Vlastimil Ježek

„Slovo perestrojka bylo opravdu jako rudý hadr. Od nějakého druháku nebo začátku třeťáku jsem se pokoušel dělat ty nástěnné noviny, což spočívalo jednoduše v tom, že jsem hledal zajímavé věci, vystřihoval je nebo fotil a špendlil je na nástěnku a oni mi to sundávali. To byl takový boj, zejména se třemi odbornými asistenty, Rzounkovými poskoky. Nejvíc a nejrychleji mizely rusky psané texty, které se týkaly právě té perestrojky, to opravdu snášeli snad nejhůř. Oni to vysvětlovali tak, že to přece nemůžeme srovnávat, že Sovětský svaz má úplně jiné, specifické problémy. To nám připadalo komické, protože ‚Sovětský svaz náš vzor‘ a ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘ najednou neplatilo. Perestrojka v Sovětském svazu byla něco, co rozhodně nemělo být následováno. To se jim nelíbilo, o tom se nemluvilo. Dobře pochopili, že to je začátek jejich konce.“

„Moje první žena byla tehdy v listopadu už v osmém měsíci, samozřejmě odmítala být doma, tak to byl dvojnásobný emocionální zážitek, počínaje Albertovem a tím pocitem svobody, která se najednou rozšířila z toho nejbližšího okolí až po téměř nekonečný prostor. Teď to vypadá jako divné klišé, ale v době, kdy člověk cítil všude kolem ty podivné lidi, kteří stát vedli, a najednou na shromáždění viděl lidi kolem – odhady jsou různé od pěti do padesáti tisíc, a i když tam jistě bylo i spousta estébáků –, tak to, jak ti lidé vypadali, jak se tvářili, jak se usmívali, co říkali, jaké transparenty měli nad hlavami, tak to byl úplně jiný svět. Působilo to naprosto úžasně, včetně toho průvodu na Vyšehrad. Druhý typ zážitku je to, co ti lidé v průvodu byli schopní vymyslet za hesla, jak lidsky jiný používali jazyk. Pro mě asi nejzajímavější zážitek byl projev dole na nábřeží, kde se vyklonila z okna stará babička a vesele mávala státními vlaječkami, a ten průvod skandoval: ‚Ať žije babička!‘ Po zážitcích z prvomájových oslav na Letné, s těmi hesly a naštvanými obličeji lidí, kteří tam z devadesáti procent nechtěli být anebo se báli tam nebýt, tak to byla úžasná úleva. Třetí zážitek byla radost nad tím, že jsme s ženou, která už byla unavená, nezahnuli na Národní, to bychom asi neměli to dítě, ale domů. Čtvrtý zážitek spočíval v tom, že u nás, v tom otevřeném bytě na rohu Dlouhé a Staroměstského náměstí, skončila spousta našich spolužáků a přátel, kteří si prošli pod těmi pendreky na Národní. To byl šok, jak se to tak divně zvrtlo. Byla to taková zrychlená reakce – jako byla naděje Škroupova náměstí a pak po měsících Palachův týden –, tak teď rovnou – takové svobodné odpoledne a pak hned drsný večer.“

„Zádrhel nastal v pondělí večer, když většina z nás odešla na Václavák. To byl ten slavný kousek pana děkana Vaňka. Pár lidí tam zůstalo, pak jsme je nešťastné našli před zamčenou fakultou. Děkan jim vysvětlil, že okupační stávka je nebezpečná a že mají hospodářskou odpovědnost za celou fakultu, a když se něco ztratí, tak to zaplatí. Ukecal je a my jsme tu první noc z 20. na 21. listopadu prostávkovali asi ve třiceti pětatřiceti lidech venku před fakultou. Bylo to hodně nepříjemné s výhledem přes most na ty obrněné transportéry. Naštěstí v pět ráno přišla uklízečka, tu jsme slavně přemohli, vydala nám klíče a pak už jsme se vyšťouchat nenechali. Tak to byl poslední kousek toho Vaňka. Ještě před tím – v to pondělí, jak skončilo to shromáždění v aule – jsme šli za Vaňkem do pracovny děkana pro klíče od fakulty. Stál tam docent Hroch, evidovaný jako spolupracovník StB, a byli oba pěkně napruzení: ‚No, ještě snad tu defenestraci, ne?‘ Odpověděl jsem mu: ‚Nežertujte, pane doktore, nežertujte, jsme ve druhém patře.‘“