Antonín Klaret Dabrowski

„A hodně bratří po celé republice pozavírali. Celé naše definitorium bylo tehdy ve vězení. A za mnou tehdy jezdil z východního Německa páter Michael Pabel, františkán. On potom odešel od františkánů, později, až se to spojilo – západní a východní Německo, ale v tu dobu byl u nás a říkal, že má dobrého známého německého velvyslance, západoněmeckého, že jeho manželka je terciářka, abychom mu dali nějak vědět, co se děje. No, a domluvil mi schůzku s ním, u katedrály svatého Víta. Tak jsem tam přišel, a teď jsme chodili kolem katedrály, no a domlouvali jsme, že teda on se bude snažit udělat všecko pro to, aby se ti bratři dostali z vězení ven, a kdyby se nějaký dostal ven, tak ať mu pošlu pohled. Když pustí jednoho z vězení, ať napíšu pohled z jednodenního zájezdu, když dva, tak z dvoudenního zájezdu atd. No a oni potom pustili všechny naráz, najednou. Tak jsem volal na velvyslanectví. Tam to vzal nějaký člověk a já jsem mu říkal, že bych potřeboval mluvit s panem…, už jsem zapomněl, jak se jmenoval, s tím velvyslancem. A on mi říkal: ,Mit dem Botschafter?‘ Já říkal: ,Ano, no, no.‘ Tak mi ho dal a já jsem říkal: ,Já jsem na zájezdu mnoha mnohadenním.‘ A on říkal: ,Já už vím.‘ No a tak tím to skončilo. A bratři se dostali ven a pak už byly jenom takové domovní prohlídky, ale už to nebylo tak zlé.“

„Já jsem napsal odvolání na ministerstvo kultury a z ministerstva kultury mi zase napsali, že nesplňuji všechny podmínky. Tak jsem jel do Prahy, chtěl jsem jít osobně tam za nimi, a oni mně řekli tehdy, že jsem nebyl na vojně ani v SSM. Tak já říkám: ,No dobře, vždyť jdu na teologii, tak přece nepůjdu do SSM.‘ ,No to je váš problém.‘ Tak jsem šel za kardinálem Tomáškem. A kardinál Tomášek mě přijal velice laskavě. Hned si pustil rádio, aby nás tam někdo neodposlouchával, a říkal mi, že on s tím asi moc nenadělá, ale ať ještě napíšu odvolání na prezidentskou kancelář. Tak jsem ho poslechl. On mi dal plno knížek, růženců z Křesťanské akademie, co měl právě z Říma. Tak na tu návštěvu taky rád vzpomínám, to bylo takové srdečné a milé. No, napsal jsem na prezidentskou kancelář a oni mi odepsali, že podle příslušnosti, nebo jak se tomu říká – kompetence, moji stížnost poslali na ministerstvo kultury a z ministerstva kultury mi odpověděli, že mi už odpověděli. Takže to zůstalo takhle naslepo. No a tak mi ten bratranec v Polsku, když jsme tam jeli, poradil: ,Tak můžeš být u františkánů.‘ A já jsem říkal: ,No, ale já bych nechtěl jenom studovat u františkánů, já jsem dokonce měl v plánu, že když vystuduju, tak bych potom k františkánům šel.‘ A on říkal: ,No to můžeš jít hned, ale nemusíš, můžeš tam jenom studovat.‘ ‚No to já bych raději rovnou šel.‘ Tak jsem potom jel do toho Liberce. V Liberci mi řekl: ,Ano, můžeš k nám nastoupit,‘ otec Bárta. O něm jsem věděl, že byl 16 roků v kriminále, a tak jsem si říkal: ,To je fajn, to aspoň vím, že on to nedělá pro nějakou kariéru nebo pro nějakou slávu. A tak bude na něho asi spolehnutí.“