The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Javad Cihlář (* 1989)

• narozen rodičům 20. dubna 1989 v íránském Mašhadu

• pochází z rodiny uprchlíků z Afghánistánu

• v šesti letech přišel o otce a vyrůstal pouze s matkou

• od dětství pomáhal v krejčovské dílně

• po úmrtí matky uprchl v létě 2008 do Řecka

• na kamionu se dostal do České republiky

• v roce 2010 dostal tzv. doplňkovou ochranu v uprchlickém táboře Kostelec nad Orlicí

• v roce 2011 si našel práci v renomované krejčovské dílně v Praze

• od roku 2010 navštěvoval církevní společenství Bratrské jednoty baptistů

• v roce 2013 mu byl udělen trvalý pobyt v České republice

• roku 2014 se oženil, přijal příjmení české manželky

• v roce 2016 získal občanství České republiky

• v současnosti (2019) provozuje vlastní krejčovskou dílnu

Javad Cihlář, rodným jménem Rezai, přišel na svět 20. dubna roku 1989 v Íránu. Říká o sobě, že je Peršan. „Moji rodiče byli z Heratu, což je oblast patřící k Afghánistánu. Vzali se v době, kdy doznívala rusko-afghánská válka. Otec se rozhodl kvůli nebezpečí vzít svou manželku do Íránu, proto jsem se narodil tam.“ Podobných uprchlických rodin z Afghánistánu, které doufaly v brzký návrat do vlasti, žily v Íránu tisíce. Bohužel to nebylo tak jednoduché.

Otec Javada jezdil pravidelně do Afghánistánu spravovat rodinný majetek. Zajišťoval tak prostředky na živobytí v Íránu a možnost prodloužení víz pro manželku a syna. „Když mi bylo šest, tak naše odloučení trvalo zhruba půl roku, to je pro dítě dlouhá doba. A potom přišla zpráva, že byl zavražděn. Asi Tálibánem. Rodiče byli šíité a on jako poměrně vlivný člověk byl jejich nepřítel. Když se dostal Tálibán k moci, což byli sunnité, mohli mít zájem na jeho odstranění. Tak jsme takřka ze dne na den přišli o jistotu a ochranu, kterou pro nás otec představoval.“

Škola v krejčovské dílně

Matka nemohla syna bez platných dokladů přihlásit do školy. Zůstali v Mašhadu, kde je oba začala živit jako švadlena. Díky ní se i Javad stal nakonec krejčím. Už jako mladší jí při práci pomáhal a ona jej nechávala přes den v malé krejčovské firmě v sousedství. Od šesti let tak vyrůstal mezi dospělými muži. „Asi si od toho slibovala, že mě i trochu vychovají. Vyráběla se tam konfekce. Pomáhal jsem různě, zametal jsem, vařil čaj, žehlil. Můj život byl tehdy takový, že jsem si nemohl věci zvolit, všechno bylo dané. Prostě jsem věci dělal, protože jsem musel, ne proto, že bych chtěl.“ Prostředí krejčovské dílny však nebylo pro dítě zrovna laskavou náhradou školy. „Dostal jsem sem tam pohlavek, když se mi něco nepovedlo nebo jen z legrace, ale to si už pamatujete napořád. Možná jsem tak rychleji dospěl.“ Ve dvanácti letech už vydělával jako dospělý krejčí, řemeslo už dobře ovládal. Plat však dostával oproti ostatním zaměstnancům o něco menší.

Tady už mě nic nedrží

Dobrý pocit, že dokáže přispívat do rodinného rozpočtu, ale brzy vystřídaly starosti o matčino zdraví. „Máma už zůstala po tátově smrti sama bez partnera. Asi to pro ni bylo psychicky těžké. Finančně jsme to zvládali docela dobře, ale když mi bylo dvanáct, tak se jí dělalo často špatně a zjistilo se, že má rakovinu.“ Začal několikaletý boj s nemocí ve znamení chemoterapií a operací. Synovo zaměstnání sice pomáhalo s náklady na léčbu, ale zhoršující se matčin stav na něj silně působil. Koncem jara 2008, po jeho osmnáctých narozeninách, musela matka zůstat v nemocnici, kde bohužel po třech týdnech zemřela.

„U nás je zvyk udělat velké rozloučení a ona byla jediná, koho jsem měl. Tak jsem věnoval, co jsem měl, na její pohřeb, aby byl slušný. A potom mi všechno další přišlo beze smyslu… byl jsem na tom dost špatně.“ Jeho nejbližší kamarád se v té době rozhodoval o odchodu za bratrem do Anglie. Navrhl mu tedy, zda by se nechtěl připojit a jít s ním. „Dodnes vůbec nevím, kdy jsem se pro to pevně rozhodl. V takovém stavu jsem byl. Jen si pamatuji, jak mi Ali říkal, že mě tady přeci už nic nedrží. Do Afghánistánu nemělo smysl se vracet. On byl také z podobné rodiny, co utekla do Íránu a zůstali tu na dlouho.“

Kapitánem člunu 

Přechod do Turecka byl pro oba kamarády bez problému. Z města Urumje se ale už museli spoléhat na kurdské pašeráky. „Předávali si nás po kouscích cesty dál a dál vždycky s příslibem, že každou chvíli to bude lepší. Ale reálně to bylo jen a jen horší.“ Cílem nejenom této dvojice bylo Řecko. V Turecku uprchlíkům hrozilo, že by je při zadržení vrátili zpět do Íránu. Pašeráci přesunovali menší skupinky uprchlíků dodávkami a ilegální doklady jim zpravidla vůbec do ruky nedávali. V Javadově skupině byly rodiny s dětmi a mladí muži, většinou Afghánci. „Jednalo se o lidi, co věděli, že se do Afghánistánu nevrátí. Pořád tam není klid. Snažili se dostat do lepších podmínek. Hledali jistotu a budoucnost pro své děti. V Íránu se žít dalo, pracovat taky, ale všechno to bylo prakticky nelegální.“

V tureckém Izmiru nocovala skupina na pobřeží ve skalnatém lese. Pašeráci je vybavili nafukovacími čluny, aby se na nich v noci přeplavili do Řecka. „Bylo nás devět a člun byl pro čtyři. Ukazovali nám přes moře na druhou stranu, kde svítilo nějaké světlo, tam jsme věděli, že je náš cíl, kam máme pádlovat. Dostali jsme malý motor a bylo jasné, že se tam musíme vejít všichni, že tam nikoho nenecháme.“ Javad byl pašeráky před vyplutím vybrán jako kapitán člunu. Nadšeně souhlasil, protože jezdíval na motorce a myslel, že ovládat jednoduchý motor u člunu zvládne. Dostal instrukce, jak nastartovat, ale na rady, jak řídit přeplněný člun proti vlnám, už nedošlo. „Seděli jsme úplně na krajích toho člunu, prakticky víc ve vodě než v člunu, a jeden kluk, Réza, měl kanystr, kterým vybíral z člunu vodu ven. Věci se nám tam už žádné nevešly. Když jsme odrazili od břehu, zjistil jsem, že vůbec neumím ten člun řídit. Měl jsem pocit, že to proti těm vlnám nepůjde. Ženy začaly plakat a všichni na mne naléhali, ať se vrátíme zpět. Ale já jsem si ani nebyl jistý, jestli bych to dokázal uřídit zpět.“

Posádce samých neplavců nastala náročná chvíle v okamžik, kdy došel benzín. Nalít na rozvlněném moři potmě bez trychtýře palivo do nádrže vyžadovalo svícení telefonem. Tak je našla řecká pobřežní stráž. Několik nocí strávili v uprchlickém táboře, odkud byli převezeni do Athén, kde obdrželi dokument, že se musí do měsíce z Řecka vystěhovat. V Athénách se cesty kamarádů rozešly. Ali pokračoval do Anglie, ale Javad na koupi letenky neměl peníze. Nedařilo se mu vydělat dost šitím a byl rád, když mu prostředky vystačily alespoň na jídlo. „Většina uprchlíků, co se chtěla dostat do Evropy, směřovala do Patry, kde se zaplatilo pašerákům, aby dostali uprchlíky do kamionů na trajekty do Itálie. Na to jsem neměl. Vlakem jsem se do Patry dostal, ale při pokusu vlézt v přístavu na podvozek kamionu mě při kontrole našli. Mohli mě zavřít, ale ten policista, co mě našel, mě pustil. V tu chvíli jsem litoval svého rozhodnutí odejít z Íránu.“

Ten, kdo se na mě usmíval, nebyl člověk, ale maketa z papíru

Dírou v plotě se potom na druhý pokus do jiného kamionu dostal a na jeho podvozku se nalodil na trajekt. „Ta noc, kdy jsme pluli, to byl velký stres. Celou noc jsem se držel kamionu a bál jsem se, že jak nebudu mít sílu a nohy mi spadnou na plechovou podlahu, tak mě objeví. Strašně jsem se bál.“ Po celou dobu plavby z kamionu neslezl a při kontrole v italském přístavu jej neobjevili. Rozhodl se tedy na autě zůstat a jet dál, než bude někde zastavovat. „Po cestě stavěl tak dvakrát. Vždycky jsem přemýšlel, jestli teď slezu, nebo ne, a vždycky jsem ten okamžik propásl.“ Při třetí zastávce z kamionu slezl. Počítáno s plavbou z Řecka na něm strávil 28 hodin.

Benzínová pumpa, kde si udělal řidič přestávku, stála blízko hranic na samotě. „Postavil jsem se a viděl jsem, jak tam někdo stojí a usmívá se na mě. Uvědomil jsem si, že už se nemusím dál schovávat, když už mě někdo viděl. Ale pak jsem zjistil, že to není člověk, ale jen maketa z papíru. Bylo mi zima, byl jsem celý mokrý a špinavý. Mával jsem na nějaké lidi, co tam čerpali benzín, a ptal se jich, jestli mluví persky, ale všichni vrtěli hlavou.“ Odvážil se tedy oslovit prodavačku, aby zavolala policii. První hlídka benzínkou jenom projela a než přijela na druhé zavolání další, stihl se alespoň na toaletě trochu umýt. Z nabízené mapy od prodavačky vůbec nepochopil, v jaké zemi se ocitl. Policie jej odvezla na stanici, kam druhý den přišel afghánský překladatel, který mu vysvětlil, kam se dostal a že sem přišel nelegálně. Také mu poradil, aby se zde pokusil požádat o azyl.

Azylové řízení

Javad se dostal do zařízení pro uprchlíky v Bílé Jezové, kde se cítil jako ve vězení. Jednalo se o hlídaný oplocený areál s vycházkami povolenými jen uvnitř komplexu. „Moc jsem nevěděl, jak to bude probíhat. Zpočátku jsem na tom byl poměrně špatně psychicky, ale to, jak jsem se tam moc nedokázal dorozumět, mě motivovalo k tomu, snažit se naučit alespoň jednotlivá slova. Zapisoval jsem si je foneticky persky, protože latinská písmena jsem neuměl.“

Učitelka češtiny mu pomohla dostat se do tábora v Kostelci nad Orlicí, kde panovaly lepší podmínky. Strávil zde přibližně deset měsíců. Následně dostal pracovní příležitost v jedné afghánské restauraci v Praze a do tábora se vracel jen kvůli prodlužování dočasného víza. Žádost o azyl mu ale byla zamítnuta. „To mě šokovalo. Myslel jsem si, že tady už zůstanu, že tady bude můj nový domov. Ale vypadalo to všechno jinak. V tu chvíli jsem byl zklamaný. Co teď, jsi tu skoro rok, čekáš, každý den žiješ v naději, že rozhodnou a dostaneš legálně papíry a máš jistotu, že tu budeš žít. Mluvil jsem už česky, a někdo přijde a řekne, zapomeň na to. To bylo hodně smutný.“ Na radu pracovnice charity, které vypomáhal při tlumočení uprchlíkům, se odvolal kvůli potížím s překladateli a proces se žádostí o azyl začal znovu. Za další necelý rok dostal rozhodnutí o doplňkové ochraně, které mu povolovalo pobyt po dobu, dokud nebude v Afghánistánu klid.

Kde jsem? V Evropě, nebo sto let zpátky?

Když se situace ohledně jeho pobytu v zemi vyjasnila, začal se poohlížet po návratu ke své původní profesi krejčího. V jedné neziskové organizaci pomáhající cizincům mu našli kontakt na renomovaný krejčovský salón zaměřený na pánské obleky, pro který nakonec šije dodnes. Ale začátky jednoduché určitě nebyly. „Byl tam moc milý mistr a ostatní zaměstnanci trochu starší lidé. To mi nevadilo, protože si se staršími lidmi rozumím lépe než s vrstevníky. Dal mi do ruky kalhoty, abych na nich zkrátil délku. Já hledal stroj a šéf se mě ptal, co hledám. Šokovalo mě samozřejmě, že tam byl dokonce šlapací stroj a staré žehličky. Kde jsem? Jsem v Evropě, nebo sto let zpátky? Mistr mi řekl, že tady nešijí na strojích, že pokud to jde, šijí ručně. Přinesl jehlu. S tím mě nemusel seznamovat, věděl jsem, co jsou to ruční práce. Ale nečekal jsem, že v Evropě, kam jedu tolik kilometrů, tady narazím na takové staré stroje. Tak to byl nový proces učení, ale myslím, že jsem se to naučil rychle.“ Rozpačité začátky nakonec vedly ke spolupráci, která trvá už téměř deset let.  

Místo kalhot šili roušky

Zkušenosti Javada Cihláře se začleněním se do české společnosti by mohly končit pozitivním konstatováním, že měl velké štěstí na lidi, které tu potkal. „Většina lidí byla milá, jen výjimečně mi dal někdo najevo nedůvěru či nelibost. V pracovním kolektivu jsem ale pociťoval strach ostatních z konkurence a taky jazykově jsme měli problémy.“ V Praze prožil pět let a mezitím se seznámil s budoucí partnerkou. Sblížila je práce pro Multikulturní centrum Praha, kde se oba podíleli na vzdělávacím projektu pro školy na téma stereotypů, rasismu a xenofobie. „Jezdili jsme po mimopražských školách, kde lektoři vedli to vzdělávání a já jsem zase mluvil z pohledu cizince žijícího tady. Bylo to především na školách v malých městech, kde nebylo běžné potkávat se s cizinci tak jako třeba v Praze. Bylo to pro mě dobré procvičení češtiny, seznámení se s novými lidmi. Hlavně mladšími, které jsem do té doby neměl šanci poznat. Smáli se mé češtině, ale jinak myslím, že nemají problém s cizinci u nás. Spíš cítím určitou opatrnost.“

Z Prahy se Javad Cihlář přestěhoval do Brna, kde se oženil. Odtud pochází jeho české příjmení, které nahradilo původní Rezai. V centru města provozuje vlastní krejčovskou dílnu se zaměřením na pánské kalhoty. Na jaře 2020 v době koronavirové pandemie ji ale obratně dokázal proměnit na dobrovolnické centrum, kde se šily potřebné roušky. „Vidím, že některé lidi to dovnitř přiláká, když vidí cizince za vitrínou. Některým to určitě připadá zajímavé. Ale některým asi spíš divné, že tam není normální Čech.“ Po tom, co zde prožil už třetinu svého života, se tu cítí jako doma. Zároveň však vnímá, nakolik jej odlišují jiné zkušenosti, kultura a zážitky, co má za sebou. „Vidím to třeba i v manželství a s rodinou. Takové to dvakrát měř, jednou řež, mi třeba není moc blízké. Taky cítím, že musím trochu brzdit i svoji upřímnost a možná přijmout něco z té české nedůvěřivosti.“ Ztrátu nejbližší vlastní rodiny mu pomohla částečně nahradit rodina české manželky a především narození dcery Dorinky. Dodává k tomu, že díky aktivitám v křesťanském sboru má ještě daleko širší rodinu duchovní, kde našel spoustu náhradních laskavých „maminek“.