Vlastimil Ježek

„Moje první žena byla tehdy v listopadu už v osmém měsíci, samozřejmě odmítala být doma, tak to byl dvojnásobný emocionální zážitek, počínaje Albertovem a tím pocitem svobody, která se najednou rozšířila z toho nejbližšího okolí až po téměř nekonečný prostor. Teď to vypadá jako divné klišé, ale v době, kdy člověk cítil všude kolem ty podivné lidi, kteří stát vedli, a najednou na shromáždění viděl lidi kolem – odhady jsou různé od pěti do padesáti tisíc, a i když tam jistě bylo i spousta estébáků –, tak to, jak ti lidé vypadali, jak se tvářili, jak se usmívali, co říkali, jaké transparenty měli nad hlavami, tak to byl úplně jiný svět. Působilo to naprosto úžasně, včetně toho průvodu na Vyšehrad. Druhý typ zážitku je to, co ti lidé v průvodu byli schopní vymyslet za hesla, jak lidsky jiný používali jazyk. Pro mě asi nejzajímavější zážitek byl projev dole na nábřeží, kde se vyklonila z okna stará babička a vesele mávala státními vlaječkami, a ten průvod skandoval: ‚Ať žije babička!‘ Po zážitcích z prvomájových oslav na Letné, s těmi hesly a naštvanými obličeji lidí, kteří tam z devadesáti procent nechtěli být anebo se báli tam nebýt, tak to byla úžasná úleva. Třetí zážitek byla radost nad tím, že jsme s ženou, která už byla unavená, nezahnuli na Národní, to bychom asi neměli to dítě, ale domů. Čtvrtý zážitek spočíval v tom, že u nás, v tom otevřeném bytě na rohu Dlouhé a Staroměstského náměstí, skončila spousta našich spolužáků a přátel, kteří si prošli pod těmi pendreky na Národní. To byl šok, jak se to tak divně zvrtlo. Byla to taková zrychlená reakce – jako byla naděje Škroupova náměstí a pak po měsících Palachův týden –, tak teď rovnou – takové svobodné odpoledne a pak hned drsný večer.“

„Zádrhel nastal v pondělí večer, když většina z nás odešla na Václavák. To byl ten slavný kousek pana děkana Vaňka. Pár lidí tam zůstalo, pak jsme je nešťastné našli před zamčenou fakultou. Děkan jim vysvětlil, že okupační stávka je nebezpečná a že mají hospodářskou odpovědnost za celou fakultu, a když se něco ztratí, tak to zaplatí. Ukecal je a my jsme tu první noc z 20. na 21. listopadu prostávkovali asi ve třiceti pětatřiceti lidech venku před fakultou. Bylo to hodně nepříjemné s výhledem přes most na ty obrněné transportéry. Naštěstí v pět ráno přišla uklízečka, tu jsme slavně přemohli, vydala nám klíče a pak už jsme se vyšťouchat nenechali. Tak to byl poslední kousek toho Vaňka. Ještě před tím – v to pondělí, jak skončilo to shromáždění v aule – jsme šli za Vaňkem do pracovny děkana pro klíče od fakulty. Stál tam docent Hroch, evidovaný jako spolupracovník StB, a byli oba pěkně napruzení: ‚No, ještě snad tu defenestraci, ne?‘ Odpověděl jsem mu: ‚Nežertujte, pane doktore, nežertujte, jsme ve druhém patře.‘“

„To bylo někdy ve třeťáku na gymplu. Už jsem poslouchal zahraniční rozhlasy a z toho vysílání jsem se dozvěděl, že zavřeli Danu Němcovou. Pamatoval jsem si ji jako laskavou inteligentní dámu, která za námi jezdila na ty letní tábory a vyprávěla zajímavé věci a vůbec nevypadala jako nějaký nepřítel státu. Hlava mi to nebrala a dovedlo mě to dokonce k zoufalému pokusu, který naštěstí díky třídnímu nikam nevedl. Napsal jsem vtipný dopis, že vystupuji ze SSM, protože nechápu, jak mohli zavřít tuto dámu. Hrdě jsem to dal třídnímu předsedovi a ten můj pokus o protest donesl naštěstí našemu třídnímu, chemikovi Krupkovi. Ten mi pak týden vysvětloval, jaké to je, když jako vědec musí učit na gymplu, protože nesouhlasil se vstupem vojsk. To bylo hrozně zajímavé. On mi neříkal, co mám dělat, ale tím vyprávěním mě přivedl k tomu, že jsem si ten dopis po tom týdnu vzal zpátky. Jsem vlastně rád, protože kdyby to ten spolužák poslal dál, tak si myslím, že bych to asi v těch sedmnácti neustál.“