„Myslelo mu to velmi rychle. To bylo víc příkladů, ale jeden, který teď uvedu, je, to bylo za války, tehdy byly plakáty, na kterých byl obraz Hradčan a nad tím byla taková ošklivá ruka, jako že je chce zabrat, a to mělo být proti Rusům. Někdo pod to napsal černým uhlem: ‚My se nebojíme, my tam nebydlíme.‘ A tak jsem to popsal svému otci, jak jsem skončil to ‚nebydlíme‘, on okamžitě vybuchl v smích. Ještě jsem to nedokončil a jeho to hrozně rozesmálo. To je jako příklad toho, jak rychle mu to uvažovalo.“
„Ten Národní soud, který byl v roce 1947, který osvobodil mého otce od jakýchkoliv nařčení, a podle zákona Národní soud byl speciální soud, jehož rozhodnutí bylo konečné, že se nemohlo měnit. Přesto v roce 1950, když můj otec byl pryč, komunisté začali nový soud v Uherském Hradišti, který zrušil rozsudek Národního soudu z roku 1947. Nový rozsudek je, že se dopustil zločinu, a proto se mu zabavuje veškerý majetek. Tak pak teprve mu zabrali veškerý majetek.“ – „Žádali jste zpátky svůj majetek?“ – „Když jsem sem přišel, zjistil jsem, že majetek byl zabaven, teď jsem ale nemohl zjistit, na základě jakého rozsudku. To trvalo několik let, než jsem skutečně našel, že byl soud v Uherském Hradišti a pak že byl soud taky v Uherském Hradišti nad mým otcem, nad Vavrečkou a Františkem Malotou. Teprve když jsem zjistil, na základě jakého soudu byl zabaven, mohl jsem jít za tím, dostat majetek zpátky. I tak to trvalo dost dlouho.“ – „Mohl byste připomenout otázku darování vily?“ – „Ano. Můj otec v roce 1947 daroval tu vilu Baťovu podpůrnému fondu za účelem výchovy dětí.“
„… a přitom, v té době si pamatuji jedno základní pravidlo, se říkalo: Malý zisk, velký příjem. Tehdy bylo běžné, i teď je to poměrně běžné, že když se zhruba spočítalo, kolik stojí výroba daného výrobku, tak se k tomu přidalo sto procent. To prostě neexistovalo ve Zlíně. Ve Zlíně musel být ten výpočet udělán velice přesně, každý hřebíček, všechno se muselo spočítat. A co se k tomu přidalo, to se potom dohodli podle toho, jaké byly ceny na trhu apod.“
„Můj otec byl bankovním úředníkem lvovské filiálky pražské banky. Její jméno se už nepamatuji, ale bylo tam slovo úvěrová. Moje maminka žila v Krakově, kde vedla prodej obuvi a nákup kůže pro firmu Baťa. Můj otec se s ní seznámil, když si tam šel koupit boty. Z toho se vyvinula potom láska a rozhodli se, že se vezmou. Tehdy ale bylo zvykem, že když si chtěl někdo vzít někoho za manželku, musel přijít požádat rodiče o její ruku. Moje maminka byla sirotkem, tak museli za jejím poručníkem, kterým byl Tomáš Baťa. V roce 1919 se můj otec vydal do Zlína, aby Tomáše Baťu požádal o ruku mojí maminky.“
„Potom přišel březen 1939 a byli jsme okupováni. Členové rodiny [Baťů] se odstěhovali ven z Československa začátkem roku 1939, Tomík [Tomáš Baťa ml.], ten tehdy pracoval v Eastelbury, ten se pak přestěhoval do Kanady, a Jan Baťa se svou rodinou a Marie Baťová, ti odešli v dubnu. Tehdy byl problém, jak chránit firmu před nacisty. Tak první věc, co se udělala, to bylo asi v roce 1938, firma si najala jednoho známého německého ředitele, který pracoval v obuvnictví, doktora Misbacha. Misbach se ukázal být dobrým, mravným člověkem, který pomáhal chránit firmu před nacisty. Když pak nacismus ovládl prakticky celou Evropu, tak nacisté si vymínili, že kdykoliv se bude jednat o různých těch filiálkách firmy ven z Protektorátu Čechy a Morava, tak budou jednat jenom s Misbachem, že on bude zastupovat firmu. Naštěstí, dělal to dobře.“
Jan Čipera se narodil jako druhý ze dvou synů Dominika Čipery 7. srpna 1923. Jeho matka Božena Čiperová, za svobodna Klausová, byla sirotek, vyrůstala v Krakově a byla schovankou Tomáše Bati, který ji seznámil s Dominikem Čiperou. Otec Jana Čipery Dominik byl nejbližším spolupracovníkem Tomáše Bati a po jeho smrti se stal generálním ředitelem koncernu Baťa a.s. Byl starostou Zlína a ministrem pro veřejné práce v Beranově pomnichovské vládě i v prvních vládách protektorátu. Podílel se na podpoře protifašistického odboje. Jan Čipera je od narození nedoslýchavý. Do roku 1945 žil ve Zlíně, kde absolvoval měšťanskou střední školu, a poté šel studovat biochemii na Zemědělskou univerzitu v Praze. V roce 1948 emigroval s rodiči do Kanady. Na rozdíl od otce a bratra, kteří utíkali ze země přes Bratislavu, se jeho a matčin pokus o odchod nezdařil, byli zadrženi, měsíc strávili ve vazbě nejprve v Aši a později v Chebu a poté byli propuštěni v rámci generální amnestie u příležitosti nástupu prezidenta Gottwalda do úřadu. Žili rok v Praze a poté, tentokrát úspěšně, utekli podruhé. V Kanadě se setkali s otcem a bratrem, pamětník rok pracoval v Baťových závodech v gumárně a poté pokračoval ve studiu biochemie a chemie na univerzitě v Guelfu. Po dokončení studia a získání titulu Ph.D. začal pracovat ve výzkumném ústavu v Ottawě jako vědecký pracovník v oboru biochemie. V roce 1964 se oženil, má dvě dcery. Jeho otec zemřel v roce 1963, matka v roce 1978. Po převratu v roce 1989 ihned navštívil Československo a také sem nadále pravidelně dojížděl, dokud mu v tom nezabránily zdravotní problémy.
