Magdalena Čtrnáctová

„A moje maminka, která byla vždycky velmi protikomunisticky naladěná, tak ona měla zvláštní smysl pro intuici a vim, že od začátku mi řikala: ,Dávej si dneska pozor a nechoď na tu demonstraci, pokud se to ňák jako zvrtne, tak z toho Albertova nechoď tam.‘ A já jsem jí v podstatě slíbila, že tam nepůjdu, a to jsem teda nedodržela, protože to jsem jako nemohla, já jsem věděla, že chci pokračovat na tu demonstraci. A teď jsem věděla, že z toho už opravdu nevyklouznu. Že to je jasný, že z toho bude nějakej průšvih. Navíc ještě ona měla druhý den narozeniny, které jsme měly slavit. A já jsem si řikala, tak a teda, teď jsem tomu vopravdu dala, protože na její narozeniny já možná budu někde v Bartolomějský nebo možná někde vodvezená do lesa, a kdo ví, jestli nás tady nezmlátěj, i to se běžně tehdy dělo, že jo. Takže jsem se z toho tak jako sesypala a začla jsem tam brečet, tak jsem tam jenom tak stála a brečela a přišel tam takovej policajt tajnej, já ho vidim jak dneska, měl takovou náplast na obličeji přelepenou, relativně mladej chlap, vlastně nevypadal jako nějakej hrozivej typ. Nakonec se ukázalo, že to možná nebyl tak strašně zlej člověk. No a on se mě ptal: ,Proč jako brečíš?‘ A já jsem říkala: ,Tak protože moje máma slaví zítra narozeniny, a já jsem tady, a kdo ví, jak to se mnou dopadne, tak je mi to líto, že ona z toho bude mít velký starosti a stresy.‘ A on tak na nás koukal a potom řekl nějakýmu svýmu kolegovi: ,Tyhle dvě holky pusť do Jilský.‘“

„A začal ten hlavní stres. Vlastně ta situace, že ty kordony začly postupovat proti nám a zřejmě postupovaly i z druhé strany, to nevim, protože tam bylo spoustu lidí, od Národního divadla. A začaly jakoby ty lidi k sobě stlačovat. Opravdu tam bylo málo místa a já, protože trpím od dětství na takovou lehkou klaustrofobii, mám opravdu z těchto stísněných věcí velký strach, tak jsem dostala takovou jakoby panickou hrůzu z toho. Řikala jsem si, no tak, jako já tady přece nebudu, oni mě přece musí pustit pryč, a popadla jsem tu kamarádku, tu Karolínu, za ruku a říkám, tak my ale jdeme tady vodsaď, my tady nebudem. A šla jsem přímo proti tomu kordonu těch policistů a řikám tomu jednomu: ,Pusťte mě okamžitě prostě pryč!‘ A já teda osobně docela věřim tomu, co se tenkrát řikalo, že teda ty policajti, ty mladý kluci, byli pod nějakými třeba prášky, něčím nadopovaný, oni měli hrozně zvláštní výraz v tváři, jakoby absolutně nezúčastněnej. Nicméně, když jsem jim tam bušila na to plexisklo a řikala jsem jim, že chci jako, aby mě pustili, tak ten jeden řiká: ,Vopravdu si to jako přejete?‘ a ještě se otočil dozadu a tam řikal: ,Mám je tam jako propustit?‘ A někdo zezadu mu řek: ,Jo, pusť je.‘ Tak oni se rozestoupili, my jsme prošly k tomu Máji, na tu křižovatku, a tam to bylo celé zavřené a na tom prostranství byly jenom antony a byli tam tajní policisté, kteří tam odváděli ty lidi, který zatkli. Takže nás okamžitě zatkli s tou kamarádkou a z každý strany mě chytl jeden policajt a odvedli nás k tomu antonu a tam teda chtěli občanky, tak to jsme samozřejmě vždycky s sebou nosily, to jsme věděly, že na demonstrace se musí s občanským průkazem, tak nás legitimovali a říkali: ,Tak, holky, co děláte? Studujete? Vy jste ve čtvrtém ročníku? Tak to neodmaturujete, to s tím jako počítejte...‘ Takže si nás zapsali do nějakýho záznamu a už nás chtěli cpát do toho auta, do těch antonů. Oni často dělali takový věci, jako buď člověka odvezli do Bartolomějské na výslech, nebo případně celkem jejich častou praxí bylo, že vozili lidi za město, třeba třicet kilometrů za Prahu někde do lesa, sebrali jim bundu, sebrali jim věci a vyhodili je z toho auta a nechali je tam prostě v tom lese někde v půlce noci, to se stávalo. Takže jsem věděla, že to riziko je.“