Každopádně samozřejmě jsem se pak musel nějak chystat, finance, nějak připravovat se, ale podrobně si to už fakt nepamatuji, jak to probíhalo. Kdy jsem mu řekl: ‚Jo, jdeme.‘ Ale pamatuji si jednu větu, říkal: ‚Tady tě už nic nedrží a stejně tu nejsme narození.‘ A že v podstatě to není naše původní zem. Protože pro nás do Afghánistánu vrátit se vůbec nemělo cenu. On byl vlastně taky Afghánec, taky vyrůstal jako já v tom Íránu. A patříme mezi ty rodiny, které přišly na chvíli, až bude tam jako klid a mír, tak že by se vrátily, ale byla to stejná situace. No tak s tím Alim jsme se dali do cesty.“

„Můj život, dokud se pamatuji, nebyl o tom, že bych si mohl něco volit nebo podle mého přání, spíš vždycky jsem něco musel. I v tomhle případě, že jsem se rychle snažil naučit věci. Jinak tam nebylo žádné objetí, spíš většinou jsem dostal pohlavek, facku a tak, když jsem něco pokazil. Byl jsem dítě, tak vždycky jsem koukal ven, jak si tam děti hrají a chodí do školy. Samozřejmě dětská zvědavost ve mně byla. Musel jsem nuceně, dá se říct, i když něco mě bavilo, s nimi strávit v té dílně osm, deset hodin, tak to bylo pro mě asi tak náročné. Samozřejmě mám od dětství jako odpor k takovému drsnému chování vůči mně, nebyl jsem jejich dítě, takže mohli si dovolit fackovat, kolik chtěli. Nebo někdy ze srandy, když mi něco nešlo, dělali si ze mě srandu, tak myslím, že ty věci si doteď jako pamatuji. Ale v něčem to mělo zase nějaký užitečný efekt, že jsem rychle dospěl a když mi bylo dvanáct let, tak normálně jsem už vydělával jako dospělý člověk.“