The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

major Augustin Císař (* 1917  †︎ 2008)

• narozen 20. srpna 1917 v Nových Sadech u Dolan

• pocházel z dělnické rodiny

• vyučil se stolařem

• roku 1936 dobrovolně nastoupil do armády, kde dosáhl hodnosti četaře

• po okupaci přešel v roce 1939 hranice do Polska a odtamtud putoval do Francie

• ve Francii nastoupil do cizinecké legie

• vyslán do Afriky k posádce v pevnosti El Arish, kde absolvoval velmi náročný výcvik

• po ukončení dvouměsíčního výcviku převezen zpět do Francie do tábora v Agde

• z Agde odjel nákladní lodí do Anglie

• v Anglii byl přidělen k dělostřeleckému pluku a opět absolvoval výcvik

• v roce 1944 se zúčastnil vylodění v Normandii

• Československá samostatná obrněná brigáda

• boje u Dunkerque

• vozový park a opravy vojenské techniky

• návrat do Československa v květnu 1945

• v armádě zůstal

• převelen na Slovensko, kde působil jako velitel jednotky pečující o armádní techniku

• roku 1952 nedobrovolný odchod z armády

• až do důchodu pracoval jako traktorista u STS (Strojní a traktorová stanice) v Olomouci

Augustin CÍSAŘ

Apeluji na mladé: zachovat zdravý rozum a nedopustit znova hrůzy války

Narodil jsem se 20. srpna 1917 v Nových Sadech u Dolan. Rodiče byli dělnického původu, tzv. domkaři. Bylo nás celkem pět dětí (jedna sestra). Po vychození školy jsem se v Dolanech vyučil stolařem, potom mě to přece jen více lákalo být vojákem, tak jsem se v roce 1936 (bylo mi 18 let) přihlásil dobrovolně do armády, což nevycházelo z žádné rodinné tradice (byl jsem v rodině první). Na vojnu jsem nastoupil spolu se svým bratrem, který šel do armády povinně na základní vojenskou službu. Tam jsem dosáhl hodnosti četaře, pak jsem ovšem požádal, jestli by mě mohli přijmout na speciální úvazek do armády (jako „přesluhujícího“ četaře). Dlouho ovšem netrvalo a byli jsme vystaveni okupaci německou armádou, která s sebou nesla rovněž faktickou likvidaci čsl. armády.

Já jsem se ještě se třemi dalšími kamarády domluvil na dalším postupu: shodli jsme se, že je potřeba vést odboj někde, kde se bude utvářet „alternativní“ československá armáda. Stavil jsem se tehdy v Dolanech u rodičů, ale těm jsme o našich záměrech neřekli nic; pouze bratrovi (vojákovi), který mě od toho zrazoval, ale já jsem tehdy měl jasno.

Bez ničeho, pouze s trochou peněz, jsme se vydali do neznáma… Nic jsme si nebrali, protože jsme věděli, že čím větší náklad, tím neoperativnější budeme. Přechod přes hranice dopadl nakonec dobře, strávili jsme ovšem mnoho hodin nejistoty schouleni v nákladních vozech na hranicích.

Patnáctého března 1939 jsme odešli do Polska, do Bronowic, kde se shromažďovali všichni uprchlíci z armády a posléze byli vysíláni buď na Západ nebo na Východ. Poláci nás tam zaměstnávali, protože byl červenec, tedy ideální čas na sušení a sběr sena. Tehdy jsem naposledy poslal pozdrav domů, jinak jsem nepsal, protože jsem měl obavy z německé cenzury. My jsme byli přiděleni k transportu na Západ, v přístavu Gdyně jsme byli naloděni na loď jménem Chrobryj a byli jsme převezeni do Francie.

Po vylodění nám ovšem Francouzi oznámili, že nás nepřijmou. Po dlouhé debatě a domluvách s velvyslanectvím ČSR jsme dostali ultimátum: buď se vrátíte do vlasti, nebo vás odešleme do cizinecké legie.

My jsme na to tedy přistoupili, prošli jsme normálním odvodem (schopen - neschopen) a poté jsme my přijatí byli vysláni do Afriky. Oblékli nás do francouzských uniforem, dali nám francouzskou výstroj, rozdělili nás – jak potřebovali – do posádek a do jednotlivých pevností. Já jsem se dostal do posádky (pevnosti) jménem El Arisha.

Když Německo napadlo Polsko, byl prováděn pohotovostní výcvik, ve kterém nebyly uznány nikomu předchozí dosažené hodnosti. Pouze aktivním důstojníkům byla přiznána hodnost seržant, což byla pro Francouze velká hodnost. Pak přišel tvrdý výcvik, jako když přijde nováček na vojnu – a navíc francouzské povely a velení… Byl to opravdu perný výcvik – nebrali ohled v podstatě na nic a na nikoho.

Strávil jsem tam asi dva měsíce, do září. Obden se prováděly pochody s plnou polní po poušti – patnáct až dvacet kilometrů. A neexistovaly případy, že by někdo někomu pomáhal, i pokud někdo byl téměř na pokraji zhroucení.

Pak nám bylo oznámeno, že byla napadena Francie a už se blíží čas, kdy přijedou kamiony a odvezou nás zpět na jih Francie. Zaradovali jsme se. Součástí smlouvy bylo totiž také ustanovení, že v případě vypuknutí války a formování československé armády v cizině budeme všichni z legií propuštěni. Tam jsme se sešli ve výcvikovém táboře Agde, kde se soustřeďovala prakticky celá československá armáda.

Tam ovšem vládly naprosto tristní podmínky; chodili jsme tam v dřevěných sandálech, oblečení taky nebylo nejlepší. Poté, co byla napadena Francie, jsem byl přidělen k 1. dělostřeleckému pluku, pěší jednotky už byly nasazeny, ovšem Francie měla velice chabé vybavení, organizace i motivace byly rovněž velice slabé. Byli jsme proto naloďováni na britské lodě (někdy i uhelné tankery) a odváženi do Velké Británie. Já jsem byl naloděn na uhelný tanker, který ovšem bez tonáže byl velice vetchý a vratký ve vlnách, takže to s námi neuvěřitelně smýkalo.

Pak nás odvezli do Cholmondeley Parku, kde byl sdružovací tábor. Tam pro nás byly již připraveny stany na obrovské louce či fotbalovém hřišti. Byl jsem přidělen opět k dělostřelcům a nastal opět několikatýdenní krušný výcvik. Byl ovšem spíše srovnatelný s výcvikem a metodami v československé armádě spíše než v té francouzské.

Když přišly německé nálety na Anglii, jíž se Němci chtěli zmocnit, zůstali jsme tam v podstatě sami bez civilního obyvatelstva; všichni byli evakuováni do vnitrozemí. Angličané měli k organizaci válečné pohotovosti naprosto jiný přístup než Francouzi – byli jsme na krizový stav docela nečekaně zásobeni – čokolády, sladkosti, maso, pečivo, cigarety.

Co jsem ovšem měl dělat s cigaretami? Já jsem nekouřil, ačkoliv se mi vždycky ostatní smáli, že nejsem chlap, když si ani nezapálím. Řekl jsem jim, ať mě nechají na pokoji. Nakonec jsme udělali výměnu: čokoláda za cigarety.

Volného času jsme si příliš neužili, občas jsem se jel podívat do větších měst: Birmingham, Leamington. Moc toho ovšem nebylo, protože služby byly neúprosné. Anglicky jsme se učili pozvolna, ale jelikož byli Angličané velice milí a přívětiví, tak jsme se učili při vzájemných rozhovorech (a to jak s vojáky, tak občas s děvčaty). Oni mají navíc pro Čechy a Slováky zvláštní slabost, takže to probíhalo vždy bez problémů.

V Anglii jsme potom zůstali až do roku 1944, kdy jsme se zúčastnili vylodění v Normandii. Když začala příprava na vylodění, dostala naše obrněná brigáda na starosti přístav Dunkerque. Než jsme se vylodili, byly všechny jednotky (dělostřelecké, pěší) naší armády sjednoceny jako Československá samostatná obrněná brigáda, vše pod českým velením. My jsme šli na řadu až v několikátém sledu, až po Američanech a Britech.

Já jsem se po vylodění dostal do těžkých tankových dílen, kde jsem po celou dobu invaze měl na starosti celý vozový park, celou vojenskou dopravní techniku, kterou jsme opravovali. Zároveň jsme měli na starost těžkou vyprošťovací techniku, se kterou jsme vyjížděli k těžším případům. My jsme tam měli velice důležitou roli, protože kolem Dunkerque to byla samá voda a mnohokrát tam ta těžká technika uvázla. Brodili jsme se tam po krk ve vodě a v bahně, byla to vyčerpávající práce. Naším hlavním úkolem bylo ovšem co nejrychleji opravovat veškerá motorová vozidla; opravovali jsme prakticky od rána do noci.

Nejsilnější zážitek: Říká se – řešit věci s klidem Angličana. Když jsem zažil ty otřesné nálety na Anglii, Birmingham a další, tak zdemolovaná města jsem v životě neviděl. Oni to ovšem brali vše s klidem, s přirozenou rozvahou, beze zmatků, nervozity. To já na nich obdivuji. Co mě pak nejvíc překvapilo, na jaké důvěře tam funguje (nevím, jestli dnes) dodávka potravin – aby nemuseli ráno brzy vstávat, nechají večer za dveřmi lístek s požadavky a drobnýma a kolportér jenom ráno vymění zboží za peníze.

Vrátili jsme se 5. května 1945, usadili jsme se u Klatov. Co nejrychleji jsem se však snažil dostat domů k rodině; když jsem přicházel, známí už zpoza plotů vykukovali, doma však nikdo nebyl. Přivítal mě tedy strýc, náš soused, který mě poslal za otcem, matka byla na poli. Večer jsme se setkali šťastně po více než šesti letech.

Z Klatov jsme byli přesunuti do Vysokého Mýta, tam se utábořily celé tankové dílny, aby se mohlo pokračovat v práci. Po asi třech měsících si mě zavolal velitel, a říká: „Pojedeš na Slovensko. Řádí tam banda banderovců a oni tam potřebují pomoc, a hlavně opravné tankové jednotky.“ Byl jsem pověřen jako velitel (tehdy už jsem na to byl specialista), dostal jsem asi 20 mužů, vybavení, motorovou techniku a vyrazili jsme – zastavili jsme až u Humenného, kde jsme si zbudovali provizorní tábořiště. Byli jsme tam tři měsíce.

Já jsem potom zůstal v armádě až do roku 1952, kdy komunisti začali „zápaďáky“ propouštět ve velkém z armády. Nic jsme nemohli dělat, všechno se obrátilo proti nám, museli jsme to vydržet.

Potom jsem si našel místo u Strojní traktorové stanice (STS) v Olomouci, která dělá veškeré pomocné práce na poli s těžkou technikou. Dělal jsem až do důchodu traktoristu.

Já jsem prožil druhou světovou válku, strávil jsem v ní šest let. Zažil jsem tam chvíle obstojné, ale taky jedny z těch nejhorších. Bombardování měst v Anglii patří mezi ně – bylo to naprosté šílenství, všechno zbourané, zdevastované, nepočítaně mrtvých. Ptal jsem se sám sebe: je to všechno zapotřebí? Apeluji tímto hlavně na dnešní mladé lidi, aby neztráceli zdravý rozum a nedopustili podobné hrůzy. Ale s ohledem na dnešek, historie se opakuje, válka v Iráku, terorismus.

Zaznamenal Pavel Bednařík, 2. 6. 2003.